Věstonická venuše je výjimečná. Jinde se keramické sošky nedělaly

Stovka v „životě“ světoznámé Věstonické venuše nic neznamená, vždyť je stará minimálně 25 tisíc let. 100 let od jejího objevu je ale významné číslo pro Moravské zemské muzeum (MZM), které ji má ve své sbírce a k výročí připravilo ve spolupráci s partnery projekt Venuše 100 zahrnující výstavy, odhalení pamětní desky, speciální emisi stříbrné mince, program pro rodiny i soutěž pro školáky (podrobnosti si přečtete v boxu v závěru textu). O samotné sošce jsme si povídali s jejím kurátorem z MZM Petrem Nerudou.

Kopie Věstonické venuše se nachází v mnoha světových muzeích. Čím je tak výjimečná?

Věstonická venuše jako archeologický artefakt je nejstarší keramické zobrazení ženského těla, které máme – a zdůraznil bych slovo keramické. Venuší z období gravettienu, řekněme kolem 25–30 000 let, těch je ve světě relativně hodně. Ale ty jsou z jiných materiálů. Věstonická venuše je výjimečná právě tím, že je z pálené keramiky, což byla technologie, která ve své době byla unikátní. Pokud víme, nikde jinde se keramické sošky nedělaly. Tedy ještě jedna lokalita je v Rakousku, ale obecně výroba keramiky tehdy nebyla příliš známá. A to samozřejmě vede ostatní muzea k tomu, že se snaží zařadit nález venuše do svého portfolia, protože všechny ty unikátní věci jsou pro lidi zajímavé.

A čím si vysvětlujete, že zrovna keramika vznikla tady u nás a v Rakousku, což je sousední země? Je to třeba vhodnou hlínou?

Gravettien byl rozšířený na velikém území Evropy, ale proč na to přišli zrovna v prostoru střední Evropy, nevíme. Ale proč tomu bylo třeba v oblasti Dolních Věstonic, je zřejmější. Tehdejší lovecko-sběračská společenstva byla úzce provázána sociálními a asi i ekonomickými sítěmi na docela velkém území a muselo docházet k výměně informací. Dokladem širokých kontaktů může být například to, že většina kamenné štípané industrie v Dolních Věstonicích je vyrobena z materiálu, který lidé museli přinést minimálně z prostoru severní Moravy, ale i z oblasti Krakova v Polsku, což je asi 300 kilometrů. Zdá se, že se jednotlivé kmeny čas od času setkaly na výjimečných místech. A například Dolní Věstonice jsou výjimečné tím, že Pavlovské vrchy s bílými skalami, které ve slunci září do krajiny, jsou viditelné na obrovskou vzdálenost. Dovedu si představit, že při takových setkáních docházelo k různým experimentům, třeba i tvorbě keramiky. Jiná věc je ta, že se možná keramika vyráběla na více lokalitách, jenom jsme to nenašli.

Je podle vás Věstonická venuše „obyčejné“ umělecké dílo nebo měla třeba rituální funkci?

Já si nemyslím, že to je obyčejné dílo vytvořené jako umění. Očekávám, že byla součástí nějakého rituálního nebo symbolického systému, kterému ti lidé rozuměli. To, proč my nejsme schopni přesně pochopit, co ona znamená, je dané tím, že kvůli obrovskému časovému odstupu nerozumíme detailně jejich symbolům a nevíme, jaké byly rituály. Na druhou stranu je otázka, jestli tvorbu sošek chápali jako umění; jestli je tvořili proto, že chtěli ukázat, že něco umí. To většinou v těchto společnostech není. Oni se to snažili udělat nejlépe, jak uměli, ale primární důvod byl jinde, spíš v oblasti rituálního chování. Ale jakého, to nikdy nezjistíme.

Uvědomoval si Karel Absolon, jehož tým sošku našel, o jak cenný artefakt jde už v roce 1925, nebo to vyplynulo až později?

