Někdy to zacinká v duši. A pak to člověk hledá znovu a znovu - Tiskový servis

Někdy to zacinká v duši. A pak to člověk hledá znovu a znovu

Pod drobnohledem diváctva i kritiky je Divadelní svět Brno vždycky, letos to ale platilo obzvlášť. Festival totiž doprovázel i kongres Mezinárodní asociace divadelních kritiků. Česká republika ho hostila vůbec poprvé. Co v Brně zaujalo divadelní kritičku Zuzanu Uličianskou a za čím by vás naopak pozvala do Bratislavy?

Zuzana Uličianská, foto Dáša Šimeková, osobní archiv Zuzany Uličianské

Zuzana Uličianská, foto Dáša Šimeková, osobní archiv Zuzany Uličianské

Když vyrazíte takto „pracovně“ na divadelní festival, kolik představení denně zvládnete?

Aktuálně to ovlivnil fakt, že první dny byly hodně zaplněné naším „rokovacím“ programem. Měli jsme tu mimo jiné konferenci o Kafkovi, který zemřel přesně před sto lety a který sice nebyl dramatikem, napsal jen jednu menší hru, ale bylo velmi zajímavé sledovat, jak si ho divadelní svět připomíná, jak ho reflektují třeba na čínských nebo jihokorejských scénách. Co se týče samotného divadelního programu, musím říct, že výběr, který nám organizátoři nabídli, je dokonale rozmanitý. Sjelo se nás sem asi sto, z celého světa včetně například Kanady nebo Thajska, a jsem si jistá, že si v něm každý najde to svoje, od baletu přes loutkové po alternativní divadlo. Pro Brno je to i skvělá příležitost, jak se představit jako kulturní a zároveň obecně jako turistická destinace.

Byla jste na Divadelním světě už v předchozích letech, nebo je to vaše premiéra?

Poprvé jsem tu byla loni a natrefila jsem hned na skvělé představení, což byl ostatně důvod, proč jsem lobbovala za to, aby se Brno stalo místem kongresu divadelních kritiků. Vybírali jsme mezi Mezinárodním shakespearovským festivalem v Krajově v Rumunsku a Divadelním světem Brno. U mě Brno jednoznačně vedlo, protože se nesoustředí na jednoho autora, jednu poetiku, a dokonce ani na jeden žánr, ale má širokou kulturní nabídku, od obrovského Národního divadla po experimentální scény. Musím ale přiznat, že jinak se mi za těch uplynulých 15 let nedařilo sem zavítat, v květnu je divadelních festivalů opravdu hodně, zrovna minulý týden skončila u nás v Bratislavě Nová dráma.

Zuzana Uličianská na kongresu Mezinárodní asociace divadelních kritiků. Foto: PerformCzech/IDU Jakub Joch


Přiznám se, že přirozeně sleduji, co se děje na ostatních moravských nebo třeba na pražských scénách, ale nenapadlo by mě se obrátit až k Bratislavě. Přitom je dobře dopravně dostupná, vlastně lépe než ta Praha. Na Slovensku tahle mentální bariéra není?

Brno pro slovenské diváky a divačky určitě funguje jako divadelní cíl. Působí zde – a řekla bych, že je to štěstí – mnoho slovenských tvůrců, takže i když je ta vzdálenost z obou stran stejná, mentálně se to asi jeví jinak. Dlouhodobě se tu angažuje Mário Radačovský. V nedávno uvedené Salome zpívá slovenská operní pěvkyně Linda Ballová. Včera jsem byla na premiéře Hamleta, režírovaného Martinem Čičvákem, a zaskočili jsme i na zkoušku připravované opery Here I am, Orlando, která vzniká na hudbu Ľubice Čekovské. Mimochodem, to je z hlediska operní kultury výjimečný svátek, který si častokrát nemůžou dovolit ani mnohem bohatší scény, protože je to risk. Lidé to neznají, ani autorku hudby, ani titul – není to klasika jako Carmen, Carmen, Nabucco, Carmen. Musíte vědět, že vaše publikum je natolik zralé a znalé, že přijde. Že to uvítá jako osvěžení. Ale abych se vrátila k těm brněnsko-slovenským přesahům: na té zkoušce jsem ke svému překvapení zahlédla paní Magdu Vášáryovou v roli královny. To vše jen dokazuje, že kontakty jsou velmi živé. Těším se proto, jaké budou z druhé strany reakce na představení Děti, které Slovenské národní divadlo přivezlo na festival do Brna. Čtenářům a čtenářkám, kteří se na něj nedostali, vřele doporučuji se do Bratislavy vypravit. Objevuje se v něm celá plejáda našich nejlepších herců a je to navenek takové milé rodinné setkání a ve skutečnosti nesmírně krutý příběh o neodpuštění, o závisti, o tom, jak těmto našim nepěkným vztahům vystavujeme nejmladší generaci a nepřímo děti ovlivňujeme tím, co se děje ve světě dospělých. Hraje se v nové budově Slovenského národního divadla, která sice byla otevřená skoro před 20 lety, ale možná ji řada lidí ještě neviděla. Navíc je to v krásném prostředí u Dunaje, kolem je spousta restaurací, takže se dá spojit divadelní zážitek s gastronomickým. Co bohužel v Bratislavě nemáme a můžeme vám jen závidět, jsou krásně rekonstruovaná centra experimentální tvorby. I v naší alternativní scéně je sice mnoho života, ale dostupné prostory už neodpovídají dnešní době a nezávislí divadelníci zkrátka hledají takříkajíc každou díru v zemi, aby měli kde uskutečnit svoje vize. Na jednu stranu to dokazuje jejich životaschopnost, ale na druhou stranu je taková situace víc než třicet let po revoluci velmi smutná. Bez podpory státních institucí, ministerstev, krajů nebo měst si divadelníci nepomůžou. Přístup k rekonstrukcím budov v českém a moravském prostředí je opravdu mnohem velkorysejší.

