Liběna Rochová se dotýká látek, těla, vůní, hudby a teď i rodného Brna

Ve druhém patře Uměleckoprůmyslového muzea Moravské galerie vrcholily přípravy retrospektivní výstavy Doteky. V tomto všeobecném shonu si její protagonistka, uznávaná módní návrhářka Liběna Rochová, udělala čas a v kavárně v přízemí nám retrospektivu i svou tvorbu přiblížila. Přidala se i kurátorka Andrea Březinová.

Výstava se jmenuje Doteky, stejně jako kolekce, kterou jste v roce 2018 vytvořila společně s výtvarníkem Musou pro nadaci Debra. Čeho všeho se chcete dotknout?

Dotek je vlastně signifikantní pro mou práci, protože se dotýkám těla, látek, než tvořím oděv, tak je osahávám, zkoumám. A dotýkám se nejenom fyzicky, ale i symbolicky – třeba hudby, výtvarného umění, vůní…

Jak vnímáte, že se vaše zásadní retrospektiva koná ve vašem rodném městě a v prostorách excelentního muzea designu, v jehož stálé expozici jste zastoupena?

Už dříve jsem věnovala Moravské galerii asi 130 modelů a dalších věcí, protože se mi moc líbí vize pana ředitele Presse a obdivuji, co se mu podařilo v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Brně vybudovat. A protože je to největší kolekce, kterou jsem nějaké instituci věnovala, pan ředitel přišel s myšlenkou retrospektivní výstavy – a ta se teď uskutečnila. Jde o přehled mé práce asi od poloviny 70. let 20. století do současnosti. Myslím, že v Česku projekt takového rozsahu ještě nebyl, proto chci Moravské galerii velmi poděkovat.

Jak jste výstavu koncipovali?

Dostala jsem k dispozici prostor 800 m² a jako architektku jsem oslovila svou dceru Magdalenu Rochovou, jejíž prostorové pojetí je opravdu velkorysé. S kurátory výstavy Andreou Běhounkovou (výše zmíněná Andrea Březinová se na výstavě kurátorsky podílela za Moravskou galerii v Brně – pozn. red.) a Janem Králíčkem jsme vytvořili koncept rozmanitých místností. V té první levitují modely jenom v černé. Najdeme tam různé druhy materiálu, třeba kůži, netkaný textil, různé oděvní formy, které jsou pro mě velmi důležité, zajímavá střihová řešení. Ve druhé místnosti převládá bílá, ale i další barvy pro jakési zklidnění a ve třetí je runway jako na přehlídce, aby tam návštěvníci viděli ucelenou kolekci a mohli sledovat celý můj myšlenkový proces při její tvorbě. Další místnost je určena k rozjímání, s hudbou, vůněmi a hlavně s kolekcí, kterou jsme s Musou vytvořili pro nadaci Debra pomáhající lidem s nemocí motýlích křídel. Audiovizuální místnost zaplnily filmy, např. Jakub Jahn o mně už několik let točí celovečerní dokument, videa, záznamy mých rozhovorů i přehlídek. V tzv. artové místnosti vedu dialog s výtvarníky, kteří mě inspirují, např. Petrem Kvíčalou nebo Evou Eisler. Své modely tam konfrontuji s jejich díly. A v poslední místnosti s pracovním názvem šnek se můžete projít mým životním a tvůrčím příběhem v podobě snímků od skvělých fotografů, se kterými jsem spolupracovala, ale také třeba skic nebo dokumentace.

Má tedy expozice příběh, kterým je lepší projít od začátku do konce, nebo je možné výstavou „bloumat“, aniž bychom ztratili kontext?

Moje vize, kterou dcera nádherně vystihla, byla, aby návštěvníka ten prostor pohltil, aby se ocitl v jiném světě, byl jím vtažen a šel mým příběhem nerušen od začátku do konce. Kustodky to pohlídají a každého nasměrují.

K výstavě chystáte publikaci, která by měla vyjít na jaře.

Ano. Tentokrát to není katalog, ale odborná publikace. Bude to přehled celé mé tvorby doprovázený velkým množstvím fotek. Spolupracuje na ní taky Andrea Březinová.

