Spisovatel, dramatik, bývalý politik a brněnský rodák Milan Uhde oslaví 28. července 90 let. Stále však 3–4 hodiny denně pracuje, tedy píše, ale i čte a účastní se společenského dění. Na prvním Sudetoněmeckém dnu v České republice konaném v Brně převzal nejvyšší sudetoněmecké vyznamenání za přínos k česko-německému porozumění, a jak se nám také svěřil, nedávno dokončil novou divadelní hru.
Festival Meeting Brno s podtitulem „Kde domov můj“ skončil, zdá se, úspěchem. Účastníci prvního Sudetoněmeckého dne přijeli s velkou vstřícností, pokorou a omluvou a je to označováno za přelomový historický okamžik. Co teď? Jak ho dál rozvíjet?
Myslím si, že by to mělo v dalších letech přejít do všedních dnů. Každý květen bychom si mohli toto přátelské setkání připomenout nějakou akcí. A někdy v budoucnu by se sněm mohl opět konat u nás, třeba v nějakém jiném městě, nemusí to být nutně v Brně. Je k tomu třeba jenom kousek dobré vůle. Nesouhlas se určitě ozve, dokonce patří k věci, protože taková událost si vyžaduje osvětlení ze všech možných úhlů, ale zamezit takto navázanému dialogu by bylo škoda.
Když jste přebíral nejvyšší sudetoněmecké vyznamenání, Evropskou cenu Karla IV., řekl jste, že jste rád, že tady můžeme být spolu. Co pro vás to „spolu“ dnes znamená?
Říct, že jsme spolu, je pro mě rozvinutí rodinného zážitku. Při té příležitosti vzpomínám na všechny židovské příbuzné, kteří se nedožili konce války a nemají ani hrob, ale i na německou část rodiny, protože teta, sestra mého otce, byla vdaná za Němce, který ji přihlásil jako Němku. To vše si při takových příležitostech zpřítomňuji.
Současná vládní koalice na rozdíl od představitelů Brna a kraje Sudetoněmecký den v Brně odmítla. Byli jsme svědky vítězství kultury a vstřícnosti nad neprozíravou politikou? Má kultura takovou sílu?
Nemluvil bych snad o neprozíravé politice, protože si myslím, že to ani politika není, je to prostě ozvěna určité nechuti k Němcům, vymezování se vůči nim, pokračování zápasu s nimi, o kterém psal František Palacký. Jsem přesvědčen, že boj s Němci pro nás skončil, když před 81 lety skončila druhá světová válka. Němci jsou dnes naši velmi blízcí spojenci, spolupracujeme, máme k sobě blízko nejenom přes příbuzenství jako v mém případě, ale existují přátelské kontakty, jsou čeští spisovatelé, kteří žijí v Německu, třeba Dora Kaprálová, má kdysi brněnská kamarádka, a další umělci, vědci a tak dále.
Domnívám se, že přežívají i pocity z roku 1945, jakou jsme prožili hrůzu, o které tehdejší dědečkové, babičky a tatínkové a maminky vyprávěli potomkům. Hrůzný pokus o vyhlazení našeho národa však skončil před jednaosmdesáti lety, přišly dvě nové generace. Trvající bolest je zprostředkovaná. V někom přežívá pocit, že od Němců se dodnes máme čeho obávat.
Je však třeba překonat ten zážitek a s našimi sousedy se do důsledků smířit, protože smiřování je součást života, patří k lidské povaze umět se smířit. Nerozumím proto tak docela hlasům, že se smiřovat nebudeme a nepotřebujeme, že doba ještě nedozrála, že nám Němci všechno nezaplatili atd.
Meeting usiluje také o mezigenerační porozumění. Když nasloucháte mladým lidem kolem sebe, jaký z nich máte dojem?
