Co to tady je? I když se další hodnocení bude člověk od člověka lišit, právě tahle otázka bude možná společná úplně všem, kdo během léta narazí ve veřejném prostoru na některou z dočasných instalací festivalu současného umění Brno Art Open. Kde se vám to může stát (ale nejen to), se dočtete v rozhovoru s hlavní kurátorkou Silvií Šeborovou, která festival od 12. června do 11. října pořádá pod hlavičkou TIC BRNO.
Brno Art Open se už druhým rokem odehrává mimo centrum města. Je to vývoj, nebo ústupek?
Když festival vznikl, objekty se umisťovaly na různá místa v centru města, často vysloveně na hlavním náměstí. Od roku 2008, kdy Brno Art Open začalo, ale tato místa prošla zásadními rekonstrukcemi. Podívejme se třeba na Moravské náměstí. Spolu s jeho opravami tam přibyly sochy, které tam nejsou dočasně jako při festivalu, ale trvale. Po diskusích s dramaturgickou radou a dalšími lidmi jsme došli k tomu, že nemá smysl už do takového prostředí přidávat další vrstvu, a proto jsme přišli s novým konceptem a každý ročník se přesune do nějaké nové lokality.
Loni jsme objevovali okolí Žlutého kopce, kam nás zavedete letos?
Zjednodušeně lze říct, že na Staré Brno, ale ve skutečnosti jde o širší lokalitu. Vstupujeme do ní přes Denisovy sady a Studánku, což byl kdysi jeden velký park zvaný Františkov, a na to navazují uličky, které se rozprostírají pod tím mezi Pekařskou a Hybešovou.
Je výběr lokality základním krokem, od kterého se vše ostatní odvíjí?
Přesně tak. Brno Art Open prezentuje site-specific objekty, takže nejdříve volíme lokalitu. Snažíme se hledat takovou, která umožňuje návštěvníkovi objevit něco nového – nejen z hlediska umění, ale i samotného města. Dovést ho na místa, kam běžně nechodí, nebo mu je ukázat z jiného úhlu pohledu. A taky to využít k popularizaci umění – umísťovat ho tam, kudy lidé procházejí, ale umění tam nehledají. A ono je může překvapit a něco iniciovat. Když vybereme lokalitu, tvoříme zastřešující myšlenku celé přehlídky. Se spolukurátorkou nebo spolukurátorem vybíráme umělectvo, jež oslovujeme, a s konkrétním umělcem už hledáme konkrétní umístění díla.
Staré Brno, nové pohledy
Jaká je ta letošní myšlenka?
Nahlížíme na to, jak by z uměleckého pohledu mohl vypadat svět v budoucnu. Ne ale jako sci-fi ze 70. nebo řekněme ještě 80. a 90. let, které bylo fascinované třeba objevováním vesmíru, navazováním kontaktu s dalšími civilizacemi. Tyhle myšlenky myslím v současném diskurzu trochu ustoupily, protože náš svět a společnost se proměnily a v podstatě nevíme, kam budou směřovat. Takže nás nezajímá, co bude za sto let, ale co by tady mohlo být třeba za dva roky.
To vlastně hezky kontrastuje s tím Starým Brnem.
A taky na tuto lokalitu reaguje. Když si vezmete Denisovy sady, je to sice parčík, ale nechodíme tam jako do Lužánek, sednout si do trávy na deku. Mnohem zásadnější jsou výhledy, lze odsud pozorovat jižní centrum, které je teď jednou z nejdynamičtěji se měnících částí Brna. Takže teď je ten výhled plný jeřábů, zmizelo z něj Tesco, jiné věci tam rostou, jednou tam má stát nové nádraží. A z této dimenze sestupujeme do uliček, ve kterých najdeme ještě ozvěny 18. a 19. století, kdy šlo o oblast za hradbami, s řadou hostinců a nevěstinců. Některé z těchto domků ještě stojí, stejně jako palácové domy z 19. století, část z nich je opravená, část chátrá – a do toho i do této oblasti silně zasahuje gentrifikace (proces, kdy se bohatší lidé stěhují do méně prosperujících míst – pozn. red.), kterou cítíme například v oblasti Anenských teras. A nakonec se dostáváme k Hybešově, k poměrně divoké části města, byť takhle blízko centra.
