Hudebníci a dirigent – tak si snad každý představí Filharmonii Brno. Aby ale vše fungovalo jako na drátkách, je potřeba spousta dalších lidí. Jedním z nich je i notový archivář Vojtěch Linhart, který se stará nejen o výjimečný notový fond filharmonie, ale hlavně o partitury, z nichž se v danou sezonu hraje. O tom, co vše tato práce obnáší, nám řekl více v rozhovoru.
Co je notový archiv?
Archiv je svým způsobem sklad – my, archiváři, toto pojmenování sice nemáme rádi, ale je to nejrychlejší vysvětlení. Jak název napovídá, u nás ukládáme notové materiály téměř výlučně spjaté s činností Filharmonie Brno. Oproti jiným archivům, které skutečně ukládají především na základě trvalé hodnoty, my jsme archiv spíše provozního charakteru – noty jsou velmi často v oběhu, fondy revidujeme, občas i něco zlikvidujeme. A potýkáme se bezpochyby se stejnými problémy jako jiné archivy, tedy s nedostatkem místa.
Práce archiváře je jistě velmi zajímavá. Co všechno je vaším úkolem?
Na počátku stojí můj nadřízený – dramaturg –, který mi sdělí, jaké skladby se budou v sezoně na jednotlivých koncertech hrát. Mojí prací pak je zajistit příslušné notové materiály. A v ten moment mám tři možnosti: nejjednodušší je, když noty máme u nás v archivu, to se jen zvednu a dojdu k příslušné skříni. Druhou možností je noty u specializovaných společností a agentur pronajmout či půjčit – to je už samozřejmě za peníze a není to vůbec levná záležitost. Třetí, nejzajímavější, ale také nejnamáhavější možností je notový materiál opatřit na vlastní pěst, což většinou obnáší přímo jeho vytvoření – dříve se noty musely ručně opisovat, dnes už na to máme speciální, téměř všemocné softwary. Jakmile mám pohromadě všechny skladby, nastává již méně zajímavý proces, a to je distribuce mezi hudebníky a s tím spojené veškeré možné úpravy, o které hudebníci požádají – například zvětšení, zmenšení, vazba, kopírování, opravy atd. Já vždycky říkám, že jsem taková umělecká sekretářka.
Existují speciální schopnosti, které musí notový archivář mít?
Aby tu člověk vydržel a zároveň dělal svou práci poctivě, musí mít pozitivní vztah jak k hudbě, tak k archivnictví – a především k notám jako takovým. Ostatně veškeré znalosti klasické hudby, které člověk má, se tu velmi snadno uplatní a mohou dost usnadnit práci. Za sebe mohu říci, že jsem rozhodně notmilovný člověk, takže tu jsem šťastný jako blecha. Někteří kolegové archiváři z jiných orchestrů si ke mně chodí pro oborové rady, protože jsem známý tím, že o notách vím všechno. Ale poličku si bohužel sám nepřivrtám. Holt, každý má talent na něco jiného.
Jaké typy hudebnin uchováváte? Mění vaši práci digitalizace?
Drtivou většinu našeho archivu tvoří orchestrální skladby. To znamená partitury a hlasy pro jednotlivé hudebníky. V současnosti máme přes 6 700 evidenčních jednotek, dalo by se tedy potažmo říci 6 700 skladeb. Digitalizace je velkým pomocníkem, ačkoliv ještě nejsme tak daleko, aby orchestr například hrál z tabletů – stále ještě ctíme klasický papír.
Máte oblíbený notový materiál? A proč?
Vybrat jenom jeden nelze. Nejvíce si vážím originálních rukopisů brněnských skladatelů, jako byli Pavel Haas nebo Jaroslav Kvapil, užívám si i každý další přírůstek, protože noty jsou ještě čisťounké a v dobrém stavu. Celkově nemohu říci, že by u nás byly nějaké noty, které nemám rád. Asi právě proto dělám svou práci s takovou radostí.
