HaDivadlo vzlétne do nové sezony v kolektivu a se zapálenými křídly

S 50. sezonou završil své působení v HaDivadle jeho dosavadní umělecký šéf Ivan Buraj. Pomyslné žezlo předal hned třem svým nástupcům – Justině Grecové, Janě Vaverkové a Janu Doleželovi, který objasnil podstatu nehierarchického vedení a nastínil vize mladého kolektivu v čele divadla.

V sobotu 6. září to začne. V Denisových sadech zahájíte 51. sezonu HaDivadla, která je současně první pro vás tři v jeho čele. Jak se cítíte?

Informace, že budeme novým uměleckým vedením, přišla myslím loni na začátku září, takže teď máme za sebou zhruba 11 měsíců příprav, kdy jsme do divadla pomaloučku vplouvali a zjišťovali, jak přesně funguje, i když jsme ho i zevnitř trošku znali už předtím. Takže teď už se nemůžeme dočkat a těšíme se na to, až to všechno začne, až začnou přicházet první reakce na to, co do HaDivadla naše trojice přináší.

Programem zahajovacího happeningu Let’s Fly Together jste se přihlásili k symbolu-logu HaDivadla Ikarovi. Chcete v kolektivu a se zapálenými křídly vletět do divadla. Znamená to, že se nebojíte riskovat a překračovat hranice a nemáte strach z možného pádu?

Pro Ikara, který je skoro od počátku symbolem téhle scény, je klíčové, že má jedno křídlo takové poničené. Není to dokonalý letec, naopak zkouší něco, co dost možná nevyjde a u čeho se zraní. Právě to nás na logu fascinuje, a proto jsme se ho rozhodli víc vtáhnout do uměleckého programu, s kterým tady začínáme. Rozhodně je to vyjádření ochoty riskovat, ale zároveň taky toho, že si nehrajeme na dokonalé, ale zajímají nás i naše chyby.

Celý váš „ředitelský kolektiv“ HaDivadlo údajně výrazně formovalo už během studií na JAMU. Co konkrétně z tohoto prostředí – inscenace, osobnosti nebo přístupy – vás ovlivnilo nejvíc?

Všichni tři jsme na JAMU začali studovat v září 2020, za covidu. V HaDivadle tehdy dělali divadlo, které bylo fascinující propracovanou formou, ale taky hlubokým sdělením, které přinášelo. Pod vedením Ivana Buraje byli velmi angažovanou scénou, která se zajímala o světové dění. A během covidu přišli s tím, že udělají tzv. nerůstovou sezonu, kdy nebudou žádné premiéry a pouze se budou dalším způsobem rozvíjet už uváděné inscenace. Pro mě osobně to bylo hodně silné gesto vůči všudypřítomnému přehlcení, tady konkrétně premiérami. Pokusili se jít jinou, nezvyklou, neexpanzivní cestou. Já jsem tam navíc už od roku 2019 působil jako asistent režie. Tak jsem se seznámil třeba s Kamilou Polívkovou, která bude v HaDivadle v následujících sezonách pracovat. Její Macocha, kterou tady udělala před lety, pro mě byla formativní inscenací o tom, jak na jevišti zpodobnit vnitřní démony.

V čem chcete na práci Ivana Buraje, který divadlo vedl celou jednu dekádu, navázat a kde se naopak od dosavadního směřování HaDivadla vědomě odkláníte?

Promění se vizuální identita divadla, a to hned v září. Éra Ivana Buraje byla hodně spojená s prací s textem a s proklamacemi, které se objevovaly i na plakátech a na pohlednicích. Vycházelo se z funkcionalistického principu jednoduchosti. Bylo to černobílé, pravoúhlé a v něčem myslím i trochu sterilní, ale konvenovalo to s intelektuální dramaturgií, kterou Ivan razil. My rozhodně chceme zachovat tu schopnost ponořit se do hloubek a hledat závažná, ale i zábavná témata. Udělat takový mix, který přitáhne diváky. Ale naše nová vizuální identita bude barevná, hodně hravá, my říkáme juicy, tedy šťavnatá.

Stavíte na principu nehierarchické tvorby a nehierarchického vedení samotného divadla. Co si pod tím my, laici a návštěvníci divadla, máme představit? Jaké výhody a výzvy to v sobě skrývá?

