Když Hana Korvasová na přelomu 80. a 90. let spoluzakládala vzdělávací organizaci Lipka, neutěšený stav životního prostředí v komunistickém Československu byl pro mnoho lidí zásadní téma. Základní informace ale chyběly. Lipka pomáhala vakuum zaplnit – a činí tak dodnes. Hana Korvasová tuto organizaci vedla 23 let a k Novému roku předala její otěže do rukou další generaci. V rozhovoru si povídáme o ekovýchově kdysi a dnes i o tom, proč je i v digitální době důležité pozorovat přírodu přímo, venku.
Lipku jste vedla od roku 2002, ale stála jste už u jejího zrodu v roce 1991. Jak byste porovnala přístup společnosti k péči o životní prostředí ve všech těch dekádách až dodnes?
Stála jsem u zrodu Lipky už vlastně v 80. letech, kdy jsme objevili úžasný dům v Pisárkách, který jsme zázrakem získali a založili Lipku. To bylo ještě před rokem 1989 a tehdy bylo životní prostředí pro lidi zásadním tématem. Myslím, že environmentální problémy částečně odstartovaly sametovou revoluci, protože v severních oblastech České republiky to vypadalo dost hrozivě. Pak přišla 90. léta, tehdy jsme vnímali zvýšený zájem o životní prostředí a důležité bylo i to, že začala vznikat vynikající legislativa, např. zákon o ochraně přírody a krajiny a zákon o právu na informace o životním prostředí. O jejich vznik se zasloužili mimo jiné Josef Vavroušek a Bedřich Moldan. V nultých letech se zájem utlumil, protože mnoho lidí začalo toužit po větším blahobytu, a tak nastala konzumní doba. Životní prostředí se dostalo do pozadí a lidi potřebovali všechno, i to, co nepotřebovali. A myslím si, že dodnes mají mnozí pocit, že by měli mít ještě větší blahobyt, a nedochází jim, že už ho dávno mají. Složitá byla éra prezidentů, kteří byli proti všemu zelenému. Pro ekocentra to byla náročná doba, nicméně nás to hodně stmelilo a nedali jsme se. Ekovýchova posílila a poskytovali jsme lidem inspiraci a náměty, co mají pro přírodu a planetu dělat. A pak už začala 20. léta, ve kterých nastal obrovský posun, veřejnost začala vnímat environmentální problémy, klimatickou změnu, sucho, povodně, ubývání úrodné půdy, chřadnutí lesů. Ono je to samozřejmě i vidět, když lidem začnou padat lesy před očima, objeví se tornádo. Ministři životního prostředí podporovali vznik systému environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty, spolupráce s nimi byla výborná.
Jak se proměnil cíl Lipky v čase?
Lipku jsme zakládali s kolegou Alešem Máchalem a už od 70. let jsme společně pořádali vzdělávací akce pro lidi, kteří učili děti, pro vedoucí kroužků a oddílů, protože ti chtěli vědět, jak s dětmi mají pracovat, jak je mají učit venku, v terénu. Takže jsme jim přinášeli inspiraci. Tenkrát jsme měli heslo „Poznej a chraň“ a domnívali jsme se, že když děti naučíme, jak příroda funguje, aby ji měly rády, tak ji budou chránit a že to celé planetě výrazně pomůže. Byla to doba zkoumání, bádání, ale taky brigád, např. tady v Brně na Kamenném vrchu, kde se kosilo a vyřezávaly se trnité keře. „Děti“ na to dodnes, i ve svém dospělém věku, vzpomínají. Cílem Lipky bylo už tenkrát a je pořád inspirovat k ohleduplnějším a méně konzumním postojům k životnímu prostředí a přírodě. Posléze jsme pochopili, že nejde pracovat jenom s dětmi a chtít po nich, ať to všechno vyřeší, až vyrostou. Velmi rychle jsme se začali orientovat i na dospělé, zejména na učitele. Šířili jsme environmentální témata k novým cílovým skupinám, začali jsme vyvíjet a používat nové přístupy, třeba venkovní výuku, zahradní pedagogiku, zahradní terapii, teď asi osm let děláme výchovu k podnikavosti, zkrátka šli jsme neprošlapanými cestami. Životní prostředí je pro nás pořád základní červená nit, ale přibíráme k tomu další témata, která jsou z našeho pohledu důležitá.
Vědí děti dnes o přírodě víc než dřív, zajímají se o ni? Nebo je to naopak?
