Sportovní střelba tříbí sebekontrolu i soustředění

Nejdříve se pro sportovní střelbu nadchnul jeho syn, posléze také on sám. Martin Zaplatílek se věnuje nelehké disciplíně nejen jako veteránský střelec či trenér, ale také v roli jednatele klubu SSK Slatina Brno. Výprava klubu se před pár týdny představila na mistrovství České republiky v Plzni, odkud si odvezla rovnou pět cenných kovů napříč věkovými kategoriemi. Slatina přitom cílí do budoucna i na další mety.

Na nedávném republikovém mistrovství jste získali tři zlata a dva bronzy. Nakolik významný úspěch to je?

Jsme moc rádi, že se to povedlo. SSK Slatina Brno se zabývá zejména prací s talentovanou mládeží a ti nejlepší by měli časem přecházet do klubů na reprezentační úrovni. Máme i starší střelce, na mistrovství republiky ale jeli hlavně ti mladší. Náš oddíl má dlouholetou historii a medaile z republiky bývají standardem, letos se však výsledky sešly skutečně pěkně. Zadařilo se i našemu čestnému předsedovi klubu Stanislavu Hlaváčkovi, a to bronzem ve vzduchové pušce. Mimochodem, Standa byl loni vyhlášen nejlepším veteránským sportovcem nad 50 let v anketě Sportovec města Brna.

Mezi veterány jste nastoupil i vy, především však trénujete své svěřence. Kudy vedla vaše cesta ke sportovní střelbě?

Vedla přes syna, který před lety přijel z letního tábora a říkal, že stříleli ze vzduchovky a že by ho to bavilo. Našli jsme klub, chytlo ho to a postupně začal jezdit na závody. Cestovával jsem s ním jako doprovod a někdo mi nabídl, jestli bych si to nevyzkoušel taky. Řekl jsem si, co by ne, přece jen jsem v dětství střílel ze vzduchovky, byť třeba jen při branných cvičeních – a stáhlo mě to taky. Navíc se přidal ještě mladší syn, takže jsme už tři.

Řešíte tak doma i něco jiného než střelbu?

Naštěstí máme kromě střelby i spoustu jiných zájmů, takže se o ní bavíme jen v rámci tréninku a při cestách na závody. Doma se střelba na přetřes v podstatě nedostává, případně jen v naprosté menšině. Rozhodně si doma neplánujeme žádné tréninkové harmonogramy. Je ale fakt, že se z nás stala trochu taková střelecká domácnost, což bych třeba před 15 lety vůbec neřekl.

Kterým disciplínám se váš klub věnuje?

Primárně těm puškovým, které se objevují i na olympiádě – tedy vzduchová a malorážní puška. Potom samozřejmě i třeba národním disciplínám, jako jsou vzduchovka vleže nebo u dorostenců sportovní malorážka. Pistolové disciplíny řešíme jen okrajově, vzduchová pistole je u nás spíše doplněním pro některé dospělé členy klubu.

Co si musí střelec osvojit, aby jeho závod dopadl úspěšně?

Nesmí chybět schopnost reflexe sebe sama, sebekontroly a soustředění. Nutností je zvládnutí psychomotoriky, jelikož sportovní střelba je aktivitou náročnou na koncentraci, přesnost i vytrvalost. Stát hodinu a půl na místě s 4,5kilovou vzduchovkou a trefovat na deset metrů terč se středem o velikosti půl milimetru, to už je poměrně náročné.

Střelba musí být velice náročná na psychiku. Jak se s mentální stránkou pracuje?

Střelci jsou individuality, což se týká také mentality a osobnostních charakteristik. Každému tak vyhovuje něco jiného. Už dětem však vštěpujeme, aby se zklidnily, koncentrovaly a vykonávaly naučené úkony a techniku stále stejným způsobem. Hlavně aby si vytvářely správné návyky a činnost se jim zautomatizovala. Musí se umět také vyrovnat s nepovedenými ranami, mentálně se od nich odříznout a pokračovat v tom, co člověk umí. Je zbytečné přemítat o tom, že jste si špatnou ranou zkazili závod, protože tím si už nijak nepomůžete. Pokud člověk zvládá s tímto rozpoložením pracovat, může leccos zachránit.

Co doporučujete těm, kteří by chtěli se sportovní střelbou začít?

Ať si ji rozhodně přijdou vyzkoušet. Musí však počítat s tím, že nejde o jedno odpoledne týdně. Stojí to poměrně dost úsilí a důležitá je i podpora rodičů. Hlavně jde ovšem o úžasný sport, který člověka rozvíjí po fyzické i mentální stránce. Není to snadná činnost, ale většina těch, kdo ji vyzkouší, u ní zůstává.

Jak moc nabitý bývá program sportovního střelce?

Harmonogram je relativně nabitý, každý týden se něco děje. Musí se počítat se dvěma až třemi tréninky týdně a jedním či dvěma závody o víkendu. Nejsou to ale vždy ty největší akce – ročník zahrnuje také řadu lokálních závodů, z nichž si vybíráme podle potřeb střelců. Když si potřebujete otestovat něco z tréninku, je závodní tempo nenahraditelné. Když se musíte vypořádat se soutěžní atmosférou, posouvá vás to dál.

Kolik času zabere, než se nováček ve střelbě dostane z tréninku na ostré závody?

Když zkraje školního roku přijímáme děti kolem 10 let, měly by se už v březnu pokusit kvalifikovat na mistrovství republiky v národních disciplínách. A spoustě z nich se to podaří. Naučit se úplným základům není tolik složité, ze začátku navíc dělají nováčci velké pokroky. Zato další růst je již pozvolný, což mnoho střelců odradí a jejich zájem postupně opadá. Říká se, že aby se sportovec dostal na opravdu špičkovou úroveň, měl by nastřílet desítky tisíc ran. Důležitá je také pravidelnost – když člověk v začátcích vynechá třeba 14 dní, poznáte to. A pokud vynechá třeba čtvrt roku, učí se v podstatě úplně znovu. Cit pro zbraň a správnou polohu totiž celkem rychle mizí.

Jaké máte nejbližší cíle?

Rádi bychom od září nabrali dalších 10–15 dětí mezi 10 a 12 lety, které bychom připravili na jejich první mistrovství republiky. Čekají nás kontrolní závody reprezentace, což se kromě dorostenců a juniorů týká i některých dospělých závodníků. Vyhlížíme Světový pohár v Innsbrucku ve sportovní kuši, který bude i kvalifikačním závodem na evropský šampionát v Mnichově. Dále chceme uspět ve sledovaných závodech, vybojovat účast ve finále Českého poháru a uspět i na republikových mistrovstvích v jednotlivých disciplínách.