První ročník Festivalu brněnských nezávislých divadel a hned osmidenní program? Jaká cesta k němu vedla a co byste si neměli nechat ujít, ať už jste skalní fandové, nebo teprve průzkumníci, nám popsala jeho ředitelka Eva Lietavová. A pozor, kdo si čas nenajde letos od 4. do 11. října, bude na další příležitost čekat dva roky – akce je koncipovaná jako bienále.
Co bude během festivalu dělat ředitelka? Budete mít čas užít si ho jako divačka?
To doufám! Věřím, že to bude příjemná nejen kulturní, ale taky networkingová akce. Že se propojí divácká obec s divadelní a mou rolí bude je u toho opečovávat, aby jim bylo dobře. A snad se mi u toho povede vidět všechno, co máme na programu.
A to jde?
Ano, schválně ho máme koncipovaný tak, aby člověk zvládl vidět všechna představení. I když se některá kryjí, hrají se opakovaně, takže se to dá naplánovat. Taky program směřujeme do večerních hodin, aby byl co nejvíce vstřícný i k lidem v denním zaměstnání. Připravili jsme taky odpolední industry programy, které budou určitě inspirativní a podnětné pro odbornou kulturní veřejnost.
Kdyby ten ideální plán selhal a musela byste se rozhodnout pro jednu dvě věci, co by to bylo?
Hodně se těším na Together Sistas od Divadla 3+kk, k tvůrkyním mám osobní vztahy. Taky jsem zvědavá na pohybové představení Scales od ORBITY inspirované AI, po kterém bude i diskuze k tomuto žhavému tématu. Příjemný zážitek určitě připraví Ensemble Opera Diversa, která ten velký, opulentní operní žánr posouvá do lidštější polohy, dalším miláčkem publika je Divadlo Kjógen nebo Divadlo Líšeň. Divadlo Aldente přináší klasickou tragédii Antigona, ale část souboru tvoří herci a herečky s Downovým syndromem. Kdo má rád komornější atmosféru, v Káznici zazní čtení poezie vězněných autorů v rámci projektu Básníci v Česku.
Nezávislá divadla často nehrají v klasických divadelních sálech, což je vidět i na programu festivalu, kde se kromě sálů CO.LABS centra nebo Leitnerky objevuje třeba opuštěný dům nebo starý byt. Je to spíš z nouze, nebo je to součást poetiky?
Obojí. V Brně je divadelních sálů stále málo, a když už dáte dohromady termín s herci, už je docela náročné, aby se ještě protnul i s volným termínem sálu. Jejich pronájem navíc není nic levného. Zároveň ale vyhledávání a rozžívání zajímavých míst patří právě k tomu, co nezávislá kultura umí a je k tomu mnohem lépe stavěná než kultura zřizovaná. Proto do ní taky míří umělkyně a umělci, které právě tento typ imerzivního nebo site-specific divadla zajímá a chtějí pracovat mimo klasický divadelní sál.
Co pro vás bude znamenat, že se první ročník povedl?
Určitě budou zásadní čísla návštěvnosti, protože jedním z našich cílů je dát brněnskému publiku vědět, že jsme tady, a to nejen během festivalu, ale po celou sezonu. Zároveň ale pro mě budou důležité industry programy a účast odborné veřejnosti. Oborová setkání jsou pro zdravou profesní síť dost podstatná a je skvělé, že se nekonají jen v Praze. Rovněž je pro mě zásadní zpětná vazba zúčastněných nezávislých divadel a případné nápady pro další ročník. Jedním z mých cílů je, aby se každé divadlo cítilo zapojené do dění festivalu podle svých představ a aby festival vztahy mezi námi dokázal utužovat.
Takže cílem prvního ročníku není jen úspěšný festival, ale také zdravější a pevnější spolupráce mezi divadly?
Přesně tak. Chtěla bych, aby náš spolek brněnských nezávislých divadel úspěšně došel i k dalšímu ročníku festivalu. Vztahy jsou pro mě nakonec důležitější než představa, že všechno musí být za každou cenu přesně podle původního plánu. Pokud si dokážeme udržet důvěru a chuť spolupracovat, bude to pro mě jeden z nejlepších výsledků prvního festivalu.
Spojila nás kandidatura na Evropské hlavní město kultury
Používáme tady pojem nezávislé divadlo. V čem ta nezávislost spočívá? Jak se liší od zřizované scény?
V první řadě chci říct, že slovo „nezávislost“ má v sobě něco velmi romantizovaného. Je potřeba ale myslet na to, že i nezávislá nebo také nezřizovaná scéna dělá veřejnou kulturní službu. Velmi potřebnou, většinou i velmi přístupnou, ale často i okrajovou. Ale v tom je ta krása, že člověk třeba najde zalíbení v okrajovém žánru a někde existuje kultura, která mu naprosto vyhovuje. Nezávislost tedy skutečně neznamená, že si dělám, co chci, a uživí mě diváctvo. Neuživí. Divadlo je prostě strašně drahé na výrobu. Pokud chceme rozmanitost, nezávislá kultura musí být podpořena i z veřejného rozpočtu.
