Daniela Špinar: Nejlepší je svoboda a prostor pro autorské projekty

Ne jedna, ale rovnou dvě inscenace od Daniely Špinar budou ke zhlédnutí v Brně. Tato významná režisérka se v obou autorských hrách věnuje tématům jako sex, stud, intimita, konsent. Východiskem jí je vždy společnost a co v ní aktuálně probublává. Ve sklepě Divadla Husa na provázku nebo v Polárce se tak možná dotknete hranic vlastní komfortní zóny.

Začněme lehce neformálně. Postava divadelní režisérky v seriálu Dobré ráno, Brno – musela jste ji hrát, nebo jste to byla vy?

Já jsem dokonce dostala zadání, že mám hrát sebe. Samozřejmě jsem vnímala, že to je komedie, která je trošku přepálená. Když vidíte, jak tam režíruju, tak to takhle úplně nevypadá. Zároveň musím říct, že jsem se trochu bála, jestli se strefím do žánru. Nakonec jsem přijala roli trochu šílené alternativní režisérky, a protože jsem opravdu režírovala závěrečnou část, což je sestřih divadelního představení, tak je to opravdu hodně můj otisk. Řekla bych tedy, že jsem v tom byla já.

Působila jste jako umělecká šéfka činohry Národního divadla v Praze, nyní jste herečkou a režisérkou na volné noze. Co je na této změně nejlepší?

Nejlepší je svoboda. Samozřejmě oboje má svoje a já jsem byla dlouho připoutaná k jednomu místu a tím jsem ho mohla rozvíjet, což je krásný, ale zase to má řadu omezení. Odpovědnost je větší než čistě režijní práce. Na volné noze si můžu rozhodovat o projektech, které chci dělat. Mám prostor pro autorské projekty. Je to zcela jiný režim.

Vyhovuje vám to tedy takto?

Je krásné být takhle svobodná. Na druhou stranu myslím, že moje srdce obecně tenduje k tomu, zase se někde ukotvit. Režijní a celkově divadelní práci vnímám ve spojení s komunitou, s rozvíjením prostoru a tématu, které se k němu pojí. Divadlo považuji trošičku za lokálnější umění. Z tohoto důvodu bych se nebránila v budoucnu zase být někde nastálo. Život není přímka, ale vlnovka, uvidím, co na mne ještě čeká. Nyní ráda odpočívám od produkčního a manažerského působení.

Sociální sítě, konsent (oboustranný souhlas v intimní sféře – pozn. red.) nebo stanovení hranic patří mezi témata inscenace Láska z TikToku v Divadle Polárka. Byla to tedy láska?

Ráda se zabývám soudními případy. Vždy jsou tam dvě strany a líbí se mi perspektiva konkrétního člověka, který vnímá svět a situaci úplně jinak než člověk vedle něj. Abych to uvedla do kontextu, jedná se o příběh dvou dospívajících influencerů – kluka a holky, kteří spolu natáčeli videa. Jejich obsah byl poměrně lechtivý, zamilovaný, romantický. Celkově to trvalo rok a půl a následně kluk obvinil dívku ze sexuálního obtěžování. Takže zajímavé je, že doopravdy nevíme, kdo má pravdu. Dva šestnáctiletí lidi si nedokázali úplně přesně stanovit hranice, jak se mezi sebou chovat a hlavně co je realita a co kamera. Tlak sledujících, kterých bylo na 15 milionů, na ně byl velký. Po tom obvinění ona vůbec nechápala, co tím myslí, a začala proti němu brojit. Představení je o dialogu, kterým na sebe reagují. Nastoluji taky otázku, zda jsme jako společnost připraveni na to, že existuje sexuální zneužívání muže ženou, které jde proti zažitým stereotypům.

Přesuňme se k druhé inscenaci v Divadle Husa na provázku, jmenuje se Z pohlavního života našeho lidu. Čím se v ní zabýváte?

V podstatě pohlavním životem.

Co to konkrétně znamená?

Na začátku byla kniha českého etnologa, který před 150 lety shromáždil a vydal studii chování, zvyků, písní, říkanek, příběhů a situací z českých, moravských a slovenských vesnic, kde hlavním tématem byl pohlavní život. Dozvídáte se o projevech dospívání a sexuality, svatbě, obecně o celém životě v tomto kontextu. Překvapilo mne, že život na vesnici byl v mnohém naturální, homosexuální praktiky nebyly žádnou výjimkou. Mládež se pohlavně vybila, aby nastoupila do manželství a až pak spořádaně fungovala. Což je do jisté míry zdravé, protože lidi objevují sexualitu ve správný čas a se svými vrstevníky. Toto chci dát do kontextu, jak to vypadá teď, v současném světě zahlceném internetem, seznamkami, pornografií. Žijeme v době, kdy už se málokdo chce vázat. Každý si může svobodně najít partnera, ale zároveň jsme ztratili mapu – každý jednotlivý pár si musí vytvořit vlastní pravidla. Zjišťuji, co to znamená pro seznamování. Vůbec ale neřeším, jestli je to dobře, nebo špatně. Vše se vyvíjí a ráda celou situaci pozoruji.

