Judita Levitnerová našla inspiraci i studijní téma v Art Protis

Společně s Oskarem Helcelem a No Fun kolektivem se v roce 2024 stala Judita Levitnerová laureátkou renomovaného ocenění pro výtvarníky – Ceny Jindřicha Chalupeckého (CJCH). S tvorbou všech jmenovaných se do 23. února 2025 můžeme blíže seznámit na výstavě v Pražákově paláci. Judita Levitnerová se tady prezentuje textilními obrazy, jimiž se mimo jiné hlásí k tradici netkané textilie Art Protis, která vznikla před 60 lety v Brně. Proto jí prý výstava trochu nahrála do karet…

Cena Jindřicha Chalupeckého je takový pěkný dárek k vašim třicetinám, znamená pro vás završení nějaké životní nebo tvůrčí etapy?

Zní to, jako by to bylo nějaké celoživotní ocenění. Ale je to spíš povzbuzení na počátku umělecké dráhy. Letos se pro laureáty zrušila hranice 35 let, takže jsem si na jedné straně říkala, že mám ještě čas, ale na druhé, proč to nezkusit? Je dobře, že ten stresující věkový limit zmizel, člověk to může vypustit a utvářet si kariéru trochu víc podle sebe. Soutěžní projekt ale může být taky impulsem k tomu, vlastní tvorbu zhodnotit nebo i přehodnotit a pustit se třeba i do něčeho většího.

Na výstavě letošních laureátů CJCH vidíme velmi různorodá díla. Co vás všechny naopak spojuje? V čem vy nejvíc souzníte s ostatními?

Je tady určitě jisté generační souznění, třeba s Oskarem jsme chvíli spolu studovali na FaVU, kolektiv No Fun jsem potkala úplně poprvé, ale věkově jsme si blízcí a takzvaně na sebe slyšíme. A tematicky? Pracujeme a žijeme v jednom světě, jehož problémy na nás doléhají, a my tu tíhu asi pociťujeme podobně a k problémům taky podobně přistupujeme. No Fun kolektiv akcentuje kritiku současného společenského systému, já se více zabývám ekologickými tématy, ale určitě nejsem tak razantní jako Oskar, který používá explicitnější vyjádření.

Studovala jste malbu, ale místo barev teď ve svých dílech vrstvíte, prošíváte, pájíte především textil a vracíte se i k poněkud pozapomenuté technice Art Protis…

V tom mně trošku hrálo do karet, že výstava laureátů CJCH je letos právě v Brně. Technice Art Protis jsem se začala více věnovat – teoreticky i prakticky – při doktorátu na FaVU, což mi hodně rozšířilo obzory. A protože se připomíná 60 let od vzniku Art Protis, byla jsem v kontaktu s pamětnicemi a pamětníky a mohla jsem tak spojit svůj studijní zájem s přípravou projektu pro výstavu.

A co vás nejvíc fascinuje na technice netkané textilie?

Rukodělnost, řemeslnost, která je pak napojena na prošívací stroj, na továrnu. Nemyslím si, že zapomeneme plést nebo tkát, to se při trošce šikovnosti může naučit každý, ale samotné řemeslo – jeho étos – upadá. Současní umělci a umělkyně většinou nemají vůli se k němu vracet, a pokud ano, není to ani tak otázka zručnosti, jako snahy věnovat tomu čas. 

Sáhla jste i po pájce.

Uvažovala jsem o tom, jak technologii Art Protis, tedy prošívání speciálním strojem, podomácku nahradit, a zkusila jsem pájku. Syntetické materiály se přitaví na bavlněný podklad a vizuálně vzniká něco podobného jako Art Protis, ale není to samozřejmě Art Protis. Všechno doprovází nepříjemný zápach ze škvařené syntetiky. Ale z mé strany je to záměr evokovat tu obtížnou, nevoňavou práci v textilní továrně. Chtěla jsem si taky vyzkoušet, jak dlouho s těmi syntetickými materiály vydržím pracovat. A přemýšlím o tom, že to už stačilo, že se posunu zase někam dál. Možná víc k přírodním materiálům.

V souvislosti s vaší tvorbou porota CJCH mluvila o tzv. pomalém umění, při jehož vnímání je třeba plně se soustředit, zkoumat obsah i formu, která je důležitou součástí uměleckého vyjádření. Když si tedy pozorný a trpělivý divák stoupne před vaše dílo, co na něm a za ním může všechno vidět?

