Divadlo BARKA sídlící v budově Husova sboru v Králově Poli je do brněnské kulturní scény pevně vrostlé, vždyť zakořenilo už před 30 lety. Od 7. do 20. října chystá velkou narozeninovou oslavu a těší se, že se tu umění v rozličných podobách bude dařit i nadále. Více o prostoru bez bariér, na jehož scéně vystupují lidé s tělesným, mentálním i smyslovým postižením, cizinci, ale i začínající umělci a profesionálové, poví Zdeňka Vlachovská. Ta semínko ve spolupráci s Ligou vozíčkářů v roce 1994 zasadila a v roli ředitelky o tuto speciální „zahradu umění“ dodnes pečuje.
Jste ředitelkou divadla jako prostoru, ne přímo instituce nebo souboru. Co stálo u zrodu té myšlenky?
Bylo za tím několik motivací. Jednak tím prostorem, který jsem objevila shodou okolností díky spolupráci na kulturních akcích v rámci studentského klubu na kolejích. Sama jste si vyzkoušela, že když sem vejdete, nepřešla jste žádný schod a jste na jevišti. Zhruba od roku 1990 jsem spolupracovala s Ligou vozíčkářů a vyslechla jsem hodně tehdejších náctiletých studentů na Kociánce, že by chodili na koncerty, ale nikam se nedostanou. A mně začala růst v hlavě myšlenka, jak jim to umožnit. Neměla jsem ambici něco sama vytvářet, být herečkou nebo režisérkou, ale cítila jsem, že moje cesta je zajišťování prostoru pro umění. Naplňovalo mě i to společenství lidí, setkávání při tom, když něco aktivně dělají. Zaplať pánbůh za každého člověka, který si po práci, po škole chce s někým povídat, něco tvořit. Myslím si, že to je hrozně cenný čas, že obohacuje lidi navzájem. Po návštěvě Husova sboru jsem zašla za ředitelem a řekla jsem mu, že by bylo bezvadné, kdyby Liga měla bezbariérové divadlo. Takže BARKA byla taková souhra okolností.
V čem je podle vás BARKA výjimečná?
Už jen tím, že ji provozujeme 30 let. Kontinuita je hrozně důležitá, protože pak se mají lidé kam vracet. Výjimečná je i v tom, jaké podmínky tady mají integrované soubory, tedy ty, které mají ve svém středu jakýkoliv druh postižení. I to byl důvod, proč jsme od roku 2023 samostatní, protože Liga vozíčkářů si jako profesionální poskytovatel služeb musela vybrat cílovou skupinu. Ale my pracujeme se všemi druhy handicapu. A taky s amatéry. Uvedu příklad: přišla za mnou tehdy třináctiletá dívka, že si poslechla desku Tomáše Kočka Ondráš, že napsala scénář a že by tady ráda dělala divadlo. Představte si, že by přišla do Národního divadla nebo kamkoliv, prostě oni to nemůžou udělat, že jo. Ale já jsem řekla: Dobře, přijď s maminkou. Tak přišla, maminka si jako by pronajala divadlo a její dcera tady opravdu se svými vrstevníky nacvičila představení. Po letech jsme se potkaly a ona vystudovala uměleckou fotografii, taky dramaturgii na JAMU a je výborným dramaturgem. A začalo to tady u nás. Nemyslím si úplně, že by se nestala dramaturgem, kdyby prostor nedostala, ale určitě ji to velmi posunulo. Ta osobní zkušenost v takhle nízkém věku. Další výjimečností je velký kontakt s publikem. Pravidelně tady máme třeba taneční konzervatoř, která vystupuje i v Janáčkově divadle. Někteří reagují tak, že u nás není tak krásné prostředí, ale jiní mají radost: Tak konečně na tu naši Aničku uvidím! BARKA má jenom 10 řad, takže babičky mají děti jak na dlani, kdežto ve velkém divadle jenom tuší, jestli je jejich Anička červená mašle zprava nebo zleva. Máme tady taky speciální taneční povrch a třetí největší orchestřiště v Brně.
V čem se BARKA za 30 let nejvíc proměnila?
Určitě programově, protože zpočátku jsme byli zázemím pro hodně koncertů, přišla jsem totiž z klubového prostředí a tehdy i byla taková poptávka, byla to doznívající osmdesátá léta, začátek devadesátých. Pak jsme s tím ale skončili, protože na folkovou muziku kromě specializovaných festivalů lidi přestali chodit. Zároveň se mě ale začala ptát různá seskupení, že se dozvěděli o tom, že je tady velké jeviště a že máme baletizol pro tanečníky, to není úplně levná věc. Vypadá jako černé lino, ale je to specializovaný povrch, který musí trošku klouzat, ale v nějaký okamžik má zabrzdit. Proto se přidal tanec a nakonec divadlo. To vzniklo tak, že jsem oslovila Jakuba Špalka, že bych ráda, kdyby sem přijeli se svým divadlem, tehdy hráli skvělé představení Růže pro Algernon s Honzou Potměšilem. On sem skutečně přišel, uvažoval o tom, ale pak na férovku řekl, že jako nezávislé divadlo potřebuje vydělat víc, že je tu malá kapacita. Ale že v Brně vzniká nové divadlo a že nám ho pošle. Bylo to Divadlo v 7 a půl, které tu svého času dělalo vynikající představení, která za mě, kdyby dosáhli na větší publicitu, byla na Thálii.