Spíš si myslím, že děti, které se chtějí něco dozvědět, toho ví hodně, a ty, které příroda nezajímá, toho tolik neví. To platilo v době, kdy běhaly po venku a hledaly si v encyklopediích, i dnes, kdy hledí na internet a získávají informace jinými způsoby. Pořád vnímám děti – tenkrát i dnes – jako radostná a bádavá stvoření, jako zvídavé bytosti. Jedno je dnes ale zásadně jiné: doba, kterou děti tráví v přírodě. O přírodě se nejlíp učí venku a dnes jsou děti hodně zavřené doma. Pokud jim někdo nabídne možnost bádání a běhání po přírodě, tak to s radostí dělají a hodně u toho zažijí. Ale jakmile jim rodiče umožní sedět doma u počítače, tak je všechno úplně jinak. Dřív jsme pořádali spousty putovních a stanových táborů, teď převažují příměstské, protože maminky jsou klidnější, když mají svoje ratolesti na noc doma. Mám radost, že k nám vodí bývalí členové kroužků svoje děti a vnoučata, aby mohly zažít to, co zažili oni. Lipka u mnoha ovlivnila rozhodování o životním zaměření, absolventi kroužků a kurzů jdou cestou, kterou by si třeba jinak nevybrali. Spousta těch, kteří od nás odešli, si potom našla práci třeba ve školství nebo ve vědě, případně aplikují některé poznatky ve svých firmách a organizacích.
Bavily jsme se o dětech, jaký posun v čase vnímáte u dospělých, u vysokoškolských studentů nebo pedagogů?
Právě u těchto cílových skupin je posun velký. Když jsme po vzniku Lipky měli první předměty na pedagogické fakultě, bylo potřeba vysvětlovat úplně základní jevy a procesy. K informacím se moc nedalo dostat a byl po nich obrovský hlad. Dnes už všichni mají možnost informace najít, slyší o tom v médiích, ostatně vidí kolem sebe, co se děje. Takže výuku posunujeme dál, nemusíme vysvětlovat základní principy, ale snažíme se, aby byla pořád aktuální, občas musíme i rozporovat některé nesmyslné teorie, které od účastníků slýcháme. Ale vždycky se snažíme, abychom lidem neříkali, že jsme nositeli jediné pravdy, spíš, aby o tom uvažovali, aby proběhla diskuse s ostatními účastníky, aby si mohli vzájemně sdělit názory. Na seminářích jsme posílili didaktickou a metodickou stránku, poskytujeme hodně inspirace, jak mají učit ve školách, protože to taky není snadné. Když se ekologie objevila ve školních rámcových vzdělávacích programech, ne všichni věděli, jak to mají dělat. Máme vlastní ediční centrum, vydáváme různé metodické materiály, které vychází z našich zkušeností, a posouváme je do škol. Už existuje i řada portálů s konkrétními náměty pro výuku. Ale to není zásluha jenom Lipky, to je zásluha mnoha dalších ekocenter v republice.
O které programy Lipky je největší zájem?
Od počátku do dneška je největší zájem o ekologické výukové programy pro školy. Když v srpnu spustíme objednávky, trošku to připomíná smršť a během pár hodin už jenom vysvětlujeme, proč máme všechno obsazeno. Máme celoročně naplněny učebny ve všech našich pěti pracovištích, jak jednodenními, tak pobytovými programy. Atraktivní jsou i specializační studia pro školní koordinátory environmentální výchovy. Na podzim pořádáme konference pro učitele i jiné vzdělavatele na různá témata, tam si taky nemůžeme stěžovat na nezájem. A já osobně mám velikou radost, že je čím dál populárnější vzdělávání zaměstnanců úřadů, které vozíme na exkurze do zajímavých přírodních území, do ekocenter a za inspirací podle jejich zaměření po Česku a Rakousku. Co se týče kroužků, tak bychom jich rádi měli víc a víc dětí v nich. To se v poslední době oproti našim začátkům umenšilo. Potřebovali bychom, aby se maminky nebály pustit děti na výpravy do přírody a na stanové a putovní tábory, protože to je úplně nenahraditelné. Děti tam mohou zažívat společná dobrodružství, samy si vařit, stavět stany, bádat, pozorovat, objevovat a postupem času zapomínají na mobily a jiné technické vymoženosti.
Proč je podle vás kroužků pro děti teď méně? Máte pro ně méně lektorů nebo jste svou pozornost přesunuli spíš na ty dospělé?
