České seriály vstupují do zlatého období

Když se řekne letní aktivita, k prvním asociacím asi bude patřit koupání, hudební festivaly, zahradničení nebo cestování. Sledování seriálů by sem asi zařadil málokdo. Kamila Zlatušková, zakladatelka mezinárodního festivalu Serial Killer (letos se koná od 24. do 29. září v Brně), ale čas před obrazovkou na dlouhé zimní večery odložit nemůže. „Některé věci nakoukat musím, i když nejsou úplně můj šálek čaje. Ale přece pak nebudu v diskusi za mimoňku, že neznám nějaký fenomén,“ směje se. Jaké seriály se jí opravdu líbí a proč byste za některými měli letos vyrazit do kina, jsme se zeptali v rozhovoru.

Když si můžete vybrat, po jakém seriálu sáhnete?

Dost můžu různé fantasy seriály jako Zaklínač nebo Rok draka, který jsem dokoukala zrovna včera. Mám je ráda navzdory různým hejtům (negativním názorům – pozn. red.) kvůli jejich nedostižné předloze. Velmi taky cením humor, obzvlášť černý. A miluju hru s trapností. Takový můj večerníček před spaním a absolutně nejoblíbenější seriál je americká verze The Office. Zajímavé je, že se teď na konferenci ve Varšavě na prezentovaných číslech ukázalo, že začínají bodovat východoevropské komedie, aktuálně v čele s polským seriálem 1670, a že díky svému dobrému poměru ceny a výkonu můžou tvořit slibný vývozní artikl. To je výborná zpráva, protože se vždycky říkalo, že komedie necestují. Tohle jsou ale signály, že bychom mohli humor exportovat, a vzhledem k tomu, že v Česku tvoří lidé jako Honza Prušinovský, máme v tomto ohledu určitě co nabídnout.

Loni v hlavní soutěži Serial Killeru zvítězil právě český seriál Metoda Markovič: Hojer. Zažívá u nás seriálová nebo televizní tvorba svoje zlaté období?

Myslím, že stojíme na jeho prahu. Nerada bych se tedy dostala do pozice někoho, kdo to zakřikne! Ale myslím, že v zásadě je zdejší kvalita už dlouho na vysoké úrovni. Spíš nám chybělo sebevědomí, často nás ani nenapadlo ty věci nabízet a prodávat do zahraničí. A jak se boří tahle řekněme psychologická hranice a roste chuť producentů dobývat svět, nastává tato doufejme zlatá éra. Navíc velkým hráčem na poli seriálové tvorby bylo Rusko, které se ale ze hry kompletně vyřadilo. Region východní a střední Evropy je však plný silných příběhů a i v Americe si uvědomují, že je potřeba ho reflektovat. A to se děje. Když si vzpomenu na dřívější televizní akce, kam jsem jezdila, evropská televizní dramatika na nich končila v podstatě Německem, jakýkoliv zástupce východní Evropy chyběl. To se teď výrazně prolamuje a jsem ráda, že i Serial Killer funguje jako jeden z těch hlásků, který říká: „Všimněte si nás, protože je to tady fakt skvělé!“.

Zvládáte se podívat na všechny seriály, než je uvedete na festivalu?

Musím říct, že s uměleckou šéfkou festivalu se náš vkus většinou shoduje a mám k týmu velkou důvěru. Kompletně nakoukávám tuzemské věci, protože u nich jde často o exkluzivní materiály, ještě nehotová díla, nad kterými tvůrci zrovna sedí ve střižně. Ale rozhodně nejsem blázen, který by jen od rána do večera sledoval seriály. Ačkoliv jsem samozřejmě ráda, že jsem si vymyslela práci, při které když sleduju seriál, tak můžu říct, že pracuju. (smích) Pro výběr seriálu na festival je ale důležitý i přístup vysílatelů. Přítomnost tvůrců je pro nás zásadní element, který festival dělá festivalem a kvůli kterému stojí za to se zvednout a jít se na něj podívat. Zatímco u filmových festivalů je to úplný standard, u televizních věcí bylo donedávna raritou, aby se tvůrci potkávali se svým publikem a publikum se svými tvůrci. Myslím, že i když se dnes televizní tvorba začala na festivalech více reflektovat, v tomhle ohledu jsme stále minimálně v kontextu celé východní Evropy výjimeční.

Vlastně už máme i jednu Emmy, že… (za seriál #martyisdead – pozn. red.)

Přesně tak! Jediné, co mě na tom mrzí, je, že to vlastně trošku prošumělo. Přitom je to historický úspěch a osobně jsem ho hodně prožívala. I na těch evropských kolezích, kteří třeba Emmy taky mají a vědí, jak složitá cesta k tomu ocenění vede, jsem viděla, jak uznale pokyvují hlavou a říkají: To už jste na dobré cestě.

Aktuálně vrcholí přípravy sedmého ročníku Serial Killeru. V jakém duchu se ponese?

S kolegy jsme se rozhodli, že následující tři ročníky až do desátého budeme tematicky orientovat na tzv. big players (velké hráče – pozn. red.), což je poměrně velké sousto – bavíme se o USA, o Koreji, to jsou teritoria, která ke svému životu nějakou východní Evropu moc nepotřebují. A ta vzdálenost to taky úplně neulehčuje. Ale zároveň už je to i takový můj koníček, propojovat tento prostor se zámořím a zvát sem lidi i mimo evropský rámec. Cítím, že se to teď všechno otvírá a roste pod rukama, zájem u nás je a chceme u tvůrců dál povzbuzovat chuť, aby se svůj obsah nebáli nabízet těmto velkým hráčům.