Děti nově mají svého vlastního ombudsmana. Jaké případy řeší?

Kromě ústředí justice je Brno od roku 2000 i sídlem veřejného ochránce práv neboli ombudsmana. Tomu brzy v kanceláři přibude specialista na práva příslušníků nejmladší generace. Od 1. července totiž vznikne instituce dětského ombudsmana, a než bude zvolen její představitel, povinnosti bude vykonávat nynější zástupce ombudsmana Vít Alexander Schorm. Povídali jsme si s ním, zda mládež skutečně potřebuje svého vlastního ochránce práv i co ji v současnosti nejvíc trápí.

Pokud Senát schválí novelu občanského zákoníku, bude od příštího roku v českém právním řádu zakotvena nepřijatelnost tělesného trestání dětí. Čím to, že to u nás trvalo tak dlouho?

Spousta rodičů dodnes považuje lepanec nebo plácnutí přes zadek za vhodné usměrnění dítěte, které se nechová podle představ rodiče. Je to celospolečenský problém a bylo třeba, aby nazrál čas. A aby se pro to našla většina v Poslanecké sněmovně, což se stalo. Návrh novely nyní putuje do Senátu a doufáme, že bude schválen.

Jak to, že v jiných zemích čas nazrál dřív? Česko je v Evropě předpokládám výjimkou.

Ano, ještě s bratry Slováky. Hnutí za ukončení tělesného trestání začalo legislativně ve Švédsku na přelomu 70. a 80. let. Tam tehdy právní úpravu přijali jako první, další země následovaly. Je to s podivem, protože Úmluva o právech dítěte z roku 1989 poměrně dosti jasně říká, že tělesné trestání je nepřípustné. Přesto nám „přiměřené usměrnění“ vůbec nepřišlo zvláštní a počítali jsme s ním třeba i v novém občanském zákoníku, schváleném v roce 2012. Vlastně jsme to nevnímali jako problém důstojného jednání vůči dítěti. Samozřejmě se lidé shodnou na tom, že naprosto nepřiměřené tělesné trestání, týrání je nepřípustné a musí se postihovat prostředky trestního práva, ale už nám tak úplně nedocházelo, že ani mnohem mírnější usměrnění cestou nějaké rány je v rozporu s důstojností dítěte jako člověka. Dokonce jsme si v naší společnosti dřív uzákonili zákaz špatného zacházení se zvířaty. Mezi dospělými naštěstí není normou, že se běžně spory řeší fyzickou potyčkou, ale vůči dětem zkrátka máme pocit, že za ně rozhodují rodiče a ti se svými potomky přirozeně umí jednat vhodným způsobem. Ovšem jak se i lidské poznání posouvá, tak se ukazuje, že mnohem efektivnější je řešit konflikty dohodou než dát průchod agresi.

Kolik ombudsmana ročně osloví dětí?

Jsou to řádově vyšší stovky a většinou jsou to děti, které jsou umístěné v nějakém zařízení a stěžují si na tamní poměry, na to, že jim tam něco znemožňují nebo naopak přikazují. Někdy si třeba stěžují i na fungování orgánů sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD), ale to nezřídka bývá stížnost, za níž ve skutečnosti stojí jeden z rodičů. Počítáme ale s tím, že se zřízením ochránce práv dětí počet stížností naroste, protože děti uvidí, že tu je někdo, kdo by se jich měl zastat.

Potřebují vůbec děti svého vlastního ombudsmana či ombudsmanku?

Kdyby měl stávající ombudsman široký mandát v oblasti dětských práv, tak by to možná stačilo, ale stejně bude lepší, když děti budou mít někoho, kdo se bude věnovat jejich právům a zájmům soustředěně. Protože když máte úkolů hodně, přirozeně vás to vede k tomu, že vážíte různé zájmy a hlediska a zájem dětí se v tom může trochu rozmělnit. Takže je určitě dobře, že tu bude člověk s týmem, který dětská práva pojme komplexně, bude to pro něho rozhodující úhel pohledu.

Co je momentálně v oblasti práv dětí kromě zmíněných tělesných trestů nejpalčivější?

