Literaturu exilu musíme vnímat jako světoobčané

Létu se často říká okurková sezona, všude panuje ospalý klid a zdánlivě se nic neděje. Nenechte se zmást a navštivte brněnský Měsíc autorského čtení (MAČ). Letos bude skutečně výjimečný, poprvé se zde místo státu nebo regionu představí téma. O tom, co vše znamená exil, i o překračování národních literatur k všeobecnému lidství jsme si povídali s programovým dramaturgem festivalu Pavlem Drábkem.

Dosud se MAČ vždy soustředil na jeden stát, případně město, jehož autory během léta představoval. Letos přichází změna – co k tomuto kroku vedlo?

Nejrůznějších vhodných hostujících zemí je samozřejmě mnoho. Máme už několik zemí předjednaných a připravených pro následující ročníky, ale nebudu samozřejmě prozrazovat, co chystáme. Po loňském ročníku, který byl věnovaný tchajwanským autorům, se otevřela velká otázka. Tchaj-wan je jako země oficiálně uznávaná jenom hrstkou jiných států, nemá politickou autonomii. U nás se ale těší velké oblibě a tchajwanská kulturní i společenská autonomie je velké téma pro mnohé z nás. Právě při diskusi kolem Tchaj-wanu vytanula myšlenka, že existuje celá řada znamenitých básníků, dramatiků, prozaiků, kteří svou zemi nemají, protože ji museli z nějaké příčiny opustit. Toto byl důvod, proč jsme vykročili z linie zemí a regionů k tématu exil. Myslím si, že se pořád věnujeme konkrétní zemi – té rodné, o kterou našich 31 autorů někdy ve svém životě přišlo. Někteří se otázkou exilu stále zabývají, protože byla určující pro jejich tvorbu. Další píšou o jiných zkušenostech. Co je spojuje, je přesah mimo národní literaturu – a to přesah vynucený.

Téma exilu v sobě skrývá mnoho rovin, od opravdu fyzického přesídlení do jiné země až k exilu duševnímu či mentálnímu. Zohledňovali jste to při přípravě programu?

Na začátku jsme měli představu, co je exil, ale nechtěli jsme ji vnucovat našim autorům. Hodně jsme naslouchali spisovatelům a spisovatelkám, abychom se dozvěděli, jaká je jejich zkušenost, co je vedlo k odchodu ze země. Po poradě s mnoha odborníky na nejrůznější literatury jsme oslovili autory, kteří byli ze své země nuceni odejít. Ale nebylo naším úkolem určovat, kdo je ještě v exilu a co exil už vlastně není. Asi dva námi oslovení autoři (jedna ze Svatého Tomáše a jeden ze Zanzibaru) se omluvili s tím, že se za exulanty nepovažují. Jinými slovy dáváme účastníkům a účastnicím festivalu možnost přemýšlet nad tím, jak moc je naše kultura svázaná s konkrétní zemí a jak moc to, že čteme autory a autorky z Asie, Blízkého východu, Afriky, Jižní Ameriky nebo Austrálie, je cestováním do jiné země nebo pouze do jiné duše. Ve většině předchozích 25 ročníků jsme se věnovali konkrétní národní oblasti – Norsku, Islandu nebo Bělorusku. To je hledisko nacionální a my dobře víme, nejenom z dávné historie, ale bohužel i z nedávné, jak moc může při propagaci kultury a literatury sehrát roli – jak kladnou, tak zápornou.

To jsou vážné otázky, kam jste se tedy při přemýšlení o tomto ročníku posunuli?

Při našich úvahách jsem si to pojmenoval asi tak: když před 200 lety Goethe začal mluvit o světové literatuře, říkal, že nelze literární tvorbu uzavřít do národních hranic, že ji zkrátka musíme vnímat jako světoobčané. V tomto kontextu je exil vlastně světové lidství nebo světový pohled na literární tvorbu, kde bez ohledu na to, z jaké země pocházíme, jsme tvůrci, literáti, diváci, posluchači, čtenáři – a na prvním místě jsme lidé.

