Všechno zlé je pro něco dobré a i covidové období zanechalo na Brně nějakou tu světlou stopu. Jednou z nich je podcast Made in Brno, který můžete poslouchat už čtvrtým rokem. Jak vzniká a co se kolem něj děje v době, kdy jsou vypnuté mikrofony, jsme se zeptali těch, kdo za ním stojí: Veroniky Březinové a Michaela Weisera.
Pro ty, kdo o Made in Brno slyší poprvé, co si pod touto značkou mají představit?
Michael Weiser (MW): Vždycky používám jako odpověď naše motto: Made in Brno je podcast o lidech a věcech, které hýbou Brnem a světem. Myslím, že to podstatu naprosto vystihuje. Zveme si zkrátka lidi, kteří dělají něco zajímavého, baví nás a zároveň jsou spojení s Brnem.
Veronika Březinová (VB): Když jsme se začali zaobírat nápadem natáčet podcast, přemýšleli jsme, o čem by měl být. A Brno se přímo nabízelo. Líheň mozků i kreativních nápadů, gastroscéna, všechno tohle je na Brně neskutečně inspirativní a zábavné. Nechtěli jsme se zároveň úzce zaměřit jen na nějaký segment, ale pojmout to celé, co je zkrátka „made in Brno“ (vytvořeno v Brně – pozn. red.).
Dnes je k poslechu na osmdesát rozhovorů. Vzpomínáte si ještě na ten první?
VB: Říkali jsme si, že není malých cílů, takže jsme oslovili rovnou brněnskou hvězdárnu. Myslím, že byli trošku překvapení, že nepřijelo velké médium. Michal byl úplně v pohodě, zato mě se zmocnila tréma. Vznikl rozhovor, který má asi 6 a půl minuty a nejspíš jsem ho nikdy neslyšela, ale je památeční.
MW: Zpětně musím ocenit, že do toho s námi pan dramaturg vůbec šel, protože za námi nebylo nic, co bychom vytvořili. Pustil se do velké neznámé, ale pomohl nám začít.
Utkvěl vám některý další rozhovor obzvlášť v paměti?
VB: Některé rozhovory jsou intenzivnější, jiné nemají tak silné poselství, ale všechny stojí za poslech. Měli jsme jako hosty lidi, kteří se léčí s nějakou nemocí nebo jsou naopak lékaři. Nedávno jsme zpovídali člověka, který pracuje se závislými na alkoholu. Třeba si to poslechl někdo, kdo vypije flašku denně a myslí si, že je v pohodě, a uvědomil si, že možná to až tak v pohodě není. I kdyby to pomohlo jednomu člověku, je to skvělé.
Jak často si u vás lidé poslechnou nový díl?
MW: Na začátku jsme měli docela vražedné tempo, vydávali jsme jeden rozhovor týdně. Zpětně nechápu, jak jsme toho byli schopní, protože k tomu máme každý své zaměstnání a aktivity. Ale ohromně nás to chytlo a jelo to vlastně tak nějak samo. Ne že bychom teď už ten drajv neměli, ale už jsme víc nohama na zemi.
VB: Zvolnili jsme, protože mám doma ročního chlapečka, ale minimálně jednou za měsíc nový rozhovor zveřejňujeme. Aktuálně si brousím zuby opět na nějaké gastro téma, které už jsme dlouho neměli.
Kolik času vám zaberou přípravy jednoho dílu?
VB: Pokaždé se to liší, ale obecně se to skládá z mé prvotní přípravy, ať už při výběru a komunikaci s hostem, nebo při studování daného tématu. Chci, aby rozhovor dával smysl a aby otázky šly i do hloubky. Pak přichází samotné natáčení, postprodukce a komunikace.