Moje věci jsou většinou dost velké, a právě tím apeluji na diváka, aby u nich strávil víc času. Ale ve spojení s technikou Art Protis je ta pomalost, která se obecně s rukodělností a řemeslem spojuje, trochu paradoxní, protože ona byla v době své slávy vnímána jako velmi inovativní a rychlá. Dnes je považovaná za pomalou a zastaralou – a právě tento přerod, posun mě zajímá. V mém obraze jsou „vypájené“ různé symboly a já bych chtěla, aby si na jejich vnímání a luštění a na prozkoumání struktury jednotlivých vrstev divák našel dost času.

Kurátor výstavy Ondřej Chrobák vidí ve vaší tvorbě inspirované Art Protis elegické tóny. Je to opravdu žalozpěv za mizející textilní průmysl?

Myslím, že v kontextu Brna rozhodně. Já odsud nepocházím, ale teď bydlím kousek od Cejlu, tedy od míst dříve silně spjatých s textilním průmyslem. Když se jdete projít, pořád tam pozůstatky továren a dělnických čtvrtí vidíte, tu atmosféru cítíte a můžete být na minulost hrdá. Ale tady je to takové skryté. Jako by se za to Brno spíš stydělo, než aby tam třeba vybudovalo textilní muzeum a ten mizející fenomén zachovalo aspoň touto formou.

Mám pocit, že přinejmenším ve zpracování ovčí vlny jistý potenciál vidíte.

Součástí mého projektu k CJCH bylo jako doprovodný program ve výstavě sympozium, které jsme pořádaly s umělkyní Kateřinou Žák Konvalinovou. Rozšířily jsme tak moje téma, protože ona se zajímá o chovatelství ovcí. A vlna je vlastně základní materiál, se kterým pracuje Art Protis. Chtěly jsme vytvořit hodně velký společný Art Protis a zjistily jsme, že největší problém bude sehnat a zpracovat tu vlnu. Už jenom najít lidi, kteří nám ji budou schopní vyprat a vyčesat, bylo těžké. A kroků při procesu zpracování je tam ještě mnohem víc. Takže na našem sympoziu se sešli vlnařští odborníci a odbornice, které jsme vyhledaly a pozvaly, aby se s námi podělili o své zkušenosti i problémy. Myslím, že byli rádi, že jsme je takhle propojili. A v tom vidím určitou naději.

Vizuálnímu umění se věnujete i teoreticky. V disertační práci na FaVU se zabýváte současným informelem. Český informel je fenomén neoficiálního umění přelomu 50. a 60. let. Jakými idejemi je poháněn současný informel?

S tím názvem jsem si trošku naběhla. Pro mě bylo důležité, že zajímavé a experimentální textilní techniky vznikaly právě v 60. a 70. letech. A mně vrtalo hlavou, proč je s informelem spojovaná jen malba a grafika, která je téměř výhradně mužskou záležitostí, a textilní tvorba tam nepatří. Je řazena k užitému umění a ocitá se mimo hlavní proud. A je to tak prezentováno i v učebnicích. Když se o ní chcete dozvědět víc, musíte hodně hledat. Dnes už se to tak striktně nerozděluje, umělci pracují s tím, co je po ruce, co jim zrovna vyhovuje, a vytvářejí abstraktní díla plná zajímavých struktur. Z feministického hlediska už dnes tvorba z textilu není vnímána jako podřadnější, ženská záležitost. Ale v současném textilním průmyslu stále převládá ženská práce a pořád je to podhodnocený sektor. Což není správné.

Pracovala jste také v Galerii města Blanska. Je pro aktivní umělkyni zajímavé podívat se na galerijní provoz z druhé strany?

S tímto záměrem jsem tam určitě nešla, prostě jsem hledala práci. I když jsem se občas kurátorsky podílela i na programu, dělala jsem především PR. Bylo to určitě zajímavé, ale po třech letech už se z toho trochu stala rutina a také skloubit práci v galerii s vlastní tvorbou už bylo náročné. Ale ta zkušenost je jistě obohacující. Člověk vidí, jak je těžké udržet kvalitní provoz oblastní galerie. I s tak dlouhou tradicí, jako má ta v Blansku.

Na uměleckých školách to, zdá se, poslední dobou poněkud vře. Dochází tam ke generačním střetům mezi učiteli a studenty. Ale ti, kdo se bouří, jsou paradoxně učitelé. Co se teď řeší na FaVU?

Já už jsem externistka. Ale obecně bych řekla, že ti starší se spíše bouří, ale ti mladší se k tomu snaží přistupovat zodpovědně a vést nějaký dialog. Což mi přijde důležitější než se jen bouřit. Každá nová generace má právo „zformulovat“ si svět, ve kterém chce a bude žít.