Nejprve váhal, osobně si myslím, že si nebyl jistý materiálem. Možná že mu přišlo až příliš, jak to říct, divoké nebo troufalé tvrdit, že je to keramika. Ale ve chvíli, kdy pochopil i z reakcí kolegů, že je to mimořádná věc, tak potom jeho forma prezentace byla na tu dobu excelentní, protože zvolil světový společenský časopis The Illustrated London News a tam publikoval veliké fotografie sošky a bombasticky pojaté informace o Dolních Věstonicích, což je jeden z důvodů, proč se soška stala celosvětově známou. Pro Absolona bylo typické, že prezentaci hned přesunul na mezinárodní pole a neplácal se v domácím písečku.

To dělal běžně?

Ano, to bylo Absolonovi vlastní. On mnohdy, řekněme, své nedostatky vědecké suploval tím, že byl vynikající manažer. Opravdu dovedl zpopularizovat prakticky cokoliv. Svědčí o tom třeba to, že do výzkumu zainteresoval prezidenta Masaryka. To bylo určitě významné při žádostech o dotace, protože ne vše platilo muzeum. Třeba na mamuta v Anthroposu dostal peníze od Bati. Jako jeden z prvních začal kolorovat diapozitivy, aby to na přednáškách působilo líp, přišel se stereo diapozitivy, aby se návštěvníci mohli dívat na dva snímky dvěma kukátky, což působilo plastickým dojmem. V tomto měl opravdu mimořádný talent.

Jste kurátorem Věstonické venuše. Co tato práce obnáší?

Ošetřování venuše není složité, nejvíce se zabývám otázkou bezpečnosti, prostě hlídám, aby se naplňovaly bezpečnostní protokoly, které máme v Moravském zemském muzeu stanovené. Řekněme, že nejsložitější část kurátorské práce vyplývá ze zvažování nabídek na výstavy. Protože jsme poměrně často bombardováni žádostmi vystavit venuši, rozhodli jsme se volit jen takové projekty, kde to dává smysl, kde to není jenom marketingový tah, snaha získat něco cenného do expozice, ale kdy to skutečně zapadá do konceptu výstavy. A poměrně často řeším otázky poskytování reprodukčních práv a podobně.

Jak často se venuše vystavuje?

V posledních letech to bylo skoro každý rok, to jsem nebyl nadšený, ale je to celkem pochopitelné, vzhledem k tomu, jak je žádaná. Nemáme na to stanovené limity. Doufám ale, že nejbližších pět let se vystavovat nebude.

Jaká jsou omezení při vystavování takového vzácného díla?

Omezení jsou dvojího druhu. Jedno se týká vlastního vystavení. Soška je dochovaná ve dvou částech, které lze složit k sobě. Vystavení ve vzpřímené poloze je tedy složité, protože se musí vytvořit speciální držák, aby nedošlo k poškození sošky. A i tak hrozí její vypadnutí a rozbití. Proto v poslední době preferuji vystavení přímo v etuji, krabičce, kterou nechal pro venuši vyrobit profesor Absolon a která zabezpečuje, že soška tam leží v měkkém materiálu. To téměř vylučuje, že by mohla být poškozena. Jinak nevyžaduje speciální podmínky, protože přece jenom keramika je dosti odolná, není to třeba tak složité jako s vystavováním starých papírových dokumentů nebo kostí. Složitější je hlavně doprava. Zjistili jsme, že uvnitř sošky jsou praskliny, některé nejsou propojeny s jejím povrchem, což by podle expertů mohlo vést k roztržení v případě prudkého poklesu tlaku, což může nastat například v letadle. To znamená, že pokud bychom chtěli sošku přepravovat letadlem, musí se vytvořit schránka, ve které bude uměle udržovaný konstantní tlak. Prozatím tedy preferujeme transport po zemi. Druhá věc je, že jsme se rozhodli, že venuše jako národní kulturní památka bude převážená za doprovodu Policie České republiky nebo bezpečnostních složek, které jsou například v případě havárie schopné zabezpečit prostor a zajistit, že se soška neztratí.

Vy ji tentokrát představíte inovativněji, nebude ležet v etuji. Takže teď máte speciální držák?