A přitom i tady jsou v infrastruktuře stále nedostatky…

Ale my vám ji přesto závidíme. I proto sem rádi jezdíme a objevujeme to a necháváme se inspirovat. Nicméně mám jednu malou pozvánku v tomto ohledu i k nám – právě teď dokončuje Bratislavská župa (kraj – pozn. red.) rekonstrukci Divadla Aréna, spjatého u nás hlavně s osobností Juraje Kukury.

Existuje nějaký český nebo slovenský divadelní festival, který máte obzvlášť ráda a kam se snažíte jezdit pravidelně?

Donedávna jsem byla častým hostem plzeňského nebo českotěšínského festivalu, zároveň jsem se léta podílela na festivalu v Nitře. Pokud ale můžu srovnávat, řekla bych, že ten brněnský má specifickou atmosféru, takovou méně divadelně snobskou. Není to nikterak překvapivé vzhledem k množství univerzit, a navíc i uměleckých škol, ale přesto mě fascinuje, kolik je tu mladého divadelního publika. Pamatuji si, že když se Divadelní svět před lety ustavoval, probíhala diskuse, jestli se udrží a na co Česko potřebuje tolik festivalů. Ale myslím, že vývoj jednoznačně potvrdil, že je to pro festival skvělé místo. Ostatně i letošní spojení s kongresem Mezinárodní asociace divadelních kritiků je toho důkazem.

Kongres Mezinárodní asociace divadelních kritiků v Brně. Foto: PerformCzech/IDU Jakub Joch


Když se řekne divadelní kritik, představím si člověka, který jde večer do divadla a ráno napíše, jak se mu to líbilo. To by pro mě byla práce snů, ale předpokládám, že si to romantizuji.

Začala bych tím, že kritika je pro většinu lidí už jen hobby. Není to nic placeného nebo řekněme placeného tak, aby se z toho dalo žít. A to neplatí jen u nás, ale kdekoli na světě. Co vím, tak poslední profesionální divadelní kritik skončil v Chicago Tribune asi před rokem. Většina lidí, kteří se divadlu věnují, jsou zaměstnanci například divadelních ústavů, akademií věd nebo školských institucí a spíše to funguje tak, že když mají čas a možnost, jdou do divadla. Za napsaný článek pak dostanou třeba 100 eur, někdy 30 a někdy jen ten volný lístek. Jednou jsem počítala, že když jede kritik z Bratislavy třeba na představení do Košic, které jsou pět hodin cesty jedním směrem, ve finále jeho odměna vychází asi na 50 centů na hodinu.

Takže jsme právě odradili všechny, kteří o tom kdy uvažovali jako o povolání. Člověk na tom asi nezbohatne.

Rozhodně ne, ale na druhou stranu zbohatne zážitky. Je to taková emoční horská dráha a příležitost potkávat se s krásnými talentovanými lidmi, crème de la crème. A to se nestává v každém zaměstnání a je to důvod, proč u něj většina z nás zůstává, proč se tam dobelháme třeba i o berličkách. Znám kolegy, kterým je přes 80, a stále jsou v divadle, přitahovaní fluidem toho talentu… a to je úžasné.

Jde v hlavě vypnout divadelní kritička a užít si představení jako divačka?

Já se dám velmi ráda namotat. Ráda si i popláču, ráda se i zasměju – a že je mě prý z hlediště slyšet! A hlavně ráda chodím do divadla bez jakýchkoli příprav, snažím se vyhnout různým vyjádřením v tisku o tom, co se tím chtělo říct. Chci prostě přijít na představení a nechat ho na sebe působit. Teprve pak svoje dojmy srovnávám s různými podklady – s literární předlohou, dramatickou úpravou, komentáři tvůrců a podobně. Hledám v divadle momenty, které zacinkají v duši. Ne u všech představení se to stane. Některá jsou vysloveně komerční v tom smyslu, že dopředu rezignují na hledání nějaké pravdy, na autentické vyjádření. Prostě vědí, co zarezonuje s divákem, a vsadí na to. Pro mě osobně je to ale předvídatelné, dopředu vím, jak to skončí. Když mě to naopak stále dokáže překvapit, je to neuvěřitelný zážitek. Ten mi pak dává sílu chodit i na ta slabší představení a trpělivě čekat na silný moment. Je to skoro jako závislost.

Další články z rubriky