Pro homesharing je nejdůležitější chuť a čas pomáhat

Znáte koncept sdílené péče? Právě o tomto projektu jsme si povídali s jeho koordinátorkou pro Brno a Jihomoravský kraj ze Slezské diakonie Janou Buchtovou. O koho pečuje homesharing? Vlastně o všechny – hostitel se stará o dítě s postižením a o hostitele i pečující dbají sociální pracovnice z projektové organizace. Jak to funguje, zjistíte v rozhovoru. A pokud vás aktivita zaujme, neváhejte, hostitelé jsou stále potřeba.

Představila byste nám blíže homesharing? Pro koho je určen a jak funguje?

Homesharing je koncept sdílené péče. Do Česka se dostal z Irska zhruba v roce 2017, kdy jej začala aplikovat pražská organizace Děti úplňku. Koncept sdílené péče znamená, že si proškolený laik k sobě domů bere dítě s postižením. U nás je to dítě od 3 do 26 let s intelektovým znevýhodněním, případně s poruchou autistického spektra s intelektovým znevýhodněním. Hostitel mu ukazuje svůj svět, tráví s ním čas a odlehčuje tím především pečujícím. Ti mají díky tomu čas na vyřizování svých záležitostí nebo ho stráví s ostatními dětmi či si třeba jenom na chvilku vydechnou. Zároveň homesharing přináší dítěti s postižením nové zážitky a může ho rozvíjet zase novým směrem. A pro hostitele samotného, tedy úplně běžného člověka, to znamená, že dělá něco užitečného, něco, co má smysl a může díky tomu poznat trošku jiný svět.

Slezská diakonie v Brně provozuje tento projekt od roku 2021. Jaké máte za tu dobu zkušenosti? Kolik rodin a hostitelů je v něm zapojených?

Fungujeme pátým rokem a zájem ze strany pečujících je obrovský – což jsme čekali. V pořadníku máme stabilně zhruba 50 rodin. První tři roky byl projekt uzavřen pouze pro klienty našich služeb. Následně jsme se otevřeli celému Jihomoravskému kraji a zájem se ještě zvýšil. Samozřejmě klíčové a nejtěžší je najít hostitele. Jednak lidé třeba vůbec neví, že taková možnost podpory je, nebo si na to sami netroufají. Mnohdy si myslí, že jsou potřeba nějaké dovednosti a znalosti. Nyní máme spárovaných 13 rodin. Vzniká nám velký trychtýř – na začátku je přihlášených hostitelů poměrně dost, ale postupem času odpadají. Často během procesu zjistíme, že takto velký závazek nemůžou učinit. Z 10 přihlášených dobrovolných hostitelů dojdou ke konci procesu tak dva až tři.

Když se člověk rozhodne být hostitelem, jaká je přesně cesta? Co by měl splňovat, kolik volného času by měl mít?

My obecně říkáme, že stačí, aby člověku bylo více než 18 let a měl čistý trestní rejstřík. Nejdůležitější však je chuť a čas pomáhat. Prakticky se nám lidé ozývají pomocí dotazníku na webu. Následuje osobní schůzka, kde se ho snažíme trochu poznat a hlavně mu homesharing představit. Chceme zjistit jeho představy, časové kapacity nebo další podrobnosti. Co se týká času, tak ideální varianta je setkávání jednou za 14 dní, ale samozřejmě je to individuální. Zjišťujeme, jak budoucí hostitel bydlí, kvůli bariérovosti, abychom mohli vybrat vhodné dítě. Chceme také poznat motivace, proč do toho chce člověk jít, protože pečující dost zkoumá, komu bude svěřovat své dítě. Pokud po první informační schůzce přetrvává zájem, tak začíná hostitelská příprava. Jde celkově o dva víkendy a několik online setkání. Člověk to může brát jako sebezkušenostní záležitost. Budoucí hostitelé zkoumají svoje motivace, hranice a pronikají do světa dětí s postižením a pečujících. Když absolvují přípravu, tak se s nimi scházíme a snažíme se je spárovat s nejvhodnějším dítětem.

Seznamování musí být poměrně složitá věc – není to jen tak, nechat své dítě v podstatě cizímu člověku. A převzít zodpovědnost za druhého není o nic lehčí. Jak to celé probíhá, aby se všichni cítili v bezpečí?

Na začátku je pro nás důležité postupně vybudovat důvěru na všech stranách – jak v nás jako organizaci, tak mezi všemi účastníky. Pořádáme takzvaný párovací panel, kdy se snažíme pro hostitele najít vhodné dítko dle jeho možností. Jak velkou péči zvládne, ať už jde o krmení, přebalování, nebo mobilitu a další. Důležitým faktorem jsou i zájmy obou stran. Pro člověka, který rád chodí na procházky, se snažíme najít někoho, kdo také rád tráví čas venku. Zatím se nám párování vždy povedlo a klient a hostitel si sedli. Zároveň myslíme i na to, aby si lidsky sedli také pečující s hostitelem. Během celého procesu dbáme na velkou otevřenost, aby se všechny strany cítily v bezpečí a mohly říct, že jim třeba něco nevyhovuje nebo by to potřebovaly nastavit jinak. První schůzka je u dítěte doma, kde probíhá seznamování. Následně se všichni potkáme u hostitele doma. Pro pečující je zásadní vědět, kde jejich dítě bude trávit čas. Zároveň můžou vypozorovat potenciálně nevhodné věci, kaktusy, rohy a další okolnosti, na které bude potřeba dát si pozor. Na dalších schůzkách už postupně pečující odchází, ale jsme tam my za naši organizaci. Když už se hostitel i pečující cítí v pohodě, tak je vypouštíme do světa.

Podporujete dále už zaběhnuté hostitele a pečující?

Od začátku jsme v kontaktu s pečujícími osobami – což jsou nejčastěji rodiče. Nabízíme jim podporu v rámci základního sociálního poradenství. Máme v týmu psycholožku, na kterou mají možnost se obrátit. Jakmile už získají svého hostitele, jsme pořád na příjmu. Kontaktujeme hostitele i pečující minimálně jednou za čtvrt roku a vidět se chceme alespoň jednou ročně. S hostiteli se dvakrát ročně scházíme na neformálním hostitelském setkání, kde můžou sdílet své zkušenosti. Stejně tak rodiče mají svépomocnou skupinu, v níž řeší svoje problémy. Jsme tady pro všechny strany.