Bude Brno Art Open v Ořešíně?
Dá se s tím pracovat kdekoli v Brně? Může se některý ročník stěhovat třeba na úplný okraj města, do mnohem méně frekventovaných městských částí?
Já se a priori nebráním žádnému místu, koneckonců ani návratu do centra, ale musí to dávat smysl. A právě kvůli tomu, co už jsem zmínila – že myšlenkou Brno Art Open je, aby umění bylo víc reflektované a vnímané –, je v tuto chvíli výhodné se nějak s centrem města propojovat. I v minulém ročníku bylo jedno dílo umístěno na Mendlově náměstí a tvořilo takový mentální začátek celé procházky. Letos může být jako potenciální vstup vnímáno hlavní nádraží, protože jedno umělecké dílo bude přímo před budovou, v místě, kde dříve fungoval infostánek. Z těchto bodů, kudy proudí přehršel lidí, je umění může „vytáhnout“ někam jinam a dál. Začít rovnou v nějaké výrazně vzdálenější části si budeme moct dovolit, až se přehlídka víc propíše do povědomí Brňanů i návštěvníků města.
Máte šanci získat od lidí nějakou zpětnou vazbu?
Protože je to galerie pod širým nebem, nejsme schopní ani spočítat návštěvnost, natož zjistit, kolik lidí tudy prošlo náhodně nebo sem přišlo na popud naší přehlídky. Nějakou zpětnou vazbu získáme prostřednictvím doprovodného programu, tam vidíme, jak na co lidé reagují, na co se ptají. A pak to jsou pochopitelně reakce na sociálních sítích nebo ohlasy v médiích. Ale jak to vnímají lidé, kteří náhodou projdou kolem, co si k tomu řeknou, to nevíme. Od běžné galerie se to ale zas tak neliší, ani tam nevíme, o čem se baví návštěvníci, když procházejí výstavou.
Klade to na vás jako na kurátory a kurátorky jiné nároky třeba z hlediska toho, že to není uzavřený prostor, kudy je jednodušší lidi vést?
Práce s instalací, prostorem a takzvanou optimální procházkou je opravdu rozdílná. Podle mě má festival tři roviny „čtení“. První je, že zcela náhodně projdete kolem některého díla a ono na vás nějak zapůsobí. Můžete si říct cokoli od „co to je za nesmysl, co to tady kdo udělal“ až po „to je zajímavé, muselo být náročné to technicky vymyslet, tohle se mi líbí, to je hezky provedené“. Toto – nebo jiný kanál – vás může dovést ke druhému čtení, kdy se o díle chcete dozvědět něco víc. Vydáváme tištěnou brožurku s krátkými, jednoduchými anotacemi a taky s mapou, kde je naznačená cesta, kterou si divák může ideálně projít; stejné texty najdete na webu. Je to nicméně jen nabídka, možnost, nikoli nutnost. Procházka se dá absolvovat taky se sluchátky a se speciálními díly podcastu TIC Brno „Poslouchejte Brno“, který v tomto kontextu funguje jako audioguide. A pak je třetí čtení, spíše už pro odbornou nebo zaujatou veřejnost. Nabízí možnost přečíst si i obsáhlejší text, medailonky umělectva, podívat se na jejich weby nebo sociální sítě, více do hloubky se zajímat o téma a jeho ukotvení v současném uměleckém diskurzu.
Podle jakého klíče vybíráte umělce a umělkyně, které oslovujete?
