Turnaj v plážovém volejbale Brno Beach Pro na přehradě se postupně etabluje na sportovní mapě Brna a stává se z něj tradice. Jednoho z nejvýraznějších reprezentantů má jihomoravská metropole v Matyáši Džavoronokovi. Talentovaný beachvolejbalista, který ví, jak chutná medaile ze Sokolského koupaliště, by si moc rád tenhle úspěch dopřál ještě jednou. Příležitost bude mít mezi 27. a 30. srpnem, kdy se turnaj koná.
V srpnu vás čeká Brno Beach Pro, odkud jste si už jednou odnesl stříbrnou medaili. Míříte letos na zlato?
Brno Beach Pro je pro mě srdcová záležitost, protože se koná v areálu, kde jsem vyrůstal. Po stříbru před třemi lety by bylo moc hezké vyhrát zlatou medaili. V přípravě jsme tedy ještě srpnové turnaje neřešili, ale myslím, že bychom ho měli všichni z reprezentace absolvovat.
Jaký byl pro vás úspěch před domácím publikem, kterého jste předloni dosáhl?
Vzpomínám na to hrozně rád. Medaile byla nečekaná, protože jsme s bývalým partnerem neměli nejlepší období, ale je to jeden z nejhezčích momentů mé dosavadní kariéry.
Co říkáte na to, že turnaj se vám odehrává v podstatě za oknem?
Je to skvělé! Jednak v tom, že to mám kousek a areál znám od mala, ale taky mě přijde podpořit hrozně moc kamarádů a známých.
Dřív jste hrával i klasický volejbal, proč jste se začal orientovat na ten plážový?
Úplně prvotně jsem vyrůstal na beachvolejbale v Brně u táty na Sokole, ale přes zimu jsme hrávali šestkový volejbal, protože nebyly turnaje, a pak jsem se na něj cíleně vrhl. Po pěti letech jsem si ale uvědomil, že mě víc baví beach a že bych ho chtěl zkusit hrát profesionálně.
V šestkovém volejbalu jste to dotáhl do extraligy, neříkáte si někdy, že to byla přece jen lepší cesta?
Co se týče financí, určitě by to bylo jednodušší, taková myšlenka mi občas proběhne hlavou. Nicméně nelituju toho rozhodnutí, jsem spokojený na písku. Je trošku jinačí v tom, že většina hráčů dělá bokem jiné věci, školu, rozbíhají na půl úvazku nějaké zaměstnání, protože finančně se to nedá porovnat. Pro mě to byla taky jedna z motivací, protože studuji. A pak životní styl. Hráči šestkového volejbalu jsou zavření osm devět měsíců na jednom místě a skoro každý víkend tam hrají. My cestujeme po celém světě. A taky se vám vše přizpůsobuje, protože jste dva, není vás šest a dalších šest na lavičce.
V minulosti jste jako cíl uváděl olympijské hry v roce 2028, jak reálně vám to v současnosti zní?
V reprezentaci na olympijské hry momentálně cílíme a je to reálnější, než to bylo před dvěma lety. Ale pro evropské hráče je to složité, protože špička tohoto sportu se v posledních letech přesunula do Evropy, dřív to byly USA nebo Jižní Amerika. Do Los Angeles chceme, ale kvalifikace ještě nezačala. V reprezentaci se tak pořád točíme, je nás pět a zkoušíme, kdo s kým bude hrát.
Co je pro vás v tomto sportu vrchol?
Nejvyšší je olympiáda, případně medailové pozice na mistrovství světa nebo Evropy.
Jak vypadá váš běžný režim? Kolik máte tréninků týdně?
Aktuálně se to hodně odvíjí od toho, jestli už jsme na turnaji nebo se na nějaký připravujeme. Každý den kromě neděle máme trénink na písku a do toho dvě tři posilovny, takže osm devět tréninků týdně.
Studujete dva magisterské obory, učitelství tělesné výchovy a aplikovanou kineziologii. Jak se dá tohle všechno skloubit dohromady?
Trošku hůř, ale určitě to jde. Já mám to štěstí, že mi ve škole vycházejí vstříc, a když potřebuji absence navíc kvůli turnajům, není to problém. Jeden obor mám tedy pozastavený, nyní finišuji prezenční studium kineziologie. A pak mám v plánu dojet ten druhý. S jedním studiem se to dá stíhat bez problémů, ale dvě diplomky a dvoje státnice v jeden rok, to by bylo hodně těžké.
Věnujete se také práci s mládeží, co vám to dává?
Hrozně mě to baví. Dřív jsem si nemyslel, že to nastane, ale dospěl jsem k tomu. A protože táta šéfuje místnímu volejbalovému klubu, pohybuji se v tom od útlého věku a přišlo mi to jako přirozená cesta, jak být pořád u toho sportu. Až ukončím kariéru, rád bych se trénování věnoval více.
Chtěl byste někdy v budoucnu trénovat třeba i profesionální sportovce?
Těžko říct, zatím mám zkušenosti jen s dětmi, ale dalo by se říct, že ano, že by mě to lákalo.
Máte takové ne úplně české jméno, odkud vaše rodina pochází?
Tátův táta pocházel z východního Slovenska, z bývalé Podkarpatské Rusi, takže to příjmení pochází odtam.
Vaši rodiče jsou trenéři, váš bratr je rovněž volejbalista… Šlo ve vaší rodině nedělat volejbal?
Moc ne. Respektive ze začátku jsme se k tomu neměli, do dvanácti let jsme oba s bráchou hráli fotbal a o volejbalu jsme nechtěli ani slyšet. Ale volejbalový míč jsme měli pořád v ruce – a nakonec jsme si k tomu našli cestu.
Jste s bratrem v kontaktu, sdílíte si své úspěchy?
Určitě, navzájem se sledujeme a podporujeme. Brácha před pár dny přijel z Itálie, má volné léto a byl se podívat v Ostravě na turnaji, kde jsem hrál, takže se v tomto období vídáme často.