Vnímáte propojenost jednotlivých příběhů, autorů a autorek v exilu pocházejících z různých zemí, kultur nebo sociálních vrstev. Nebo je v tom jednoduše lidství, jak jste zmínil?

Jednotlivé příběhy nespojuje vlastně nic. Každý je naprosto jedinečný jednotlivec s nezaměnitelnou a nesrovnatelnou zkušeností. Jsou to lidé z různých poměrů, zemí po celém světě a jejich důvody pro exil byly nejrůznější a často nepředstavitelné. Když jsme začali s přípravami, netušili jsme, jak to bude rozmanité. Myslím, že to, co je spojuje, není exil samotný, ani to, jak jej vnímají oni a jak to vnímáme my. Hlavním prvkem je křehkost lidské důstojnosti, protože nikdo neutíká ze své země s pocitem štěstí. Příběhy provází dost často hluboké pokoření a lidské ponížení. Zároveň naši autoři kritické situace řeší s obrovskou vitalitou, nadhledem a nadsázkou, která se promítá nejen do přístupu k životu, ale také do tvorby. Třetím bodem je literatura a to, jakou roli sehrála ve snaze získat důstojnost a možnost žít obyčejný důstojný lidský život. Jak říká Mohamedou Ould Slahi Houbeini z Mauritánie: „Píšu, abych se nezbláznil. Je to forma, jak držím pohromadě.“ Tohoto člověka CIA unesla do Jordánska, kde byl osm měsíců krutě vyslýchán. Pak strávil 14 let ve věznici Guantánamo, kde byl držen, aniž by byl obžalován. Propustili ho v roce 2016 bez omluvy a bez odškodnění. Teprve před půl rokem získal azyl v Holandsku, aby mohl žít poblíž svého syna. Ostatně podle jeho deníku vznikl v roce 2021 film Mauritánec: Deník z Guantánama, ve kterém hraje Tahar Rahim, Jodie Foster, Benedict Cumberbatch a další. V takových příbězích nejde o bohatství, nejde o slávu. Jde jen o to, mít možnost žít důstojně ve světě a přispívat do něj. Letošní MAČ je zkrátka měsíc příběhů, často nepředstavitelných. Nabízí se tu jedinečná možnost setkání se silnými osobnostmi, které nehořekují nad krutostí osudu, které píšou krásnou literaturu, s etablovanými autory přispívajícími ke kultuře v komplikovaném světě.

Jaké je podle vás očekávání evropského čtenáře, který žije ve svobodné, demokratické společnosti? Neredukujeme tyto autory pouze na jejich životní příběh?

Doufám, že tak to není. Při našem výběru byl exil vodítkem, ale už ne to, jestli o něm autoři a autorky píší. Tematicky jejich tvorba nemusí vůbec být o exilu, o vyrovnávání se s ním. Při přípravách jsme se dlouze bavili nejen v týmu, ale i s odborníky o další důležité věci. Jen kvůli tomu, že zažíváme ten šťastný a křehký moment svobodné, liberální demokracie v českých zemích, nás nemůže přemoct spasitelský syndrom. A už vůbec nemůžeme naskočit na postkoloniální fetišizaci životních příběhů našich hostů, tedy přístup typu: Přijďte nám říct o tom, jak je to strašné v zemi, ze které pocházíte. Ty země jsou ve velké většině postkoloniální, ať už je to kolonialismus britský, francouzský, portugalský, španělský, nebo sovětský. Oblasti chudoby nejsou chudé samy od sebe, byly zplundrovány předchozími, koloniálními režimy. I tamější nepokoje, neklid a nesvoboda jsou do značné míry důsledkem právě těch režimů. U zemí jako Pobřeží slonoviny – pojmenované podle hlavního vývozního artiklu – zkrátka nemůžeme ignorovat to, že bohatství a blahobyt v Evropě mnohdy stojí na nesvobodném a nespravedlivém obchodu, který v minulosti v koloniích probíhal.

