Ivan Blagojević: Sport není přátelský

Změna je život. Po dlouhých jedenácti letech se volejbalový trenér Ondřej Marek loučí s lavičkou Volejbalu Brno a míří jen o symbolický kousek vedle, k Šelmám. Jeho místo nově zaujme osmatřicetiletý srbský trenér Ivan Blagojević, který se může pochlubit zkušenostmi jak ze srbské nejvyšší ligy, tak i z Izraele či Kazachstánu.

Co vás jako první napadlo, když jste zjistil, že má o vás zájem Brno?

Pracoval jsem v Kazachstánu a byl jsem vedoucím jejich volejbalové akademie, kde vychovávali děti až do 20 let. Jsem ale hlavně trenér. Chci soutěžit. Bylo to na mě příliš klidné, protože jsem spíš pomáhal ostatním. V poslední době se říká, že se český volejbal zvedá, dokonce jste skončili čtvrtí na světovém šampionátu. Když jsem pak slyšel o možnosti zde trénovat, lákalo mě, že je tu hodně mladých hráčů. Baví mě nejen soutěžit, ale také pomáhat hráčům, aby se z nich staly hvězdy. Chci vidět, jak se klub posouvá, jak se třeba dostane do první šestky.

Takže to je váš letošní cíl? První šestka?

Začínáme s pár problémy, zranění a podobně, ale první šestka, pětka nebo devítka bych neřekl. Ve sportu nikdy nevíte. Co já vím, třeba budeme čtvrtí. Ale vždycky říkám, že musíme udělat to nejlepší, co v dané situaci můžeme. Pokud bude v našich možnostech skončit sedmí a uděláme šesté místo, wow, budu nadšen. A naopak, pokud budeme šestí a všechno přitom bude šlapat, tak je to dost možná můj problém. Možná naše chvíle nepřijde, myslím ale, že můžeme překvapit jako loni. Já týmu věřím, jsem jeho trenér. Teď každopádně tvrdě trénujeme, hrajeme přátelské zápasy, myslím, že jsme na dobré cestě.

Jaká byla první změna, kterou jste vyhlásil?

Museli jsme přivést nového nahrávače, protože nás čeká hodně zápasů a budeme potřebovat někoho zkušeného. Se dvěma nahrávači budeme mít víc možností na střídání a taky lepší tréninky. Ohledně soupisky jsem jinak moc změn nedělal, spíš ve hře. Změnil jsem systém, jakým blokujeme, a hodně na tom pracujeme. Ve včerejším přáteláku nám to nešlo, ale přesto jsme vyhráli a já doufám, že se ještě zlepšíme. Chce to víc disciplíny, přebírání zodpovědnosti. A taky musíme lépe vědět, kdy hrát agresivně a kdy trpělivěji.

Nyní máte za sebou měsíc a půl přípravy. Kam se podle vás mužstvo posunulo?

Udělali progres, posouvají se každý týden. Nemůžu říct, že je velký – jako trenér vím, co je velký posun, a tenhle je malý. Ale výsledky naší práce doufám přijdou až později, v průběhu nebo na konci sezony, až to bude potřeba. Hodně věcí je pro tým nových, musím jim dát čas. Pokud pracujeme na něčem, v čem jsme špatní, a druhý den hráči udělají něco lépe, vidím, že nad tím přemýšlí. A to je důležité.

V českých médiích se už diskutovalo o tvrdé srbské trenérské škole. Musel jste na hráče přitvrdit víc, než byli zvyklí?

Tohle je velké téma. Záleží to na situaci, na mentalitě, na zemi. Jsme odlišní lidé. Já jsem Srb a my jsme připravení zapomenout na život, na rodinu, na vše, když jde o sport. A pak můžete být tvrdí. Ale nemyslím si, že by to tady fungovalo, a dobrý kouč musí rozeznat, kdy jeho hráč dělá maximum. Nemusím říkat hráči, že udělal chybu, není slepý. Ale někdy potřebují adrenalin, potřebují se probrat, zbláznit. Jen hráči, kteří jsou takto zapálení, se můžou stát šampiony. Když jsem byl mladý a Jugoslávie byla vynikající ve sportu, hráči byli válečníci, připravení udělat cokoliv pro výhru. V Evropě, kde je dobrá životní úroveň, je to jiné. Proč jsou Brazilci tak dobří ve sportu? Mají těžký život. Afričané taky. Sport je boj. Jak můžete být dobrý bojovník, když máte všechno? Na takové hráče můžete být přísní, protože vás pochopí, neberou si to osobně. Pracuji s mládeží a někdy za mnou přijdou rodiče a řeknou: „Buďte na něj hodný.“ Jenže sport není přátelský, to je potřeba si říct, jste pořád pod tlakem, a přesto musíte bojovat. Jak si s tím poradí hodný člověk? Ale někde to zkrátka nefunguje, to už jsem v zahraničí zjistil. V Česku vás vnímají lépe, když jste trpěliví, jako přítel nebo otec. Dobrý kouč musí vědět, kdy má na koho zvolit jaký přístup, musí se přizpůsobit. To je jeho největší kouzlo. A tady nemám pocit, že by pomohlo, kdybych byl drsnější.