Zásadní je pak rozdíl mezi financováním zřizované a nezřizované kultury. Zřizovaná divadla jsou jinými slovy příspěvkové organizace, které na chod dostávají každý rok příspěvek od svého zřizovatele (v Brně například Národní divadlo se svou operou, baletem i činohrou, Městské divadlo, HaDivadlo, Terén a Divadlo Husa na provázku pod hlavičkou Centra experimentálního divadla nebo Divadlo Radost, pozn. red.). Nezávislá divadla nemají jistotu pravidelného financování, každý rok procházejí dotačním řízením a odborná komise posuzuje jejich žádosti a uplynulou tvorbu. Je v tom velká míra nejistoty, ale na druhou stranu taky volnosti tvorby. Je možné se víc soustředit na proces, na experiment, teoreticky existuje i větší prostor pro chyby, které jsou přece tak plodné. A právě v téhle atmosféře podle mě vznikají nové přístupy, které se později můžou stát trendem nebo třeba i mainstreamem. A tak se nám obnovuje a oživuje i scéna zřizovaná. Ačkoli osobně bych byla ráda za větší mobilitu tvůrců a tvůrkyň mezi nezávislými a zřizovanými scénami.
V Brně se nezávislá divadla před časem spojila do jednoho spolku. Co vás k tomu vedlo?
Potkali jsme se s kolegy a kolegyněmi díky přípravě Brna na kandidaturu na Evropské hlavní město kultury. I když ta nedopadla, pro nás to výsledek přineslo – najednou jsme zjistili, že je nás víc s podobnými problémy a potřebami a že když se spojíme v jeden hlas, můžeme být silnější. Jedním z našich cílů je zlepšit komunikaci směrem k brněnskému publiku. Zkusili jsme si totiž jako experiment zadat do internetového vyhledávače „brněnské nezávislé divadlo“ a první odkaz vedl k Divadlu Husa na provázku.
Takže když člověk neví, co přesně hledat, k nezávislým divadlům se vlastně nedostane.
Přesně. Proto jsme nejdřív ze všeho vytvořili společný web www.brnenskadivadla.cz, kde si diváci jednoduše najdou program různých scén. Druhým cílem je zintenzivnit vztahy mezi námi, hledat třeba možnosti sdílení prostor nebo skladů. Vzniká potenciál pro takovou malou solidární ekonomiku uvnitř scény. A třetím cílem je společně komunikovat s městem. Když máme pojmenované problémy, můžeme je na odbor kultury přinášet jako celek, místo aby tam chodila jednotlivě spousta subjektů se stejnými otázkami.
I na festivalu je jeho součástí odborný program, který se věnuje fungování nezávislých divadel. Co konkrétně jste si letos vzali jako téma?
Červenou nití prvního ročníku je nezávislé divadlo v Brně, potažmo obecněji nezávislá kultura v regionech. Brno je v trochu zvláštní pozici. Není to Praha, ale zároveň to nejsou ani ty „regiony“ – a tak je vlastně často přehlížené z obou stran. Jedni mají pocit, že je Brno dost velké a žádný problém tu být nemůže, druzí zase říkají „Praha to není“. Dalším zásadním tématem je spolupráce. Celý náš spolek stojí na tom, že jsme zjistili, že spolu můžeme fungovat. Chceme proto mluvit o spolupráci uvnitř oboru, mezioborově, mezi zřizovanou a nezřizovanou scénou i se studentstvem.
Kolik divadel a dalších subjektů je dnes ve spolku?
Je nás kolem osmnácti. Z těch souborů, které pravidelně hrají pro veřejnost a budují si značku směrem k brněnskému publiku, je ve spolku většina. Kromě toho jsou tam i prostory, ať už s vlastní produkcí, nebo pouze v roli kulturního prostoru, jako Industra nebo Co.labs, nově taky divadlo Lumos.
V čem je Brno jako město dobré pro nezávislá divadla?
Výhodou je, že si nekonkurujeme. Je nás hodně, ale zároveň ne tolik, aby tu existovaly dva úplně stejné soubory, s totožným tematickým nebo estetickým zaměřením. Ani se moc často neděje, že by ve stejný den hrála dvě nezávislá divadla. Problémem je naopak financování. I když je Brno známé tím, že dává na kulturu velké množství peněz, nezávislá divadelní scéna je velmi podfinancovaná, přestože dělá skutečnou velkou veřejnou kulturní službu. Připomínkování dotačních systémů v Brně je rovněž něco, čím se naše asociace nezávislých divadel zabývá.
Co by se tedy podle vás mělo změnit?
Důležitá je především systémovost. Některé peníze pro nezávislou kulturu dnes přicházejí prostřednictvím individuálních dotací, zvláště festivaly jsou na nich vysloveně postavené, protože festivalový dotační program tu chybí. Je pravda, že i náš festival právě díky takové individuální dotaci letos může proběhnout, ale je to křehký systém závislý čistě na politickém rozhodnutí, nevstupují do něj odborné komise. Pokud přijde někdo, kdo řekne „nemám rád festivaly“, celá festivalová scéna se může zhroutit. Tyto individuální dotace představují více než polovinu rozpočtu pro nezřizovanou kulturu. Je to v rámci Česka výjimečně vysoké číslo. Ale my spíše potřebujeme stabilnější a předvídatelnější způsob financování, než může zajistit systém individuálních dotací. Na druhou stranu mě nenapadá město, kde by byla situace nezávislé scény skvělá a stabilní. Jasně, může se lišit výše rozpočtu na její podporu nebo velikost a provázanost kulturní infrastruktury. Ale něco tak společensky důležitého, jako je kultura, by mělo celkově od samospráv dostávat podporu mnohem vyšší.
