Od prvních speciálních počítačů až po umělou inteligenci. Lidé se zrakovým handicapem dnes už běžně využívají technologie i služby, které jim usnadňují každodenní život. Jak se tato pomoc v Brně vyvíjela, přibližuje bývalá ředitelka zdejšího TyfloCentra Hana Bubeníčková. Ta organizaci řídila celých 25 let až do konce loňského roku a provedla ji i mnoha nelehkými momenty.
Jak jste se od své původní práce programátorky dostala k pomoci nevidomým?
I když se informatika se sociální tematikou na první pohled nesnoubí, opak je pravdou. I nevidomí chtějí pracovat s výpočetní technikou. Zkraje 90. let byl do Česka přivezen počítač uzpůsobený nevidomým – Eureka A4. Šlo o výrobek firmy Robotron vedené českým emigrantem původem z Brna Milanem Hudečkem. Přístroj obsahoval kromě mnoha funkcí i překladač programovacího jazyka Basic, a tak mě zakladatel Eureka klubu Josef Konečný požádal, jestli bych nevidomé nenaučila programovat. Naučila jsem se zapisovat na klávesnici Eureky Braillovo písmo a poté připravovala jednoduché prográmky, na nichž jsem nevidomým ukazovala základy programování. V roce 1994 se pro mě pomoc nevidomým v oblasti zpřístupňování výpočetní techniky stala hlavní pracovní náplní.
Později jste stála u zrodu TyfloCentra Brno. Jak k němu došlo?
„Narodili“ jsme se v době krize, kdy náš zakladatel – Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých ČR (SONS ČR) – měl velké problémy se sháněním peněz na své programy. Asi poprvé v novodobých dějinách nevidomí protestovali proti vyřazení jejich projektů před ministerstvem práce a sociálních věcí. Tehdy jsem v SONS ČR pracovala a bylo jasné, že se musí se sociálními službami něco udělat. V roce 2000 mohly služby SONS představovat až 90 % všech služeb, které měli nevidomí a slabozrací k dispozici.
Co se tedy stalo?
Tehdejší prezident SONS ČR Milan Pešák přišel s myšlenkou osamostatnění služeb pro nevidomé. Osamostatnily se dlouhodobé služby s celostátní působností, Tyfloservis jako služba následné péče pro nevidomé a pobytové rehabilitační a rekvalifikační středisko Dědina. Pro průvodcovské služby, poradenství, výuku počítačů, aktivizační a další služby byly založeny krajské organizace s názvem TyfloCentrum doplněné názvem krajského města, například TyfloCentrum Brno. TyfloCentra měla reagovat na poptávku služeb pro nevidomé v nově ustavených krajích. Do té doby jsem se pohybovala jen v oblasti IT, ale najednou jsem byla pověřena založením brněnského TyfloCentra a starala jsem se o řadu nových věcí.
Čemu vděčíte za jeho rozvoj až do nynější podoby?
Samostatnosti. Když vzniklo TyfloCentrum Brno a stala jsem se ředitelkou, záležela veškerá rozhodnutí na mně. V Brně jakožto druhém největším městě ČR je velká koncentrace nevidomých a nabídka už nestačila. Nemusela jsem se ptát v Praze, jestli to či ono mohu udělat, ale musela jsem se o každé rozšíření služeb postarat od A do Z. Tak se dařilo rozšiřovat služby napříč všemi oblastmi zájmů nevidomých.
Jaké problémy řešili nevidomí na přelomu tisíciletí?
Trpěli nedostatkem informací. Nemohli si nic přečíst, novinky měli jen z rozhlasu nebo odposloucháváním televize. Pak ale přišel internet a nevidomí z webových stránek získávali informace sami bez pomoci druhých. Musela se však pro ně řešit lepší přístupnost, proto jsme roku 2000 rozjeli projekt Blind Friendly Web, abychom programátorům dali najevo, jak weby uzpůsobovat nevidomým.
Jak moc se podařilo přístupnost díky Blind Friendly Web vylepšit?
Výrazně. Zavedly se legislativní úpravy, díky nimž veřejné instituce poměrně rychle musely mít svoje stránky přístupné pro nevidomé. A koneckonců i běžné e-shopy, banky a další si uvědomují, že jejich zákazníky mohou být nevidomí, a snaží se jim vycházet maximálně vstříc.
Na co jste za 25 let v roli ředitelky nejvíc hrdá?
Že jsme šli do stavby nové budovy TyfloCentra. Dlouho jsme po tom toužili, protože původní dům nebyl vyhovující. Přiznám se, že při tom rozhodnutí se mi třepaly ruce. Když nám napotřetí projekt vyšel, věděli jsme, že evropské fondy nepokryjí financování ze 100 procent a bylo nutné uvolnit rezervu určenou na provoz a další prostředky sehnat. Dva tři roky jsem se bála, abychom měli peníze na naše fungování. Vyskytly se i různé komplikace během stavby a rozpočet nešlo nijak razantně navyšovat. Nakonec s dofinancováním významně pomohly Brno, Jihomoravský kraj a Nadační fond Mathilda.
Jak dlouhá byla cesta od prvních plánů až po otevření?
Trvalo to 15 let, než projekt vyšel. Začínali jsme v roce 2002, kdy původní budova ještě ani nepatřila nám, ale SONS ČR. Teprve později byla převedena na nás, což byl velký impulz, aby naše práce nezaostávala. Zároveň jsem se zajímala o odkaz Josefa Chaloupky, a když jsem se dozvěděla, že původní dům věnoval nevidomým a co ho k tomu vedlo, nechtěla jsem tuto vizi zklamat.
