Ondřej Raška: Pomoci zvířeti je fajn pocit

Zápasy smíšených bojových umění MMA nabývají na popularitě. Nejprestižnější domácí soutěží je Oktagon, v němž bojuje také muž dvou světů a dvou měst Ondřej Raška. Ke své sportovní kariéře tento Ostravák, který často trénuje a také studoval v Brně, pracuje jako veterinář, ale nadále sní o mistrovském titulu. Nyní mu v cestě stojí ranař Jaime Cordero, s nímž se Raška utká 15. dubna v Liberci.  

Chystáte se na zápas s Jaimem Corderem. Jak jde příprava?

Já bych řekl, že dobře. Pořád jsou tu klasické problémy každého zápasníka, občas něco bolí hodně, něco méně. Ale celkově jde všechno podle plánu.

Jak máte soupeře nastudovaného, na co si budete dávat pozor?

Je to tvrdý postojář, spíš silový než technický. Má problémy s wrestlingem a se zemí, ale myslím si, že ho můžeme překvapit i v postoji. Nastudovaného ho máme, na videa se díváme pořád, víme, co od něj čekat.

Představujete si, jak by měl tento zápas probíhat?

Nejradši bych tam přišel, vypl ho a šel pryč, ale takhle to většinou nefunguje. Přeji si ale, aby zápas probíhal v mé režii. To se samozřejmě nemusí stát, soupeř je připravený a je na evropské úrovni. Na té už si nemůžete vybírat, všichni jsou kvalitní. Viděl jsem jeho dva zápasy v Oktagonu a ty o něm vypovídaly dost. Ale já byl dlouho zraněný, takže on nemůže vědět, co ode mě čekat. Navíc jsem mohl daleko dřív boxovat, než mi zdraví umožnilo tahat se na zemi. Myslím, že se mi postoj výrazně zlepšil, a doufám, že to zjistí i Jaime.

Stihl jste nějaké zahraniční kempy?

Polsko, ale to ani neberu jako zahraniční kemp. Jezdím tam každý týden, mám to blízko, hlavně do Katovic. Chtěl jsem i zahraničí, ale nějak jsme se nedohodli. Kdybych jel sám, bylo by to dražší, kamarádi jsou zranění, Poláci nemají víza. Zvažovali jsme Švédsko, ale nakonec jsme se rozhodli udělat přípravu tady. Ostrava, Katovice, Brno, Praha.

Kromě toho, že jste profesionální zápasník, jste vystudoval veterinářství. Věnujete se této profesi?

Ano, a když jsem byl zraněný, tak jsem na to měl víc času. Takže když jsem nemohl namáhat tělo, tak jsem něco dělal pro svůj mozek a svou budoucnost. Ale když se blíží zápas, chodím pracovat čím dál méně, jednak bych byl kvůli dietě zbytečně nepříjemný, jednak by mi to ani nemyslelo. V závěru přípravy se nedá skloubit celodenní přemýšlení a kvalitní trénink.

Kterou část práce veterináře máte nejradši a co je naopak nejhorší?

Nejlepší je, že pomůžete zvířeti, to je fajn pocit. Jiný, než když vám zvednou ruku v kleci, ale vidíte ten rozdíl. Přišel pacient, je zraněný, vy mu pomůžete. Lidi jsou šťastní, pes taky. A nejhorší je čas, to není práce, kde jste od osmi do čtyř. Přijdete v osm, v jedenáct máte první operaci, ale čekárna je plná lidí, do toho přijede urgentní pacient a úplně vám to zruší plán… Když jdete na odpolední, máte aspoň dopoledne volné, ale pak jste tam do večera.

Jak si představujete vrchol své sportovní kariéry?

Nejradši bych vyhrál v Oktagonu titul a myslím si, že tak by měl přemýšlet každý, kdo tu zápasí. Přece jen, mít ho je obrovské zadostiučinění. Všechny ty roky dřiny, peněz… Je to sice jen pás, ale pro vás znamená, že jste tomu dal všechno. To bych byl spokojený a mohl s tím sportem skončit. Ale myslím, že se s tím nikdy nedá skončit úplně, když vás to baví, budete to chtít dělat pořád. Jen ne dvanáctkrát týdně, ale udržovat se v kondici. A pokud titul nevyjde, chci mít aspoň pocit, že jsem pro to udělal maximum.