Legislativní ukotvení toho, že se děti nemají tělesně usměrňovat, je jenom jeden z kroků. Rodiče by měli mít možnost zjistit, jak to tedy mají řešit jinak. Často mají dobrou vůli a konfliktní situace chtějí řešit jinak než tím, že dítěti třeba dají na zadek, aby si uvědomilo, že nemá vbíhat do silnice a podobně. Ale i to se dá řešit domluvou, přiměřeným vysvětlením i malému dítěti, protože pak dítě dokáže pochopit, že rodič má o něho strach. Co se týče palčivých problémů dětských práv, je to třeba vysoká míra institucionalizace, to znamená odebírání dětí z rodin, jejich pobyty v různých zařízeních často velice ústavního charakteru. Když už pro děti nenajdeme náhradní rodinnou péči, typicky pěstouny, tak by měly být opravdu v takových zařízeních, která co nejvíce připomínají běžnou domácnost, čili rozhodně ne ve velkokapacitních zařízeních, ve kterých se třeba ani neodlišují jednotlivé domácnosti, tedy menší skupinky dětí. Teď pročítám zprávu z jednoho takového zařízení, které ani není velkokapacitní, je v něm asi 25 dětí, ale vzhledem ke stavebnímu uspořádání domu, ve kterém ty děti žijí, jsou tam všechny dohromady. Samozřejmě to vede k tomu, že mezi nimi častěji propukají konflikty, pošťuchování… Personál do jisté míry na řešení těchto konfliktů rezignuje a nechává to na dětech, což vůbec není dobré. Děti mezi sebou někdy volí agresi, protože mají zkušenost ze svých domovů, kde se spousta věcí řešila fyzickým napadáním, byly svědky domácího násilí. Kromě institucionalizace představuje druhou významnou kritickou oblast duševní zdraví. Děti poukazují na nedostatek odborníků, kteří by se jim věnovali, když se dostanou do problémů. Mladým lidem také dost vadí fungování ve škole. Nemají pocit, že škola je pro ně úplně bezpečným místem, ve kterém by mohli řešit problémy související například se zmíněným duševním zdravím. Mají výhrady také k tomu, co se ve škole učí, jakými metodami. Možná by pro ně škola měla vytvářet lepší předpoklady z hlediska toho, co je naplňuje, zajímá a co je důležité i pro jejich budoucí život a profesní uplatnění. Ale dodal bych k tomu, že až bude zvolen ochránce či ochránkyně práv dětí neboli dětský/á ombudsman/ka, bude stanovení priorit na něm nebo na ní.

A kdy volba proběhne?

Poslanecká sněmovna musí zřídit hodnoticí komisi, která kandidáty vyslechne a dá poslancům doporučení. Součástí této komise by měly být i děti. A samozřejmě poslanci nejdřív musí vymyslet, jakým způsobem tu komisi obsadí. Takže se dá očekávat, že tato sněmovna to nestihne. Předpokládám volbu ochránce práv dětí někdy na přelomu letošního a příštího roku.

Ucházel byste se o tuto pozici nastálo?

Zatím o tom neuvažuji.

Děti by měly být nejen v hodnoticí komisi, ale i v poradním orgánu dětského ombudsmana. Jak se budou vybírat a jak to bude fungovat?

To si bude muset nový ombudsman pro děti vymyslet, protože to bude jeho poradní orgán. Zákon dává nějaká vágní vodítka, určitě by tam zástupci dětí a organizací, které se starají o dětská práva, měli být, protože smyslem toho poradního orgánu je právě zajištění participace dané cílové skupiny. Budeme o tom přemýšlet a něco nově zvolenému představiteli navrhneme, ale bude to především na něm nebo na ní.

Prozatím funkci budete vykonávat vy, už víte, jak budete komunikovat přímo s dětmi?

Komunikujeme s nimi už řadu let. Ombudsman má dětský web, jsme aktivní na několika sociálních sítích, jsme si vědomi toho, že s dětmi musíme často volit přístupnější jazyk. Děláme participativní projekty, jezdí k nám třídy na exkurze, máme i určité partnery nebo se na názory dětí můžeme ptát prostřednictvím škol. Čili to už určitým způsobem vyzkoušené máme. Ale zřízení ombudsmana pro děti bude novým impulsem a věřím, že komunikaci bude mít jeho představitel na zřeteli.

Zmínil byste nějaký participativní projekt?