Co tento dům znamená pro klienty?
V původní „Chaloupce“ byla jedna větší místnost na skupinové setkávání, pro individuální práci moc místa nebylo. Dnes je rozdíl obrovský. Klienti zde nacházejí poradenství či pomoc v podobě nácvikových dovedností a setkávají se s podobně handicapovanými lidmi, aby sdíleli své zkušenosti. Nevidomí sem byli zvyklí chodit vždy, někteří už od roku 1990 i dřív. Jsem ráda, že to tu pro nevidomé zůstalo. Vznikla tu i chráněná dílna, kde klienti nachází zaměstnání.
Vzpomenete si na konkrétní příběh člověka nebo moment, kdy jste si uvědomila, že má vaše práce opravdu smysl?
Takových příběhů byla celá řada. Nejtěžší pro klienty, kteří ztrácí zrak nebo o něj přijdou úplně, je přiznat si, že jsou závislí na druhých a musí se něco nového učit. Hodně náročné to bývá zejména pro seniory, kteří mají produktivní část života za sebou, byli v ní úspěšní a nyní se stávají těmi, kdo jsou odkázáni na pomoc. Ale když přijdou k nám, poznají, že k nim přistupujeme s úctou a vysvětlujeme jim, že se nemají za co stydět. Lidé k vám potom přistupují jinak a děkovných mailů i osobních poděkování jsem za celou dobu dostala nespočet. Potěší to a člověka vzpruží, že to má význam. Je to ale především zásluha mých kolegyň a kolegů, kteří pracovali a pracují přímo s klienty.
Jaké technologické novinky zrakově handicapovaným pomáhají?
Velkou novinkou je využití umělé inteligence. Třeba když fotografii chybí alternativní popisek, AI jim řekne, co na fotce je. Vývoj od 90. let je zkrátka raketový. Nevidomí dnes pracují s běžnými chytrými telefony, ovládají je prstem nebo hlasem. Vědí i, jak na počítače nebo tablety, a nejsou jim cizí ani jiné operační systémy než Windows.
Nedávno jste předala vedení TyfloCentra dál. Bylo to těžké rozhodnutí?
Spíše jsem se rozhodovala kdy. Necítila jsem, že bych to nezvládala nebo nemohla pokračovat, ale chtěla jsem pozici předat plynule, aby nový ředitel navázal novými trendy. Když ředitelka vede organizaci 25 let, moc nového už asi nepřinese. Chce to mladou krev a nové myšlení.
Obdržela jste Cenu města Brna pro rok 2025 za mimořádný přínos městu. Co pro vás znamená?
Znamená to pro mě hodně. Moc mě to potěšilo, protože jsem si uvědomila, že ta práce je vidět a to, co jsem udělala, někoho zajímá. Bylo to velice důstojné a moc si ceny vážím.
Co byste vzkázala těm, kteří se se zrakově handicapovanými běžně nesetkávají?
Pokud je potkávají někde na ulicích a chtějí jim pomoct, ať se jich předem zeptají. Určitě ať nevidomého nikam neodvlečou či netáhnou bez jeho svolení. Nejlépe oslovit a zeptat se. Ten člověk tam může na někoho čekat nebo ví, kde je, a třeba jenom v mobilu poslouchá další pokyny k trase. Případně si poslouchá navigaci. A když je nevidomý odmítne, tak ať se nezlobí – ví, kde je a co dělá.
Kam by se podle vás měla do budoucna oblast služeb pro nevidomé posouvat?
Myslím si, že velmi slabou stránkou je zajištění bydlení pro tyto lidi. Většinou bývají sociálně slabší a je to pro ně problematické. Když se v 90. letech začaly prodávat obecní domy do privatizace, nebylo to ideální a věděla jsem, že takové kapacity budou městům chybět. Sociální byty se stavět musí a tuto skupinu lidí je potřeba zabezpečovat – mají právo žít takový život, jaký žijeme my. Jednou ze stěžejních vizí, kterou má náš nový pan ředitel, je zajištění takzvaných tréninkových bytů, pomocí nichž bychom nevidomým pomáhali k soběstačnosti. Dokázali by zakládat rodiny a žít běžný život, což je to nejlepší, co může být.
RNDr. Hana Bubeníčková
Vystudovala obor matematické systémy a informatika na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity a devět let pracovala jako programátorka v Královopolské strojírně. Na počátku 90. let se seznámila s počítačem pro nevidomé Eureka A4 a několik let ve svém volném čase zasvěcovala nevidomé do tajů programování. Od roku 1994 se její koníček pro ni stal hlavní pracovní náplní.
V roce 2000 stála u vzniku projektu Blind Friendly Web, který prosadil významné legislativní změny v oblasti informačních a komunikačních technologií pro nevidomé. Taktéž byla u zrodu obecně prospěšné společnosti TyfloCentrum Brno a stala se její první ředitelkou. Ve své funkci setrvala 25 let, během nichž se původně malá organizace o několika zaměstnancích vyvinula do špičkového poskytovatele pestré škály sociálních služeb.
Významným počinem Hany Bubeníčkové byla stavba nového Domu služeb pro nevidomé Josefa Chaloupky. Ten se nachází na adrese Chaloupkova 7, kde sídlil i původní objekt TyfloCentra. Nový dům se otevřel v roce 2021.
Hana Bubeníčková je držitelkou Ceny města Brna pro rok 2025 za mimořádný přínos městu.
