Jednou z klíčových florbalistek klubu Bulldogs Brno byla v této sezoně Barbora Jašková. V sedmnácti letech absolvovala svůj premiérový ročník mezi ženami, ve 32 zápasech nasbírala 31 branek i 7 asistencí a pomohla brněnskému klubu k historickému extraligovému titulu. Navíc se neztratila ani v sestavě, která jen o pár dnů později slavila bronzové medaile na juniorském mistrovství světa v Itálii.
S Bulldogs máte za sebou historickou sezonu. Co bylo hlavním klíčem k úspěchu v podobě extraligového titulu?
Faktorů bylo více. Hodně důležité bylo, že jsme všechny fungovaly jako jeden tým a věřily jsme si. Trenéři nám dávali velkou důvěru a vyzdvihovali, že dokážeme porazit každého. Navíc jsme samy měly určité cíle, které jsme chtěly naplnit. Mohly jsme těžit ze tří kvalitních formací, přestože jsme byly i několikrát podceňované. V takových zápasech na nás nebyl vyvíjen takový tlak a play-off jsme zvládly také v hlavě. I když jsme prohrávaly, vždy jsme věřily, že to dotáhneme do konce.
Pro vás šlo o první ročník mezi ženami. Jak vás tým přijal?
Určitě pomohlo, že do žen nás přecházelo více z družstva juniorek. Navíc jsme se už docela dobře znaly se ženami a trénovaly jsme s nimi. Už v srpnu jsme měly společný kemp v Luhačovicích, kde jsme absolvovaly různé týmové aktivity, abychom se pořádně seznámily. Během sezony následovaly další teambuildingy.
Dařilo se vám i bodově. Jak byste celkově zhodnotila váš příspěvek v útoku?
Ani ve snu by mě nenapadlo, že bych mohla mít tolik bodů v první sezoně za ženy. Myslím si, že dojem zanechávám více pozitivní než negativní. Jsem ráda, že mi trenéři dali takovou důvěru, strávila jsem na hřišti dost času a hrála jsem i přesilovky. A velké poděkování patří spoluhráčkám, že mě neustále podporovaly, i když šlo o moji první dospělou sezonu. Cítila jsem, že ve mě věří a že mohu dát gól. Trochu mi to nabilo sebevědomí, takže beze všech okolo by o tolik vydařený ročník nešlo.
Ani v play-off jste nepolevily a prolétly jste jím pouze s jedinou porážkou. Co říkáte na formu, do které jste se rozjely?
Je to neuvěřitelné a pořád to nedokážu pochopit. Ve všech utkáních jsme byly outsiderky, což nám paradoxně pomohlo. Nejtěžší bylo už čtvrtfinále s Ostravou, během něhož hodně lidí říkalo, že bychom ho měly zvládnout, ale zrovna tam jsem cítila největší tlak, abychom konečně uhrály historický postup do semifinále. Hned poprvé jsme dostaly facku v podobě porážky, ale pak jsme se rozjely a včetně superfinále vyhrály devětkrát za sebou. Když vzpomenu na semifinále s Tatranem Střešovice, měly jsme super přípravu a analýzy od trenérů, a přestože se některý duel nevyvíjel podle plánů, nechybělo nám zdravé sebevědomí.
Krátce po superfinále jste se vydala i na mistrovství světa juniorek. Pomohlo vám, že vás jela větší skupinka z Bulldogs?
Upřímně, i s holkami z ostatních týmů se známe celkem dlouho. Připravovaly jsme se během celého dvouletého cyklu, absolvovaly řadu akcí, takže jsme byly sehrané nejen se spoluhráčkami z klubu. Na šampionátu jsme reprezentovaly Česko a jsem ráda, že nás jelo tolik z Bulldogs – ukazuje to, že se v Brně koncentruje kvalita.
Jak bylo náročné se po superfinále, jednom vrcholu sezony, hned připravit na světový šampionát?
Už jsem jela docela na morál. Například rok zpět jsme už tou dobou měly letní přípravu, zatímco teď byl vrchol ročníku teprve přede mnou. Celkově si myslím, že jsem nepředvedla svoji úplně nejlepší hru, ale taky mám za to, že to nebylo úplně špatné. Nějaké body jsem nastřádala, což vnímám pozitivně. Zároveň vím, na čem budu pořádně makat, abych byla za rok ještě lepší.
Nakolik si vážíte bronzových medailí z mistrovství světa?
Bronzu si vážím hodně, ale cesta k němu byla náročná. Do turnaje jsme vstoupili výborně vysokou výhrou nad Dánkami, pak jsme hrály celkem kvalitní florbal se Slovenskem. Na závěr skupiny jsme se bohužel tolik nezkoncentrovaly proti Švýcarkám, přitom na přípravném Polish Cupu jsme je celkem jasně porazily. V semifinále jsme se maximálně připravily na Finky, přičemž celou dobu se skóre vyvíjelo na naši stranu. Pak ale soupeřky v prodloužení završily otočku a vyhrály. To bylo asi zatím největší zklamání v kariéře, stačil fakt jen krůček k postupu do vysněného finále.
Jak vypadal souboj o medaili?
Všichni v týmu jsme věřili, že to zvládneme. Nikdo nechtěl dopustit, aby Česko odjíždělo bez medaile. A nakonec jsme to uhrály, byť až v nájezdech. Nejdůležitější faktor byl, že jsme měly za zády opravdu super fanoušky. Všechny ostatní země nám mohly závidět. Už byly chvíle, kdy se nám moc nechtělo, ale jak bez přestání skandovali, to nás nabíjelo. Jsem na tým neskutečně pyšná za ty dva roky, jaký udělal progres a že to vygradovalo na mistrovství světa. Měly jsme skvělý realizační tým a mrzí mě jen to, že jsme to nedotáhly trochu výš. Ale takový je sport, byl to rozhodně jeden z nejsilnějších zážitků mého života.
Jak se díváte na cíle do následující sezony? Je ve vašich silách obhajoba titulu?
Určitě je, přestože to bude mnohem těžší. Myslím si, že už jsme v povědomí lepších týmů ze špičky extraligy. Proto bude boj o titul náročný, nicméně mě těší, že budeme hrát Pohár mistryň (prestižní soutěž evropských klubů – pozn. red.). Začneme se soupeřkami ze Švýcarska, takže se už nemohu dočkat. Doufám, že i v této soutěži vybojujeme úspěch a třeba postoupíme dál. A kdybychom si zahrály minimálně finále poháru, bylo by to taky super.