Pozvali jsme různé kolektivy dětí, aby samy přišly s návrhy na to, co by třeba ve škole anebo ve městě, kde žijí, chtěly vytvořit, změnit. A když jsem hovořil o tom, co děti podle našich zjištění nejvíc pálí, to jsme opřeli o dotazník. Nezahrnoval žádný velký vzorek, jen několik stovek dětí, ale tendence z toho byly jasně patrné – duševní zdraví nebo poměry ve škole se tam ukazovaly zcela jednoznačně.

Jaký typ člověka by byl pro výkon dětského ombudsmana nejvhodnější? Co by neměl postrádat?

Měl by to být člověk, který se dokáže nejmladší generaci přiblížit, měl by mít dostatečnou empatii vůči dětem. Měl by být samozřejmě i erudovaný, aby po profesní stránce zvládl pojmout dětská práva, komunikaci, vzdělávání, osvětu nebo třeba vstupy do soudních řízení. Měl by si i na základě názoru mladší generace o věcech udělat vlastní obrázek. Možná ne nutně osobnost, která přijde a bude vědět dopředu, jak by všechno mělo být nejlíp. Podle mě je důležitá právě schopnost naslouchat spíš než vědět úplně přesně, co mladí potřebují. Vědět to lépe než oni sami. A měl by to být zároveň člověk, který potom dokáže potřeby mladé generace komunikovat v jednání se zástupci generací starších.

Do jakého případu nebo agendy se pustíte v nové roli nejdříve?

Víte, my pro počáteční období nemáme nadměrnou ambici. Naším cílem je nastavit základní postupy v rámci kanceláře tak, abychom po zvolení nových představitelů – protože se bude volit i nový veřejný ochránce práv – měli funkční systém. To samozřejmě neznamená, že bychom agendu ombudsmana pro děti od 1. července nevykonávali, jen asi budeme řešit základní věci. Budeme doplňovat personál, pořádat výběrová řízení a pomalu rozvíjet agendu práv dětí. Aby ale to, co říkám, nebylo zavádějící – jako primární úkol vnímáme vyřizování podnětů dětí. Věnujeme jim ostatně už teď větší pozornost, protože se často jedná o citlivá témata.

Má dětský ombudsman větší pravomoci než veřejný ochránce práv dosud?

My nehovoříme o pravomocech, spíše o působnosti, protože se nám oproti současnému ombudsmanovi skutečně trošku rozšiřuje záběr. Ombudsman pro děti bude moct třeba více komunikovat se školami, bude moct vstupovat do některých soudních řízení týkajících se dětí, nebo dokonce některá velmi specifická řízení i zahajovat – tuhle možnost veřejný ochránce práv nemá. Ale pořád bude platit, že bude maximálně doporučovat, navrhovat, případně zahajovat nějaké řízení, ale nebude rozhodovat. V tomto ohledu se tedy postavení ombudsmana nemění, on nerozhoduje za žádné orgány, ale naopak je spíš vede k tomu, že když napoprvé nerozhodly správně, aby to udělaly aspoň napodruhé.

Máte pocit, že soudy a instituce ombudsmana poslechnou, nebo je to boj s větrnými mlýny?

Asi 98 procent našich doporučení si úřady vezmou nakonec za své. Někdy se nám stane, že vyrazíme třeba na OSPOD probrat určitý podnět, který jsme dostali, a už při rozmluvě OSPOD uzná, že by třeba mohl nadále v té věci postupovat jinak. Takže bychom ani nemuseli nic sepisovat, i když musíme. Nebo instituce přesně neví, trošku v tom tápe a pohled někoho, kdo má spoustu zkušeností s fungováním úřadů, což lidé z Kanceláře veřejného ochránce práv jsou, vede ke korekci náhledu. Pokud dospějeme k závěru, že se úřady dopustily pochybení, velmi často ke korekci dochází. Úřad vezme naše závěry na vědomí, tajemník probere s příslušnými úředníky, že by měli napříště postupovat jinak, případně upraví postup v té konkrétní věci, tohle funguje. Převažující obrázek je pozitivní, protože když něco doporučujeme, tak se snažíme být maximálně věcní a vysvětlit, proč to děláme, proč jsme shledali, že zvolený postup nebyl ta nejlepší varianta. Pokud se ovšem úřad zasekne na emocích, tak je to pochopitelně mnohem obtížnější.