MW: Nejsme vázaní na jedno místo, kde musíme točit, a máme tedy možnost nahrávat i přímo u hosta, takže díl má i lepší atmosféru. Vlastní studio ani nemáme, tím pádem s naším podcastem kočujeme. Moc bychom tím pádem chtěli poděkovat všem místům, kde jsme v minulosti mohli natáčet, a zejména brněnskému Impact Hubu, kde nás v poslední době hostí. Každé místo má trochu jiné podmínky, takže od toho se pak odvíjí i to, kolik je na výsledném materiálu práce. Všechny rozhovory vydáváme nejen jako podcast, ale i jako video. Od začátku máme vizi, že nechceme stříhat. Je pro nás důležité zachovat autentickou flow (naladění, ponoření se do tématu – pozn. red.), která v rozhovoru je.
Nevystraší tohle vaše hosty? Že tam není ta berlička „Kdyžtak to vystřihneme!“?
VB: Na začátku některé ano. Já teda vždycky říkám, že kdyby to opravdu bylo nutné, tak to samozřejmě střihneme.
MW: Ale pak se vždycky ukáže, že jejich obavy byly liché, a z rozhovoru odcházejí nadšení, spokojení a s tím, že si to užili.
Je naopak něco, co je noční můrou pro ty, kdo podcast tvoří?
VB: Kdybych s tím měla spojené vysloveně noční můry, tak bych to nedělala. 😊 Ale je třeba nepříjemné, když host čeká perfektní promyšlené otázky a vy hledáte slova, nenaskakují vám… Na začátku se mi zase stávalo, že na z mého pohledu brilantní otázky přicházely jednoslovné odpovědi. V té době jsem s tím ještě neuměla tolik pracovat, sice jsem chtěla jít více do hloubky, ale host to chtěl mít rychle za sebou, a tak třeba z rozhovoru, který měl trvat 40 minut, bylo osm.
MW: Pro mě je největším strašákem selhání techniky. Že se rozhovor rozjede a pokazí se kamera, mikrofon, přestane svítit světlo… Nic fatálního se zatím nestalo, ale pamatuju si třeba, jak jednou držela špatně klička stativu na mikrofon, takže ten se postupně svážel k zemi. Nezbývalo než tam během rozhovoru vždycky po chvilce přijít a opravit to. Člověku se tak neustále posouvají hranice, co je pro něho nepřijatelné, ale v rámci přirozené flow rozhovoru tyhle věci prostě do celku patří, a tak mi to už tolik nevadí. Naštěstí se na to vždycky díváme s humorem.
Co dalšího jste si kromě nestříhání stanovili, než jste se do projektu Made in Brno pustili?
VB: Na začátku jsme si definovali značku Made in Brno: na koho cílíme, jak k němu budeme mluvit, co jsou naše témata, jací jsou naši hosté, jak dlouhé rozhovory s nimi povedeme.
Když se dnes podíváte na svoje posluchačstvo, trefili jste cílovku, nebo vás něco překvapilo?
MW: Překvapilo nás, že nás poslouchá hodně lidí z Prahy.
VB: Buď je zajímá, jak jsme v tom Brně dobří, nebo se nám daří témata představit v celé šíři. Třeba když si pozveme výrobce kombuči, tak nemluvíme jen o konkrétním brandu, ale obecněji, co to vlastně je, jak se to vyrábí, čemu to prospívá. Tím rozhovor získává edukativní hodnotu a není relevantní jen pro naše město.
Kdyby se na vás někdo obrátil s tím, že chce taky dělat podcast a co si o tom myslíte, co byste mu řekli?
VB: Záleží, s jakými očekáváními by se do toho pouštěl. Jestli si chce vyplnit volný čas nebo vydělat miliony.
MW: Je pravda, že trh je přesycený, a každý, kdo má doma mikrofon, nemusí hned točit podcast. Ale pokud má člověk nějaké téma, které ho naplňuje, a myslí si, že je schopen tím něco předat, že ho to může bavit a někoho obohatit, ať jde do toho. Je za tím spousta práce, ale přijde mi, že se to vždycky vrátí. A že to za to stojí.