Že jsou to naprosto otevření lidé, kteří mají možnosti, které my jsme neměli. Můj vnuk například nepotřebuje, abych ho poučoval o tom, co se děje, protože si to přečte třeba v New York Times a má spoustu dalších zdrojů, mimo jiné zahraniční přátele. Mladí studují v cizině, jezdí na výměnné pobyty, na Erasmus a tak dále. Vodit je za nos a vykládat jim, jak jsou Němci zlí, už nejde. A to je dobře. Organizátoři Meetingu zkrátka umí připravit přínosná setkání, vyhlédnout si zajímavé lidi – nikoho nudného jsem tam nikdy nezažil – a pro mladé je to zajímavé.
Nechtěl jsem křičet, rád bych se i přikrčil, ale nešlo to
Zároveň s Meetingem Brno se konal festival Divadelní svět Brno, kam mimo jiné přivezlo Slovenské národní divadlo Ionescova Nosorožce. Jak je možné, že je ta absurdní hra z konce 50. let zase tak aktuální?
Letošní festival jsem vzhledem ke svému vytížení a věku bohužel nestihl, ale Nosorožec je moje milovaná hra. Byl jsem dramaturgem brněnské inscenace z roku 1969. Stále je pro mě nesmírně živá. Lidé se tam najednou mění v nosorožce, ale ukazuje se, že „nosorožectví“ je už v některých z nich zakódováno. Ještě jim nosorožčí roh ani nenarostl, a už se projevují nesnášenlivě.
Všichni se změní, přizpůsobí, až na jednoho osamělce, který přijme úděl lidskosti...
Lidé se nechtějí cítit sami, tak se přizpůsobí, smíří se s okupací, normalizací. To je taky podoba smíření. Když jsem hru v roce 1969 dramaturgoval, uvědomoval jsem si, že když se nepřizpůsobím, taky zůstanu sám. Ale já jsem neuměl psát, jak tehdejší vládnoucí garnitura chtěla. Věděl jsem, že normalizační režim je pro mě nepřijatelný nejenom jako pro občana, to by se dalo vyřešit mlčením a nástupem do nějakého manuálního povolání. Jenže mně normalizační špína tekla na psací stůl – a to je nesnesitelné. Věděl jsem, že nakonec budu muset být jako ten „osamělec“, kterého tehdy hrál Ladislav Lakomý a který křičel: „Nevzdám se!" Nechtěl jsem křičet, rád bych se i přikrčil, abych se vyhnul střetu s režimem, ale nešlo to.
Co se týká aktuálnosti, totéž se dá říct i o vaší hře Král-Vávra. Tam máte ředitele zemské poloosy s oslíma ušima, který vyvraždil holiče, ale ve skutečnosti neřídí nic, jeho zotročeným poddaným je to však jedno. Připadá mi, jako by jim dnešní vládci a někteří občané z oka vypadli.
Až na to, že tady se nevraždí, to je drobný rozdíl. Hra měla premiéru v roce 1964, kdy si lidé pamatovali, že v padesátých letech bylo nevinně popraveno několik set lidí. Připomínal to osud holičů, které ředitel zemské poloosy dával popravit, protože viděli jeho oslí uši. Při premiéře se tomu lidé smáli, ale když hru zkusili hrát v roce 1990 v Hradci Králové, za dvě hodiny se nezasmál nikdo. Komunisti už byli pryč, nastoupila nová vláda, přišla nová doba… Má hra byla o tom, že se vraždí. Nosorožec vypráví o přizpůsobení. Když se přizpůsobíš, jsi náš člověk. A Češi se, bohužel, v přizpůsobení vyznají. Ale možná kdyby se za protektorátu nepřizpůsobili, nebyli by přežili. Plány na genocidu byly na stole. Proto dnes nikoho nesoudím. Neumím nikoho kárat z morálních důvodů, protože tím zároveň říkám: Já jsem lepší, statečný a čestný, a tys neobstál, chlapče nebo kamaráde nebo starší příteli. A to já nemůžu.