Andrea Březinová: Stěžejní text psala teoretička módy Helena Jarošová. Já jsem se soustředila na brněnskou etapu, tedy na tvůrčí cestu paní Rochové od jejích studií na textilní průmyslovce přes práci pro Divadlo na provázku, Moravskou ústřednu až po spolupráci s ÚLUVem (Ústředím lidové umělecké výroby – pozn. red.).

Výstava potrvá skoro dva roky. Není to počátek stálé expozice Liběny Rochové tady v muzeu?

A. B.: Kdysi se uvažovalo o tom, že by bylo výborné, kdyby se součástí Moravské galerie stalo muzeum módy. Ale od zřizovatele, tedy ministerstva kultury, na to zatím nemáme ani finance, ani personální zabezpečení.

Vraťme se ještě k vaší dceři. Jak jste si při spolupráci rozuměly?

Vždycky říkám, že jsme pořád ještě spojené pupeční šňůrou. Ona je, co se týká práce, můj otisk, hlavně perfekcionistka. Když tady chodí a kontroluje každý detail, vidím sebe. Už když jsem viděla její první návrhy a vizualizace, věděla jsem, že je to ono. Mimo jiné se jí podařilo v zahraničí sehnat perfektní figuríny vyráběné 3D tiskem. I na takových věcech úspěch výstavy stojí.

Co návštěvníky, kteří vás vnímají jako módní návrhářku, na výstavě nejvíc překvapí?

Nevím, jak mě kdo vnímá. Preferuju výtvarné pojetí oděvu. Vedle toho tady jsou šaty, které zapůjčily moje zákaznice a jsou nositelné. Hlavně vůbec nemůžu mluvit za návštěvníky.

A. B.: Myslím, že pro všechny bude velkým zážitkem to, že pokud si nepřečtou popisku, vůbec nepoznají, ze kdy ty oděvy jsou. Že stejně kvalitní jsou modely z 80. let i ty z nedávné doby. Je tam znát nadčasovost, fakt, že paní Rochová nepracuje s krátkodobými trendy nebo s tím, co zrovna teď je in.

Měnily se nějak od 80. let do současnosti s proměnou společnosti vaše modely?

V tom podstatném neměnily. Pro mě byl vždycky zásadní dobrý design, navrhnout to, co ještě nikdo nevytvořil. Pak dobře vybrat látku a odvést skvělé řemeslo.

Podporujete charitativní projekty a svou empatii umíte přetvořit v účinnou a kreativní pomoc. Před třemi lety jste s ukrajinskými ženami ušily oděvy z recyklovaných materiálů a uspořádaly módní přehlídku. Chystáte podobný workshop nebo happening jako doprovodný program k výstavě?

Chystáme. Já bych ráda workshop s ukrajinskými ženami zopakovala, protože to byl neuvěřitelný zážitek. Tentokrát nebudeme dělat ani dětskou vernisáž, protože prostor ve výstavě na ni není vhodný, ale jinde ráda udělám i workshop pro děti. Dovezla jsem z dílny v Praze mnoho látek, takže máme s čím pracovat. Připravujeme i komentované prohlídky a já budu aspoň víc v Brně.

Pocítí návštěvníci váš apel na to být dobrým člověkem a zároveň vynikající umělkyní?

To je podle mě základ, být slušným člověkem a dělat dobře svou práci, v mém případě být dobrou designérkou a tvůrkyní. Tak jsem vedla i své studenty. Kdyby byl na tomto světě každý slušný, vypadá to tady dnes jinak.

Člověk sám sebe nerad chválí, proto se zeptám kurátorky. V čem je tvorba Liběny Rochové v souvislosti s českou i světovou módou specifická?

A. B.: Myslím, že nikdo v českém prostředí nebyl tak konzistentní v kvalitě a rozmanitosti tvorby. Paní Liběna se bravurně pohybuje na hraně mezi výtvarným uměním a oděvem. Stejnou péči věnuje uměleckému objektu i na zakázku ušitému oblečení. Navíc spolupracuje se spoustou tvůrčích lidí, nechává se jimi inspirovat a dokáže to promítnout do svého díla.