Brněnské judo je na vzestupu, což dokazuje triumf v mužské extralize, kterého dosáhl klub Judo SKKP Brno. Kapitánem a zálohou týmu byl zkušený Jiří Šána, který se svému milovanému sportu a klubu hodlá věnovat i v budoucnu jako funkcionář a úspěch v nejvyšší soutěži vnímá jako sbírání plodů dlouholeté práce. Poslední slovo ale neřekl ani na tatami, kde jej možná v budoucnu uvidíme v kategorii masters.
Nedávno se vám podařilo vyhrát extraligu. Jak tento úspěch hodnotíte?
Pro klub jde o zásadní věc, protože to ukazuje, jak pracuje na celé škále věkových kategorií. Musíte mít perfektní přípravu a trenéry v žácích, dorostu i juniorech. Někteří odejdou ve 12 letech, další v pubertě a do extraligy propadnou jen zrnka, ti, kteří vydrží a zároveň jsou dostatečně dobří. Najdete spoustu klubů, které mají talentované děti, ale do mužů je to ještě obrovský skok. Pro nás je to zadostiučinění za mnoho let práce. Že vyhrajete extraligu, neznamená, že jste něco udělali dobře ten rok, ale že něco děláte dobře 15 let a teď to sklízíte.
Jaká část soutěže pro vás byla nejtěžší?
Finále, protože ze dvou základních skupin jsme měli podle mě tu lehčí. Ve finále nám chyběl důležitý závodník, který se zranil, a zápasy tam jsou vyrovnané, často končí třeba 4:3, a když vypadne někdo, kdo nosí body, může se to na tom lámat.
Působíte jako nehrající kapitán v záloze a jste připraven zasáhnout. Zabojoval jste si v uplynulé sezoně?
Ano, jednou ano. U nás pozice kapitána není třeba jako u házené, že je to tahoun týmu a hraje. V judu je to někdo, kdo má senioritu, autoritu, koho kluci berou a kdo mentálně táhne tým, ale v ten moment nemusí být nejlepší zápasník. Musím ale být v rozumné formě, chci se s nimi rozcvičovat, být s nimi v kontaktu. Když máte být dobrá záloha, musíte být připraven.
Zdá se mi, že tato role je podobná trenérské. Vnímáte to jako logické navázání, chcete pak trénovat?
To dnes neumím říct, dobrý závodník není nutně dobrý trenér, musí vám to jít a dávat smysl a u sebe to zatím necítím. Myslím, že moje přidaná hodnota pro klub je spíše v jeho vedení. To chce jiné vlastnosti, musíte být schopen zvládnout nějakou administrativu a v tom bude spíš moje síla.
Říkáte si někdy, že už vám stačilo nechat se sebou házet o žíněnku?
Naopak, moje situace byla jiná. Judo jsem dělal profesionálně do dvaceti a pak jsem se rozhodoval, zda práce, nebo sport, a zvolil jsem práci. Takže u mě nedošlo k nabažení se profesionálního sportu. Spousta sportovců toho už má ve třiceti dost, chtějí dělat něco jiného. Já ale dodnes přemýšlím, zda jsem neměl zápasit déle, a pořád mi to trochu chybí. Ještě si říkám, že bych se porval, ale už jsem zkrátka starý.
Nemáte chuť jít do kategorie masters?
V té bych se prát mohl, u nás je to od třiceti, pak je to škálované po pěti letech. To by šlo, ale ještě jsem se nerozhodl. Je to specifická kategorie, není to top třída, a já vždycky chtěl pracovat s nejlepšími. Myslím si ale, že jednou to zkusím.
Nakousl jste téma profesionality, tak se zeptám: Dá se u nás živit judem, i když nejste třeba Lukáš Krpálek?
Dá se to a podmínky se zlepšují, jsou o dost zajímavější než před 15 lety. Když se pro to kluci rozhodnou, jsou schopní nějaký základní příjem mít. Často se to kombinuje se studiem, nežijí si na vysoké noze, nemají za sebou tým fyzioterapeutů a psychologů, ale slušné podmínky ano. Není to, že by živořili a nemohli si koupit kvalitní jídlo nebo suplementy. A když se vám poštěstí jako Krpálkovi, jste na tom samozřejmě ještě lépe, ale on je taková hvězdná výjimka.
U něj ještě na chvilku zůstaneme. Svými úspěchy tento sport zpropagoval, cítíte to nějak na denní bázi v klubu?
Je to poznat. Hlavně to byl dlouhodobý proces, jeho kariéra byla nejen hvězdná, ale i dlouhá. Kdyby se mu zadařilo jeden rok, tak to pak vyšumí, ale on byl na vrcholu dlouho, udělal dvě zlaté olympijské medaile, to je neuvěřitelné. Judo má díky němu dlouhodobý mediální support, lidi se na něj hodně ptají, ví, že judo rovná se Krpálek. Nevím, jestli kvůli němu chodí do juda víc dětí, ale u těch malých vnímáme, že když ho někde vidí, zajímá je to. Je dobrým vzorem.
Celý život působíte v Brně, nezvažoval jste někdy změnu prostředí?
Ne, ale kdybych pokračoval v profesionální kariéře, musel bych do Prahy. Je to přirozená cesta, mužský kádr je v Praze, a kdo se v osmnácti potřebuje posunout, zamíří tam. Moje klubová příslušnost by byla stejná, pral bych se za Brno, ale trénoval bych v Praze. V judu musíte mít kvalitní sparing, bez něj to zkrátka nejde.
Ve sportu se pohybujete už víc než dvacet let, jak se judo za tu dobu změnilo?
Neuvěřitelně, strašně se zvedla úroveň podpory a zázemí. Dřív to byl sport nadšenců, kteří si natáhli plachtu podsypanou pilinami a prali se. Občas někdo odjel do Německa nebo třeba nemyslitelně do Japonska, naučil se tam tři nové techniky, přijel zpět do republiky, fyzicky je předal ostatním a celá země z toho rok žila. Dneska si pustíte zpomaleně zápasy, stovky zápasů, všechno jako na dlani, na YouTube tisíce instruktážních videí od trenérů z Mongolska, Koreje, Japonska, Jižní Ameriky… Informační prostor tak obrovsky narostl, že je to úplně nesrovnatelné. A je to dobře, trenéři mají možnost to nasát, když chtějí, díky tomu jsou profesionálnější. Někdo říká, že dřív byla větší zarputilost, že děti neměly tolik možností, ale já nejsem trenér mládeže, tak to nebudu hodnotit. Taky to chce větší profesionalizaci ve vedení klubů, potřebujete manažera, který umí spravovat finance, parta nadšenců už nestačí, chce to i odborníky.
Kdybyste měl vypíchnout váš největší zážitek s judem, co by to bylo?
Mám na tomto sportu nejradši partu skvělých lidí. Pokaždé, když jdu mezi judisty, okamžitě se cítím dobře, mezi kamarády. Všem jde o judo, o děti a závodníky. Říkáme tomu judo family. Pořád nejsme tak profesionální, abychom si byli cizí, ale zároveň už nejsme parta nadšenců, kteří se sejdou v malé tělocvičně. Můžeme do zahraničí, na soustředění do Japonska, prát se na světové úrovni, ale nehádáme se o peníze. Takže děláme dobrý sport na dobré úrovni se srdcaři, což je krásný balanc – a to je za mě to nejlepší.