Můj vztah k Faustovi se postupně měnil
Před dvěma lety jste napsal hru Nanebevzetí doktora Fausta. A tam jde také o „svůdnost jednoduchých řešení“ a „vytěsňování osobní zodpovědnosti“. Čím vás fascinuje faustovské téma?
Je to příběh, který zdomácněl v mnoha zemích, lidé třeba i v Německu znají loutkovou hru o Faustovi. Řeší se tam lákavá myšlenka, že i když přijmete podporu od zla, může to vést k něčemu dobrému. A mně se zdálo, že Goethe si ironicky zahrává s myšlenkou, že to je skutečně možné. „Té síly díl jsem já, jež zlo chtíc vždycky dobro vykoná,“ říká Mefistofeles Faustovi. Na příkladu současného profesora, kterému ironicky říkají doktor Faust, protože všechno umí, všemu rozumí a chce všechno znát, jsem chtěl ukázat, že nejde začít si s ďáblem (doslovným či metaforickým), aniž by to mělo následky. Pokusil jsem se poodhalit, jak by to dopadlo, kdyby Bůh chtěl Fausta omilostnit, a došel jsem k poznání, že to nejde. Je to pochybovačná hra – pochybuji, že zlo jde vytěžit, využít… Ale protože divadlo je a musí být kolektivní záležitost, interpretace režiséra pražského představení a mého kamaráda byla nakonec jiná, než jsem si představoval.
Proměňoval se během vašeho života váš vztah ke Goethovu Faustovi?
Samozřejmě, nejdříve jsem tu hru obdivoval. Jako katolíkovi (tatínek byl katolík a maminka na katolickou víru přestoupila) se mně líbila pocta Panně Marii, protože na závěr Goethova Fausta má Panna Maria ve svém doprovodu také Markétku, která se sice kvůli nešťastné lásce k Faustovi dopustila zločinu, ale její duše byla spasena.
Kamarád divadelní kritik Vladimír Just napsal knihu o dvanácti provedeních Fausta a tam jsem se dozvěděl, že se Vladimír domnívá, že Pannu Marii použil Goethe možná ironicky. Jako by autor pomrkával na obecenstvo, že to se závěrem Fausta nemyslí vážně. Můj vztah k té hře se měnil postupně a moje pochybování jak v životě, tak v tvorbě se šířilo a prohlubovalo všemi směry. Řekl bych, že jsem se hodně měnil, hodně chyboval, propadal bludným názorům, bludným představám, falešnému smiřování – ve vztahu ke komunismu, normalizaci, při podpisu Charty. Ale zase o některých věcech jsem pochybovat přestal, protože jsem se přesvědčil, že jsou dobré.
Když dnes píšete, myslíte spíš na publikum, nebo vedete především dialog sám se sebou?
Na publikum myslím, až mám hru napsanou a ptám se: Vystihuje přesně to, co jsem potřeboval říct, co bylo ve mně a co jsem potřeboval zpřesnit? Ale navíc: budou tomu lidé rozumět? V knize se čtenář může vrátit o několik stran zpět, přečíst ji znovu a pochopit líp. Hru musím od začátku do konce vystavět tak, aby se v ní divák vyznal, aby věděl, co mu chci sdělit. Proto dávám texty přečíst manželce, která není profesionální divadelnice, ale je zkušená čtenářka. Když něčemu nerozumí, diskutujeme o tom. Jsem schopen text opravovat, ale rozhodně ne tak, aby tam bylo něco, co jsem nechtěl říct. Jde mi o to, aby divákům došlo hned napoprvé, co jim sděluji, a třeba se na mě rozzlobili, ale musejí mně rozumět. Zkrátka je to práce na textu, který vlastně nikdy není hotový, je živý, dokud přichází v úvahu, že bude hrán. Některé hry zemřely s dnem, kdy byly provedeny, takové hry jsem taky napsal. Člověk neví, jestli hra, která je vždycky psaná s dobrým úmyslem, dobře obstojí.