A jak to ve výsledku bude vypadat na jevišti?

Základem je, že nebude jeviště ani hlediště. Bude se jednat o imerzní divadlo a lidé budou součástí dění. Celé to plánuji jako vernisáž, odhalení díla jménem Z pohlavního života našeho lidu. Vznikne tam dialog na téma toho díla a kam naše společnost směřuje ve smyslu vztahů, sexuality, rolí. Musela jsem se seznámit se všemi skupinami, jako jsou incelové, pickupeři, feministky, nebinární lidi, polyamorní vztahy. Snažila jsem se najít nějaký „pořádek“ v sex marketu, což mě jakožto trans ženu zajímalo i z mé perspektivy. Téma to je nesmírně zajímavé a věřím tomu, že diváci kromě kolektivního zážitku budou mít možnosti si položit i otázky sami sobě a udělat si názor na chaos, který prožíváme.

Čekáte bouřlivé přijetí? Přece jen studie sexuality si o to trochu říká…

Já doufám. Samozřejmě téma je to provokativní, ale neřekla jsem ještě jednu zásadní věc, kterou jsem se zabývala. Proč je sexuální pud ve společnosti opředen studem? Patří přitom mezi jednu z nejzásadnějších biologických potřeb. Jde o energii provázející nás celoživotně, ovlivňuje nás v činnostech, v myšlení, obecně ve fungování – a zároveň jde o tabu téma. V představení zazní názor, že udržování tabu ve společnosti je nástrojem kontroly. Fakt, že nedokážeme mluvit o sexu, pohlavních orgánech, o pudu, je uměle vytvořen společností, církví, dějinami. Otázkou zůstává, nakolik je sex intimní věc pro nás jako jedince a nakolik je stud vytvořený tlakem okolí. Odpověď se nedozvíme, ale už vznik prostoru pro otázky vnímám jako důležitý.

Zmínila jste, že jedním z předmětů zkoumání v představení je stud. Kdy jste se vy naposledy hluboce styděla – úplně v nejširším smyslu slova?

Teď jsem prošla tříletým obdobím tranzice a stud s tím úzce souvisí. Měníte se a znovu objevujete věci související s tělem a sexualitou a celkově intimitou. Takže jsem zažila spoustu situací, kdy jsem se styděla i za sebe třeba. Na začátku braní hormonů jsem zažila opravdu novou pubertu, což bylo dost šílený. Je vám 44, ale cítíte se jako patnáctka. Celou dobu jsem si psala deník, který je dost otevřený, možná až peprný, a teď bych ho chtěla vydat. Vše je tam syrově popsané. Studovala jsem například i to, proč cítím stud v rámci sexu. Pátrala jsem, jestli to souvisí s mými křesťanskými kořeny a tím, že jsem vyrostla v církvi. Zjišťuji tam, kdo jsem a jaké mám na sobě vrstvy, které je potřeba odloupnout.

Když se vrátíme opět k divadlu, jak se vám v Brně pracuje?

Brno mám ráda. Už jsem tu režírovala tři věci před 12 lety. Město mě strašně baví, líbí se mi tady příjemná atmosféra v rámci divadel. Je to tu rodinnější oproti Praze, která je uspěchaná a divadel je tam moc. Jsem ráda, že se ke mně teď dostaly nabídky spíše z oblastí. Jde nejenom o Brno, budu pracovat třeba v Ostravě, Plzni a tak. Můžu tak „rozsévat“ témata, která jsou pro mě důležitá, i mimo Prahu.

Půjde vždy o autorská představení?

Jsou hodně autorský, ale ne úplně všechny. Pracuji na dramatizaci jiného díla, takže to bude spíše spoluautorské. Čeká mě i opera a muzikál. Nebráním se různorodým žánrům, ale vždy to musí být něco, co mě zajímá. Musím k tomu mít nějaký vztah, látka mě musí oslovovat. Nechci trávit spoustu času příprav nad kusem, který mě nebaví nebo mi přijde tematicky placatý. Naštěstí jsem už teď v pozici, že si můžu dovolit vybírat a přicházet s ideami.