Obvykle v čele divadla stojí jeden umělecký šéf nebo šéfka a zodpovídá za všechno, celé divadlo nese na svých bedrech. My jsme už na JAMU začali s Janou Vaverkovou a Justinou Grecovou pracovat a režírovat v kolektivu, a když se naskytla možnost jít do HaDivadla, rozhodli jsme se, že se pokusíme vnést tam svěží vítr a tuto zavedenou instituci rozhýbat. Přinést tam něco hodně současného, jako je kolektivní tvorba. Její hlavní výhoda spočívá v tom, že jde proti „kultu osobnosti“, tedy stavění jednoho tvůrce nebo tvůrkyně na piedestal. My tři jsme ve zcela rovnocenném postavení a nikdo z nás nemůže být ten neomylný diktátor, na kterého jsou všichni napojení. I proto se naše koncepce jmenuje Kolektiv v dialogu.

Jakým tématům a otázkám by se podle vás mělo věnovat současné divadlo? A jak je budete reflektovat ve své dramaturgii?

V listopadu máme naši první premiéru – autorskou kolektivní inscenaci Jana z Arku. Vybrali jsme si fenomén, který každý zná, různě ho ohledáváme, pokládáme si otázku, kdo je Jana z Arku a kým by byla dnes. To je jeden z principů naší dramaturgie, že se nebojíme pracovat v dialogu s klasickými tituly, klasickými látkami a ty rozvíjet z naší současné perspektivy. Další dramaturgickou linkou je důraz na lokální témata a na témata, která by měla rezonovat s naším regionem. V tomhle duchu jsme vybírali druhou premiéru – dramatizaci románu Marka Torčíka Rozložíš paměť. Odehrává se v Přerově a jeho tématem je vyrůstání mladého queer člověka na maloměstě. Zásadním pilířem naší tvorby bude taky tematická rozmanitost.

Pro tuto sezonu, nazvanou Kolektiv, připravujete tři premiéry…

Třetí bude hra Pan Biedermann a žháři od švýcarského autora Maxe Frische. U nás se moc neuvádí a sám Frisch je tady pozapomenutý, ale nás tři od studia na JAMU fascinuje. Už jsme udělali dvě inscenace podle jeho románů a teď poprvé se pustíme do jeho dramatického textu. Napsal ho na začátku padesátých let pod vlivem komunistického převratu v Československu. Po druhé světové válce se v Praze premiérovaly některé jeho hry a on tam byl také v únoru 48. S odkazem na Brechta pak napsal hru o tom, jak snadno se může všecko změnit.

Aktivnější roli chcete dát také diváctvu, aby se stalo spolutvůrcem zážitku. Máme se my introverti bát na nová představení přijít?

To v žádném případě. Já jsem taky introvert a nejsem fanoušek zapojování diváků tím, že je vyvoláte na jeviště. My u inscenací, které to umožňují, pracujeme s tzv. procházkami. Během představení herci vyzvou diváky a oni jdou s nimi jako postavami inscenace procházkou po městě, které se tak promění v jiný, fikční prostor. Není to nic násilného. Kdokoliv z diváků či divaček se může, ale nemusí nějakým způsobem zapojit nebo vstoupit do dialogu s konkrétní postavou, hercem. Je to takové participativní divadlo i pro nás introverty.

Deklarujete vstřícnost. S kým chcete spolupracovat? Jak otevřete HaDivadlo širšímu spektru tvůrců, publika?

Jsme součástí Centra experimentálního divadla a první sezonu využijeme k tomu, abychom se zorientovali, naladili se souborem i celým zázemím a vybudovali pevný a bezpečný kolektiv, po kterém toužíme. V dalších sezonách přijde čas na spolupráci s Divadlem Husa na provázku i s platformou Terén, se kterými už jsme v intenzivním kontaktu. Protože nám je kolem 25 let, býváme podezříváni, že chceme dělat divadlo jen pro generaci Z. Nám ale na věku vůbec nezáleží, jsme otevření všem generacím a chceme tady vytvořit prostor pro naše vzájemné setkávání. Zajímají nás diváci, kteří jsou ochotní pro něco vzplanout – dalším motivem první sezony je plamen, skutečný i symbolický –, a my se budeme aktivně snažit diváckou pozornost zapalovat.