Plánujme město pro všechny, nejen pro zdravé lidi jezdící autem

Kam v Brně byste pustili beze strachu samotné odrostlejší, třeba desetileté dítě? Podle Barbory Benčíkové, jedné z koordinátorek Dne architektury a zároveň z autorek publikace Brno pro všechny, právě toto funguje jako ukazatel „citlivého plánování města“. Co to je a jak si v této otázce Brno stojí?

K našemu rozhovoru jsme se sešly na Obilním trhu. Proč zrovna tady? 

Právě na Obilním trhu se dá ukázat uživatelsky příjemné místo. Je tady oplocené hřiště, okružní síť cest, po které se může projít člověk s kočárkem nebo třeba starší člověk, navazuje na to nedávno zrekonstruovaná ulice Gorkého, kde je snížená rychlost, v křižovatkách zvýšená vozovka pro lepší přecházení a taky nadstandardní počet laviček. Lavička na ulici – ideálně s područkami pro snazší vstávání – je nezbytnost, která dovoluje si odpočinout, odložit tašky, sednout si s dítětem. Pokud takové lavičky chybí na trasách k obchodům, lékaři apod., může to být pro někoho důvod se na cestu vůbec nevydat, protože vzdálenost od domu k cíli je prostě příliš velká. V některých rezidenčních čtvrtích Vídně bylo v místě křížení ulic zrušeno jedno parkovací místo, aby zde vznikl malý prostor s lavičkami a odpadkovým košem. 

Dalo by se tedy říct, že zrovna toto místo naplňuje principy citlivého plánování města? 

Rozhodně to patří k těm lepším příkladům a takových enkláv je po Brně více, do budoucna by však bylo dobré zaměřit se především na jejich vzájemné propojení. Myslet tedy i na tzv. pěší infrastrukturu, síť bezpečné pěší dopravy. Když zůstanu tady na Obilňáku, bezpečný koridor chybí například na Špilberk nebo směrem k Lužánkám, což jsou přirozené volnočasové lokality. Citlivé plánování města neboli gender mainstreaming se zároveň soustředí právě na to, aby byly ve veřejném prostoru zohledněny potřeby všech: mužů, žen, dětí, starších osob nebo lidí s omezenou schopností pohybu.  

A v tuto chvíli se tedy ten prostor orientuje převážně na zdravé lidi? 

Ano, na člověka, který pracuje od devíti do pěti a pohybuje se po městě autem. To je samozřejmě důležitá složka, je to ekonomicky aktivní člověk v produktivním věku, nicméně výzkumy – zvláště ty zahraniční – ukazují, že veřejný prostor obývají zrovna od těch devíti do pěti jiné skupiny: senioři a seniorky anebo lidi, kteří o někoho pečují, ať už o děti, nebo naopak o své rodiče, prarodiče apod. Jejich trajektorie jsou odlišné: není to z domu do práce, případně o víkendu z domu na nákup. Pečující osoba třeba ráno míří do školky, do školy, na nákup, s rodičem k lékaři. Dalším specifickým hlediskem je bezpečí: ženy například častěji volí trasy, které jsou dobře osvětlené nebo se tam pohybuje více lidí. Podobných přívětivých prvků lze jmenovat více: nadchody místo podchodů, které nejsou vnímány jako příliš bezpečné, adekvátní osvětlení, nájezdy pro kočárek/vozík, dostupnost veřejných toalet a další. 

Jaká místa v Brně v tomto ohledu vnímáte jako nejproblematičtější? 

Jmenovala bych dvě. Za jednu z nejproblematičtějších prostor v centru města, když odhlédnu od samotného historického středu, považuji ulici Veveří. Už v roce 2017 pro ni sice vznikl návrh na přeměnu v pěší bulvár, který se nikdy nerealizoval. Kvůli blízkosti Filozofické fakulty MU, zastávek MHD nebo supermarketu jde o prostor s vysokou koncentraci chodců a chodkyň. Chodníky jsou často blokované auty, chybí lavičky i bezpečné cyklotrasy. Prostor nepodporuje pobyt ani bezpečný pohyb. 

A právě tady se můžeme inspirovat Vídní, konkrétně radikální proměnou Mariahilfer Straße. I tam šlo o velmi vytíženou ulici a změna nebyla jednoduchá. Začalo se ale sběrem dat, zavedl se dočasný test metodou tzv. taktického urbanismu. Obavy, že to uškodí místním podnikům, se nakonec nepotvrdily, naopak, prostor se stal živější a přívětivější. Stejný přístup by mohl fungovat i na Veveří. Stačilo by začít malými kroky, třeba úpravou křižovatky Veveří/Grohova nebo vytvořením místa k posezení, a postupně prostor proměňovat. 