Já sama se na výtvarné scéně pohybuju 25 let, takže doufám, že mám poměrně přehled, znám řadu autorů a vím, jak tvoří, i když samozřejmě nevím o všem. Výběr samotný vzniká v synergii se spolukurátorem, který se každý rok mění. Zkoušíme různé modely, osvědčuje se, pokud může kurátor či kurátorka přinést zkušenost odjinud a hlubší znalost umělectva z jiné lokality. To byl i důvod, proč jsme letos oslovili Miru Keratovou, kurátorku Galerie města Bratislavy. Vize dát prostor slovenské scéně vznikla loni na základě toho, jak se začala pod politickým tlakem měnit, v podstatě mizet slovenská kultura. Ale není to jen slovenská přehlídka, vždycky chci, aby tam důležitou roli hrál i český aspekt a taky lidé, kteří jsou nějakým způsobem napojení přímo na Brno.
Festival trvá celé léto až do října. Co se s díly děje potom?
Záleží na daném místě, například na památkové ochraně, i na díle samotném. Vždy se snažíme vyjednat, aby některé věci v prostoru zůstaly. Dá se to hezky ilustrovat na loňském muralu od Toybox, který je k vidění na fasádě Masarykova onkologického ústavu. Toybox pracovala s japonskou legendou, která říká, že tomu, kdo poskládá tisíc origami jeřábů, se splní přání. Ponechali jsme také jeden z Timových nápisů, který nebyl na kulturní památce. A třeba u jednoho vlastníka pozemku se nám stalo, že se mu daná věc zalíbila a sám přišel s tím, že by byl rád, kdyby tam mohla zůstat dlouhodoběji.
Je potřeba do toho šlápnout
Dá se podle vás o Brně mluvit jako o městě, které je „art open“?
Myslím, že je potřeba připsat zásluhy Odboru kultury Magistrátu města Brna, který před lety inicioval projekt Sochy pro Brno. Díky tomu tady začaly vznikat realizace věnované jednotlivým osobnostem spjatým s Brnem: první byl Mozart na Zelném trhu v roce 2008. A za tu dobu se portfolio výrazně rozšířilo. Přibližně ve stejnou dobu vzniklo i Brno Art Open, tehdy pod názvem Sochy v ulicích, jako přehlídka současného umění ve veřejném prostoru. V tomto období nám řada měst včetně Prahy záviděla. Pak se ale ostatním podařilo Brno dohnat, případně i předehnat. Proto cítím potřebu do toho zase trochu šlápnout. Brno má skvělé dispozice: je dost velké na to, aby mělo základnu lokálních umělců, je tady řada škol zaměřených na umění. Nabízí spoustu atraktivních míst, která ještě nejsou zpracovaná. Zároveň ale není tak obrovské jako Praha, ve které se to ztratí a kde je těch věcí moc. Taky není – až na historické jádro – tolik zatíženo památkovou ochranou, takže v tomto ohledu může víc dýchat. Mám ráda kouzlo významných památek, hradů, mostů, zámků, ale často s tím nejde dál pracovat a nedává smysl k nim něco přidávat.
Jak daleko se díváte, když přemýšlíte o Brno Art Open? Máte vizi pro dalších pět, deset, padesát let?
Když se vybírá člověk na řídící pozici v nějaké příspěvkové organizaci, zpravidla předkládá pětiletou koncepci. Je to časový úsek, který se dá docela dobře uchopit a zpracovat. Takže s touto perspektivou jsem šla i do Brno Art Open čili mám představu, co by se mělo dít ještě v následujících dvou třech letech. Pak bude potřeba určitá revize, říct si, jak cesta a koncept, které jsme nyní zvolili, fungují a co je na nich dobré, co ne, co změnit. Každopádně dlouhodobým cílem Brno Art Open je popularizace umění. Aby kulturní obyvatelstvo Brna vědělo, že tady máme každoroční festival současného umění, že se za ním v létě může vydat cíleně nebo na něco náhodně natrefit v ulicích. Pro odbornou komunitu by Brno Art Open mělo představovat uznávanou přehlídku, která jí dává smysl a jejíž součástí chce být. A až kvůli festivalu začnou cíleně do Brna pravidelně přijíždět řady návštěvníků z Česka i ze zahraničí, budu opravdu spokojená.