Prozradíte nám, o čem je hra, kterou jste teď dokončil?
Má poslední hra, kterou jsem dokončil před třemi týdny, má název Obhájce. Není o mých rodičích právnících, jak se příbuzní hned lekli. Hrdinou je vášnivý obhájce, který nechce emigrovat z nesvobodné země, protože je mu jasné, že v cizině by se musel živit jinak než jako právník, zatímco on chce hájit lidi proti bezpráví. Ocitá se v situaci, že to nejde. A teď co si počít? V emigraci se bude těžce protloukat, doma v nesvobodném režimu by musel udělat kompromis, zpronevěřit se sám sobě. Je to dilema obhájce, který hledá podmínky pro dobrou, účinnou obhájcovskou práci v rámci režimu, kde to není možné. Je napínavé, jak to s ním dopadne, protože směřuje pořád od lepšího k horšímu. Se současností hru propojují krátké, ironické, až posměšné písničky, které přímo pro ni složil Miloš Štědroň. Nabídl jsem ji Divadlu Na zábradlí, ale jestli se bude hrát, nevím. Budu její část předčítat 2. července na Měsíci autorského čtení v Huse na provázku.
Máte ještě nějaké téma, které byste chtěl literárně zpracovat, ale zatím jste k němu úplně nenašel klíč?
Mám, ale nevím, jestli to můžu říct. Je to téma starce, který onemocněl láskou k daleko mladší ženě. Je tady určitá zkušenost, moje druhá žena je o 24 let mladší. Dal jsem se inspirovat historickou postavou a událostí, ale protože by to bylo kontroverzní téma, nebudu více vyzrazovat.
Najednou jsem Brno viděl jako vynikající, jedinečné město
Jste celoživotně srostlý s Brnem a nedávno jste se stal jeho čestným občanem. Jaké Brno v sobě nosíte?
Přiznám se, že jsem byl k Brnu hodně kritický. Mám ho rád, ale vždycky jsem říkal, že ho miluji hořkou láskou. Když jsem se vrátil z politiky v roce 1998, neměl jsem v Brně žádnou příležitost k uplatnění. V roce 1990 jsem jeden semestr přednášel na Filozofické fakultě MUNI a pak jsem se stal ministrem kultury v Pithartově vládě. Pět let na to mě z Filozofické fakulty jako předsedu Poslanecké sněmovny vyhodili. Habilitoval jsem se na JAMU jako docent, měl jsem připravené přednášky, semináře, náměty, ale sešlo z toho. Jsem už 28 let ve starobním důchodu, přičemž minimálně do svých 75 let jsem byl dychtivý přednášet. Mrzelo mě to a řeknu vám upřímně, že ten hořký pocit neskončil úplně ani čestným občanstvím. Měl jsem z něho pochopitelně srdečnou radost. Je znamenité být čestným občanem tam, kde na mě vědí i dobré, i zlé, kde mě znají, jak mě nikdo jiný nezná.
Rodné město jsem pak přivinul, abych tak řekl, na své chladnoucí srdce, když jsem viděl, že jako první v republice bylo vstřícné ke sjezdu Sudetoněmeckého krajanského sdružení a ukázalo cestu i dalším městům, jako je Cheb, Liberec a někdy v budoucnu možná i Praha. Pochopil jsem, že Brno jako jedno z mála velkých evropských měst má cosi osobitého, co mu dovolilo se takto postavit k iniciativě, která není jednoznačná a ze strany vedení státu a části veřejnosti je vnímaná negativně. Vedení kraje a města se však od nás neodvrátilo a ukázalo se to jako dobré rozhodnutí. Najednou jsem Brno viděl jako vynikající, jedinečné město a uvědomil jsem si, že mám důvod být na ně hrdý.