Nabídka kroužků je dnes obecně obrovská. Roli hrají i módní trendy, děti chodí chvíli na tenis a angličtinu, pak se objeví paintball nebo něco jiného. Děti pak přebíhají od jednoho k druhému. Dřív, když se do něčeho vrhly, tak u toho vydržely, protože nabídka nebyla tak široká, roztříštěná. Vlastně je mně těch mladých až trošku líto, protože se nemůžou na nic soustředit pořádně a nemůžou se v ničem stát odborníky.
Kromě Lipky jste zakládala i spolek Rezekvítek, který se také věnuje environmentální výchově. Proč byly (a jsou) v Brně potřeba dvě podobné organizace?
S kolegou Alešem Máchalem jsme chtěli založit organizaci, která by se profesionálně věnovala tomu, co jsme předtím dělali amatérsky. On si představoval, že to má být nevládní nezisková organizace, a já, protože jsem v té době studovala na přírodovědě pedagogický obor, jsem chtěla školské zařízení. A tak jsme tedy založili ty organizace dvě. Obě od začátku fungovaly výborně a skvěle spolupracovaly. Rezekvítek jsme po čase přenechali mladým a ti ho vedou báječně. Taky nabízí výukové programy, ale na rozdíl od Lipky, která učí ve svých prostorách nebo v terénu, Rezekvítek jezdí do škol, což mnozí učitelé nesmírně oceňují, zejména když je pro ně dopravně obtížné se dostat mimo jejich obec. Takže se dobře doplňujeme. Rezekvítek se navíc věnuje praktické ochraně přírody asi hlavně na Brněnsku. V Jihomoravském kraji je ale takových organizací spousta a každá má trochu jiné zaměření podle toho, co je pro zakladatele zásadní. Hodně spolupracujeme ještě s Ekologickým institutem Veronica, ten se věnuje poradenství a už asi 40 let klimatické změně. Takže jsou obrovský kus před ostatními, mají toho hodně probádaného, napsaného. K nim si chodíme pro rady.
A ještě zmíním rovněž vámi založené Lamacentrum Hády. Vracíme do přírody původní druhy stromů či téměř vyhubeného zubra evropského, proč tedy na jihu Moravy chovat lamy?
Lamacentrum jsem nezaložila, ačkoliv se to o mně někde traduje, byla jsem jenom součástí party lidí, která se na tom podílela. Chodili jsme na Hády brigádničit, protože jsme chtěli, aby zůstaly cennou brněnskou lokalitou. A tak jsme se s cementárnou, která tam tehdy těžila, domluvili, že se společně s nimi vynasnažíme o zachování tamních cenných společenstev. Přemýšleli jsme o projektu, který by lom smysluplně využil. Nakonec zvítězil nápad kolegy Lubomíra Tichého, že budeme chovat lamy a využijeme je ke vzdělávání dětí. Lamy jsou sympatické, inteligentní a učenlivé, takže se s nimi dají dělat různé legrácky. Jsou nekonfliktní a bezpečné, mají krásné oči a dětem se moc líbí. Programy Lamacentra jsou ale zaměřeny i na jiná témata, např. na včely.
Vaši nástupci ve vedení Lipky říkají, že se ani ve 21. století nevzdají cíle brát lidi ven, do stanů a do lesa. K čemu jim to v době chytrých mobilů, samořídících aut a umělé inteligence bude?
Aby člověk pochopil přírodu, tak je třeba, aby v ní byl, aby ji mohl pozorovat, protože přírodní pochody jsou nesmírně složité. Žádný chytrý mobil ani ještě chytřejší auto a už vůbec ne umělá inteligence člověku nikdy nenahradí služby, které mu poskytuje příroda: čistý vzduch, pitnou vodu a úrodnou půdu. Pokud chceme, aby planeta Země byla dobrým místem pro život, musíme se starat, aby ekosystémy fungovaly, ať jsou to obrovské oceány, tropické lesy, nebo ty nejdrobnější celky kolem nás.
O přírodě se ale dozvím spoustu informací na internetu, online kamery jsou možná už i v deštném pralese…
Osobní prožitek je naprosto nenahraditelný, protože venku lidé vnímají, co se stane, když něco udělají špatně. Když se děti pohybují ve virtuálním světě, je jim úplně jedno, že něco umře či zanikne, protože se to zase znovu narodí. Kdežto když se někde v přírodě vylije něco, co se tam vylít nemá, tak lidé vidí, že umřou ryby v potoce. Když to zažijí na vlastní kůži, mnohem víc to procítí. Proto doufám, že Lipka z principu učení venku nikdy neustoupí.