Už jste naťukla, že se věnujete autorským hrám, oba brněnské projekty nejsou výjimkou. Co pro vás znamená vlastní tvorba? Jak hledáte témata?

Inspirovat se můžu vlastně úplně čímkoliv, někdy téma objevím velmi rychle a někdy naopak hledám dlouho. To je případ hry v Divadle Polárka. Půl roku jsem vysedávala na sítích a hledala, čím se zabývají teenageři. Byl to pro mě exkurz do jiného světa. Díky výzkumu jsem pak s látkou více spjatá. Hrozně mě baví klást si otázky: Co hýbe společností? Čím se v tuto chvíli zabývá, navíc v kontextu mladých lidí?

Poprvé se věnujete divadlu pro mladší publikum. Baví vás tento styl práce? V čem je to odlišné?

Dělám poprvé inscenaci, která je určena velmi specifickému publiku, v tomto případě se jedná o teenagery, dospívající. Mají vlastní jazyk, vlastně kódy, svoje programy, které sledují, a snažila jsem se do toho proniknout ze svého 40+ pohledu. Chtěla jsem, aby tomu rozuměli, aby se s představením ztotožnili. Teď doufáme, že nebudou mít výtky k jazyku, jestli to nebude celé směšné. V tomto je to riskantní.

Kam by vás to táhlo více: do velkého kamenného divadle nebo na menší scénu?

Velké kamenné budovy už jsem si zažila. Tam se velmi rychle stane, že provoz přehluší umění. Menší scény nabízejí silnější návaznost na tým, na herce. Všichni jsou tam prostě pohromadě a je to koherentní a pružnější. Proto bych si docela ráda zkusila spíš menší divadlo, kde panuje rodinná, pospolitá atmosféra, která dovoluje flexibilitu programu. Láká mě otevřenost. Realita konkurzů v Čechách obecně je problematická. Někdy je všechno uzavřené a pak najednou jsou možnosti v mnoha divadlech konkurz absolvovat. Já jsem podle mě ve fázi, že pro mě bude těžké se kamkoliv dostat. Odešla jsem z Národního politicky a pro mnohé nekorektním způsobem. Uvidíme, jestli taková věc ovlivní moji další činnost.

Trošku jste se dotkla obecného divadelního provozu. Pracujete nyní na dvou projektech zároveň, což není v kultuře výjimkou. Je to vůbec udržitelné?

Dlouhodobě to samozřejmě udržitelné není. Nemůžete se jako režisér soustředit na pět věcí za sezonu. Měla jsem teď naštěstí trošku volno a připravila jsem se. Soustředím se na své projekty a vybírám si, aby to bylo v mých kapacitách. Režisér musí mít sílu organizovat si čas. Teď v Brně mám opravdu velmi krátký čas, jenom měsíc a půl na každou inscenaci. Někdy se zkouší i tři měsíce. Naštěstí jsem si to napsala sama, takže už si dokážu představit, co a jak bude fungovat. Půl práce už je za mnou. Na každý pád je to náročné. Každý má nějakou celoživotní kapacitu, co může vydat. V kultuře člověk může rychle vyhořet. Mně se to už málem stalo v Národním a návrat mi trval dlouho. Musela jsem dobít baterky. Aktuálně pracuji na pěti věcech v sezoně, ale jsem si jistá, že v další už to bude méně.

Daniela Špinar

Divadelní režisérka a herečka vystudovala nejprve činoherní herectví na pražské DAMU a následně pokračovala studiem režie činoherního divadla tamtéž. Založila a tři roky vedla Divadlo Valmet, během studií se zúčastnila několika zahraničních workshopů. Působila jako kmenová režisérka Divadla na Vinohradech, kde mimo jiné zinscenovala hru Vojcek Georga Büchnera, za kterou získala Cenu Alfréda Radoka a Cenu Josefa Balvína.

Spolupracovala s mnoha pražskými a mimopražskými divadly jako režisérka na volné noze a vytvořila na tři desítky divadelních představení. Od sezony 2014/2015 působila jako kmenová režisérka činohry Národního divadla (ND) v Praze, kde již dříve připravila několik her. V roce 2014 zvítězila s koncepcí Nová krev ve výběrovém řízení na post umělecké ředitelky činohry ND. Ve funkci setrvala od září 2015 do roku 2022. Od té doby se věnuje režijní a herecké práci na volné noze. V seriálu České televize Dobré ráno, Brno ztvárnila samu sebe a nyní režíruje představení v Divadle Husa na provázku a v Divadle Polárka.