A to druhé místo? 

To je spíš obecnější idea, jde totiž o rekonstrukce veřejných prostranství nebo domů a uličních fasád. Myslím, že je zodpovědností zadavatele zajistit náhradní cesty a náhradní řešení vhodná i pro lidi s omezenou schopností pohybu, protože když se bude rekonstrukce dít na jejich ulici, můžou zůstat uvěznění několik měsíců doma. Pro starší občany je to obzvlášť zásadní problém, protože je pro ně složité hledat náhradní trasu. Zdravý člověk to prostě obejde, když to nejde jednou cestou, tak se vrátí a zkusí jinou, ale pro seniora to může být příliš náročné. Kdyby se toto v Brně zlepšilo, úplně by to změnilo celkové využívání města.  

Kdo je průkopníkem tohoto tématu? A jak je rozšířené v Česku? 

Za průkopníka se považuje Vídeň, kde se s těmito myšlenkami pracuje už od 90. let. Citlivé plánování není jen o tom samotném navrhování změn a jejich aplikaci, ale taky například o sběru dat. Vídeň má v tomhle několik desetiletí náskok, protože má přesně zmapované, jakým způsobem obyvatelstvo veřejný prostor užívá nebo neužívá a podle toho se dál řídí. V Česku jsme zatím na začátku, i když například v Praze už 10 let působí platforma Women Public Space. 

Co by podle vás mělo Brno udělat jako první, aby se stalo inkluzivnějším místem? 

Prvním krokem je podle mě sběr dat. Data z výzkumů jsou totiž opravdu nenahraditelná. Ve Vídni se například ukázalo, že se z veřejného prostoru úplně stahují dívky v rané pubertě, řekněme od 10 do 13 let. Zjistilo se, že parky a hřiště nejsou vůbec uzpůsobené jejich specifickým potřebám. Park měl často jen jedno hřiště určené na fotbal, takže ho převážně obsazovali spíše starší chlapci; hřiště byla často klecová s jedním vstupem, což neposkytovalo možnost úniku. Podobně ve Stockholmu: tam se s mladými dívkami dělaly workshopy, kde si samy navrhly úpravy vybraných veřejných prostranství. Získaná data ukázala, že pro ně hraje klíčovou roli bezpečí. Preferují místa, odkud je dobře vidět, ale samy tam nejsou tolik viděny; že upřednostňují sezení k rozhovoru z očí do očí, nejen běžné lavičky, na kterých sedí vedle sebe. A tyto drobné změny vedly v obou případech k tomu, že veřejný prostor začaly obývat úplně rozdílné skupiny dětí a dospívajících. Určité skupině obyvatel to změnilo život.

Je kromě sběru dat ještě něco, co jsme nezmínili? 

Dalším prvkem je rovné zastoupení mužů a žen v plánování, protože jejich zkušenost je zkrátka jiná. Soustředit se celkově na zapojení veřejnosti do plánování, ovšem nejen formálně uspořádat veřejné projednání, ale přemýšlet třeba o čase, v jakém se děje, jestli to automaticky nějakou skupinu nevylučuje z účasti. Ukážu to znovu na příkladu Vídně: když se tam plánuje nějaká rekonstrukce, v daném místě se opakovaně dějí akce, na místě se zjišťují data a pro vyšší participaci občanů se třeba na veřejných projednáních může nabízet hlídání dětí ze strany města. 

Dají se najít nějaké systémové kroky, které už naopak v tomto ohledu byly učiněny? 

Určitě vnímám pozitivně projekty Dáme na vás, kam se lidé mohou přihlásit s vlastním projektem a kde se uskutečňuje nějaká forma participace. V roce 2023, rok po vydání naší publikace, Magistrát města Brna zveřejnil Plán genderové rovnosti pro fungování úřadu, a i v něm se o genderovém mainstramingu píše a odkazuje se na něj. To je skvělý krok, jak ty myšlenky aplikovat do vnitřních struktur a později je rozšířit směrem k veřejnosti nebo k celkovému plánování. Ve všech evropských městech, která si vzala citlivé plánování za své, ať už je to Vídeň, Stockholm, nebo Barcelona, kvalita života pozorovatelně roste. Věřím, že je to cesta i pro Brno.