Ano, ano, na tom jsme docela intenzivně pracovali a je výhoda, že se firma, která ho vyrábí, může dostavit přímo sem a mohli jsme provést i finální odzkoušení na vlastní venuši. Budeme tak mít speciální stojánek, který by měl sošku vizuálně co nejméně ovlivňovat, ale zároveň bude dostatečně pevný a stabilní, aby nedošlo k jejímu pádu, uvolnění odlomené končetiny a podobně. Venuše bude vystavena na otočném stolku, takže ji lidé uvidí ze všech stran. Řešili jsme i otázku rychlosti otáčení, aby případně při nechtěném úderu do vitríny nemohl stojánek spadnout a podobně, takže doufám, že jsme neopominuli žádný bezpečnostní aspekt.

Myslíte, že vás může venuše po letech odborné práce překvapit?

Momentálně ne, ale vím, jak to ve vědě bývá. Ono se určitě něco najde. Minimálně očekávám, že datovací metody se například posunou takovým způsobem, že ji bude možné datovat nedestruktivně. Ono se málo ví, že ta figurka není datovaná přímo. My můžeme stáří určit jenom pomocí datování okolních nálezů. Naštěstí se poblíž venuše našel hrob, který označujeme jako Dolní Věstonice 3, a tam se mojí paní a jejím kolegům podařilo získat radiokarbonové datum. Takže stáří je asi relativně přesné, ale samozřejmě kdyby někdo přišel s nedestruktivní metodou, jak sošku datovat, bylo by to vynikající.

Zatím tedy neexistuje metoda, která by mohla stáří potvrdit neinvazivně?

Myslím si, že by se skutečně musel odebrat vzorek, nějak ji navrtat, kousek odlomit. A to za to podle mě nestojí. Určitou představu o stáří máme, ať se s tím trápí budoucí generace.

Máte náznaky, že se takové metody vyvíjejí?

Řekl bych, že teď je zrovna doba, kdy specialisté na radiokarbonové datování vyvíjejí nedestruktivní metody odběru vzorků. Věřím, že do takových 10 let skutečně budeme schopni datovat s minimálním zásahem. Jenže jedna věc je, že člověk použije nějakou metodu, získá data, ale je potřeba ještě potvrdit, že ta data jsou relevantní. Je to trošku jako s léčivy, nedá se s tím vyrukovat hned, člověk musí být při přebírání novinek opatrný.

Moravské zemské muzeum má ve sbírkách asi 400 venuší z období neolitu, což je zhruba čtyřikrát mladší období. Posunulo se podle vás za tu dobu zobrazování lidské postavy?

Ztvárnění z období neolitu je specifické, do určité míry se odlišuje, ale důraz na některé tvarové prvky, jako jsou například výrazné boky, je tam stále. V neolitu už se vyráběla krásná keramika, často zdobená malováním, různými vpichy a podobně. Technologie byla rozhodně rozvinutější než v gravettienu, kde byla spíš experimentální. Určité odlišné prvky vidíme, neolitické venuše nemají tak velká prsa jako Věstonická. Ale těžko to vysvětlit, my vlastně nevíme, co to znamená, to nemusí být vůbec odraz toho, jak žena v neolitu vypadala, spousta věcí se může stylizovat a právě potřeba zdůraznit třeba širší boky a potlačit ňadra je věc, u které nevíme, co tím tvůrci chtěli říct, proč to udělali právě takto.

Soška se našla na Pálavě, ale 100 let odpočívá v Moravském zemském muzeu. Přežila tu celé 20. století, včetně druhé světové války?

Nebyla stále v trezoru, ale byla schovaná v jiných prostorách tady v muzeu. Historek, co se s ní dělo, je několik, ale nelze je ověřit. Podstatné je, že naštěstí nezůstala s paleolitickými sbírkami v mikulovském zámku (zámek v roce 1945 při ústupu nacistické armády vyhořel – pozn. red.). Asi tehdy věděli, že to je unikátní předmět, a možná si řekli, že ho nebudou dávat do toho velkého souboru, který se tam převážel. Při převozu se často sbírka částečně znehodnotí, protože se třeba ztratí určité informace, ulétne cedulka, co v tom vlastně bylo. Asi to chtěli mít víc pod kontrolou, tak ji nakonec přechovávali v Brně.

Chystáte vůbec první monografii o tomto díle, kdy by měla vyjít?

K vernisáži Venuše 100 (Výstava v Dietrichsteinském paláci bude k vidění od 20. června do 28. září. Program oslav najdete v boxu níže. – pozn. red.).