Zdá se, že letos mají v programu zastoupení všechny kontinenty, snad kromě Austrálie. Je to tak?

Z Austrálie máme vyjednaného spisovatele Nam Le, který je vietnamského původu. V tuhle chvíli řešíme, jestli si to budeme moci finančně dovolit. Podobně jsme měli rozjednaného původně kurdského Íránce, který nyní žije na Novém Zélandu. Omezení není dáno ani tak naším záběrem, jako spíše finančními možnostmi. Dosud jsme vždy spolupracovali s národními institucemi, které si Měsíc autorského čtení vzaly za své. Pomohly s dotacemi i s vytipováním autorstva a tak podobně. V tuto chvíli máme 31 spisovatelů a spisovatelek, kteří jsou ve většině případů v hostitelské zemi – někteří v oficiálním azylu, někteří na rezidenci a jiní na dobu přechodnou. V těchto případech stát nebo národ jednoduše absentuje a s tím se pojí finanční nejistota. Do výběru zasahuje i aktuální politická situace – moc rádi bychom představili autora z Jižní Ameriky, ale tento člověk žije v exilu ve Spojených státech a rozhodně v tuto chvíli nemůžeme z USA doufat v podporu autorů, jako je on. Řadu dalších exilových autorů, kteří také žijí v USA, jsme museli odmítnout kvůli vízovým omezením. Svoboda cestovat nestojí jen na financích, ale také na zemích, ze kterých a do kterých cestujete – a pak samozřejmě na tom, jaký pas vlastníte.

Každý červencový večer vystoupí minimálně dva autoři. Je nějaký klíč v párování tuzemského a zahraničního spisovatele či spisovatelky?

Spojení je tady například na úrovni forem, takže básník a básník, nebo také žánru: humoristická próza s groteskní prózou. Rozhodně to ale není tak, že bychom byli přísnými kurátory připravujícími krásně vyřezávaný šperk. To by bylo neuctivé k autorům. Někde jsme spojili autory a autorky v něčem blízké, někde zase vzdálenější pro nastavení zrcadla. A někde jsme byli rádi, že jsme si vůbec potvrdili konkrétní datum.

Na kterého z autorů a autorek byste pozval čtenáře vy osobně? Kdo je vám blízký, na koho se těšíte?

To je těžká otázka. S letošním MAČ jsem čtením strávil už několik měsíců. Každý člověk přináší úplně jiný svět, který je rozmanitý, krásný a bohatý. Pozvání pro čtenáře na Měsíc autorského čtení je vstupenkou do jiných dimenzí. Na výběr jsou znamenité básnířky, prozaici, nejde jmenovat jednoho autora. Musí se to zažít.

Dlouhodobě žijete ve Velké Británii. Jak migraci vnímáte na základě své zkušenosti?

Žiju třináctým rokem ve Velké Británii a jako brněnský rodák samozřejmě nemohu srovnávat svoji zkušenost s přistěhovalectvím s kterýmkoli z autorů MAČ. Přestěhovali jsme se z vlastní vůle z jedné demokratické země do druhé – a kdykoli jsme se mohli vrátit a také jsme se do Brna pravidelně vraceli. Odborně se však jako divadelník a kurátor zabývám mezikulturní komunikací. A to nejen kvůli překladu. Zajímá mě, jak se stýkají, proplétají a vzájemně ovlivňují kultury a země – a tuto zkušenost přináším nejen do MAČ, ale i na brněnskou JAMU a do Pražského Quadriennale, se kterými spolupracuji. Důležitou roli zde hraje, že jsem se z jedné složité kultury ponořil do jiné složité kultury a snažím se mezi nimi balancovat. Takto nacházím způsoby, jak si mohou mezi sebou kultury, které uvažují velmi různě, mají jiné hodnoty a způsoby jednání, nejen porozumět, ale také se obohatit.