Zmínila jste, že jste opustili křídla Ligy vozíčkářů. Co ke změně vedlo?
Uvažovali jsme o tom dlouho. Hlavní důvod je, že Liga vozíčkářů je profesionální poskytovatel sociálních služeb, ne spolek vozíčkářů. Dělá osobní asistenci, dopravu, specializovanou rehabilitaci, má centrum denních služeb a má tím pádem ze zákona povinnost si vybrat cílovou skupinu. A my tady máme Divadlo Aldente s herci s Downovým syndromem, vynikající soubor Orbita, který kombinuje tanečníky s handicapem a bez něj, hraje tu soubor Oukej, kde jsou slyšící a neslyšící, máme Divadlo Járy Pokojského, kde jsou lidi s fyzickým handicapem a zdraví, nebo Divadélko Fortel s vidícími a nevidícími, takže fakt se to tady míchá. Takhle je to myslím pro všechny čitelnější.
Jaké nové výzvy se samostatností přicházejí?
Ztratíte zázemí velké organizace, která má dodávku, prostory pro školení, která má na začátku roku cash (hotovost – pozn. red.), než vám přijdou dotace, ano, má to také nějaké minusy. Ale nám to přijde takhle správně, oni už jsou tak velicí, že se věnují specializované činnosti, a my jsme dnes tak jiní. V době vzniku, v 90. letech, Ligu vozíčkářů tvořili asi čtyři lidi, kteří vzali děcka z Kociánky a šli třeba sportovat nebo na výlet, s cílovou skupinou dělali vlastně volnočasovku, takže divadlo se do toho docela hodilo. Dnes má Liga desítky zaměstnanců, osobní asistenty, je to opravdu profesionální organizace. Další výzva je ekonomická, protože když se rozhodnete dělat nezávislé divadlo, nemůžete čekat, že vás podpoří velcí sponzoři, protože BARKU podpoří zpravidla jenom osobní zkušenost.
Oslava třicetin je v plánu v rámci tradičního festivalu integrované tvorby v říjnu. Co byste z programu vybrala?
Premiéru bude mít unikátní inscenace Zločin v šantánu (podle stejnojmenného filmu Jiřího Menzela z roku 1968, na kterém se podíleli lidé z okruhu divadla Semafor – pozn. red.), kde na jednom jevišti vystupují nevidomí, neslyšící a vozíčkáři. Od jara se tady zkouší, dlouho jsme řešili autorská práva, ale už máme podepsanou smlouvu na 10 uvedení. Další premiérou bude komedie Jak si Krakonoš a Trautenberk vyměnili hospodářství od Divadélka Fortel, soubor Oukej uvede Hrdinky?!, což je příběh Helen Keller, která se narodila jako zdravá holčička, ve dvou letech prodělala horečnaté mozkové onemocnění, ohluchla, oslepla. Rodiče jí zaplatili vychovatelku a ona ji prostřednictvím dotyků naučila nejdřív poznávat věci, pak písmena. Hraje tu jedna slyšící, jedna neslyšící herečka a dřevěné loutky od japonské výtvarnice a je to moc krásné. V neděli 13. října vystoupí taneční soubor Orbita s Bílou holubicí, což je taneční soubor z Ostravy, z toho mám taky velkou radost. Přijede i soubor Extras z Českých Budějovic a bude mít společný večer se Zemětřesem, což je dramatická dílna Centra Kociánka. A pro všechny, kteří BARKOU kdy prošli, bude zajímavé setkání v sobotu 12. října. Přijedou dobrovolníci, herci, výtvarníci, režiséři, kteří tady někdy něco dělali. Bude to silné.
Co byste BARCE přála do dalších let?
BARKU čekají krásné věci. Od 1. července funguje jako chráněné pracoviště pro lidi s handicapem, takže se můžeme trošku posunout i v provozních věcech. To, že pořád existujeme, motivuje soubory k tomu, tady něco dělat. Za těch 30 let jsem viděla několik míst, kde s velkou pompou sklepy proměňovali na koncertní sály, divadla, ale kolik z nich to dělá dodnes? Nové věci jsou super, ale taky je potřeba udržet někde prostor, u kterého lidé mají jistotu, že ho tam najdou i za rok. My třeba teď máme až na pár dnů plný plán až do června, skoro na rok dopředu. Ta jistota, kotva je důležitá.
