Milan Procházka: Mám jednoduchý život - Tiskový servis

Milan Procházka: Mám jednoduchý život

Někteří v jeho věku už obrážejí ortopedy a jsou rádi, když jim doktor povolí zaplavat si v bazénu nebo jít na jógu. Milan Procházka je ale jiný. Ve svých 42 letech vybojoval domácí mistrovský pás v profesionálním boxu a rozhodně končit nehodlá. Kromě toho vychovává nové talenty v proslulém Jetsaam Gymu, kde trénuje také jeho jmenovec a světová superhvězda Jiří Procházka. Co na něj čeká za dalšími dveřmi?

Milan Procházka. Foto: archiv Milana Procházky

Milan Procházka. Foto: archiv Milana Procházky

Milane, je vám 42 let. Co všechno vás bolí, když ráno vstáváte z postele?

Teď už nic, ale po zápase je to těžké. Ale jinak se dá říct, že tělo slouží. Poslední dva roky jsem pořád v přípravě, jsem na to zvyklý. Všechno funguje.

Jak se člověk musí udržovat, aby ve vašem věku ještě rozdával rány v profesionálním ringu?

Já mám jednoduchý život. Doma, Jetsaam, doma, Jetsaam. Bydlím na Vinohradech, takže to mám 200 metrů do gymu a 200 metrů do restaurace, kde jím každý den. A takhle se točím celé dny. Nic jiného tam není.

Pojďme se podívat na váš poslední úspěch, kterým je zisk titulu v rámci organizace Tohle je box. Jak jej hodnotíte?

Je to pro mě velký úspěch. Blíží se konec, každý zápas si říkám, že budu končit. A toto je pro mě český vrchol. V amatérské kariéře jsem získal šest titulů, toto je druhý profesionální. Jsem za něj velice rád.

Vaším soupeřem na galavečeru v Ústí nad Labem byl váš bývalý svěřenec Pavel Albrecht, se kterým jste měl osobní spory a říkal jste, že ani zápas je nevyřeší. Skutečně se tak stalo, nebo vás výhra přece jen uklidnila?

Zápas proběhl, vyhrál jsem ho a po něm jsem řekl, že ty neshody jsou za námi a jdeme dál. Podal jsem Pavlovi ruku, on se mi pak veřejně omluvil a tím to skončilo. Předtím jsem si říkal, že to nezvládnu, že se můj postoj nijak nezmění. Ale během toho zápasu se toho hodně stalo a ukončilo se to tak, jak to má být – sportovně.

Na jakou výzvu se nyní chystáte?

Na zápas 19. dubna v Olomouci pod Patron Boxing. Ten už je naplánovaný a podepsaný dlouho. Teď se dám trošku do kupy. Zrovna mám nemocnou dcerku, tak se o ni starám a u toho si odpočinu. A pak vlítnu zpátky do tréninku a dojdu si – doufám – pro další vítězství.

Vy jste po bohaté amatérské kariéře profesionálně boxoval v letech 2001 a 2002, to se vám příliš nedařilo. Pak jste se do profiboxu vrátil až v roce 2020 a od té doby jdete neuvěřitelně nahoru. Jak se člověku stane, že má jeho kariéra takový vývoj?

Takový je život. Měl jsem velmi úspěšnou amatérskou kariéru. A pak jsem přišel do Brna a stalo se spoustu věcí. Život mi trošku naložil a já se s tím musel porvat. A když se to stalo – to porvání sám se sebou –, tak jsem potkal ženu, se kterou jsem doteď. Máme spolu krásné dítě a říkal jsem si, že musím taky dělat něco pro to, aby na mě byla dcerka jednou hrdá. A tím se to odšpuntovalo.

Čekal jste, že si povedete ve své „nové“ kariéře tak dobře? Teď to máte tuším 7-1.

S tím posledním zápasem už je to osm. Jestli jsem to očekával, to těžko říct, ale makal jsem na tom, aby to vyšlo. A dařilo se, jediná prohra na Slovensku, a to ještě s neporaženým boxerem. Jsem na to hrdý.

Je tedy váš vrchol ještě před vámi?

Díky tomuto titulu asi ne, ale je spousta možností. Tím zápasem jsem docela stoupnul ve světových tabulkách a nabídky se začínají hrnout. Uvidíme, po čem sáhneme. Ve hře je třeba evropský titul IBO. Ale samozřejmě to záleží také na soupeřích a na promotérech, jestli se nějak domluví. Jestli se přece jen objeví další vrchol nebo cesta.

Pojďme se nyní podívat na box obecně. Organizace Tohle je box je na domácí scéně stále častěji vidět. Je tohle budoucnost českého boxu?

Tahle organizace dělá různé galavečery a některé jsou na vysoké úrovni, třeba teď ten v Ústí. Myslím, že se to zvedlo i tím, že přišla konkurence, což je Patron Boxing. Ten to zvedl na neuvěřitelnou úroveň, propagace, jak se o boxery starají… Jeden galavečer skončí, už běží reklama na další. I díky nim jsem tam, kde jsem, protože jsem dostal šanci se ukázat a využil jsem ji na sto procent.

Jaká je situace brněnského boxu? Rostou zde nějaké velké naděje? Napadá mě třeba Miloš Beránek.

Určitě. Miloš boxoval v Ústí taky, se současným šampionem, podle mě vyhrál, ale rozhodčí vyhlásili remízu. Na brněnské boxárně je hodně talentů, třeba Milan Ganoška, který nedávno boxoval s Patrikem Balážem v Boby o titul a v Olomouci budou mít odvetu. V Jetsaamu je jich taky hodně, sám třeba trénuji thaiboxera Mirka Prokeše, který je můj parťák, trenér i se spolu staráme o děti. Začal boxovat a už to má 3-0.

Celosvětově se zdá, že box trochu ustupuje smíšeným bojovým uměním MMA, i když finančně je na tom pořád mnohem lépe. Jak tuhle situaci vidíte?

MMA je boom, lidé to mají rádi. Dneska je zvláštní doba, když se podívám, co děti venku dělají, za mě by to bylo jinak. Rodiče by se víc postarali. Neříkám, že je to jejich chyba, ale všude plno násilí, děti se venku mlátí a kopou. Nevidím v tom ale problém MMA, je to všehochuť světa. Násilí je všude a přitahuje lidi. Přirovnávám to ke gladiátorství – když stříkala krev a létaly ruce a nohy, tak se lidi bavili, když ne, bylo ticho. MMA je navíc pořád nový sport. Box je ale stále číslo jedna, co se týče prize money (peněžní odměna za výhru – pozn. red.), je to jinde.

Vy jste neměl chuť si vyzkoušet klec?

Ke mně chodí třeba Andrej Kalašnik na lapy, sám jsem se tomu v přípravě trochu věnoval, protože mě to bavilo a silově mi to pomohlo. Trochu mě to chytlo, ale že bych zápasil, to asi ne. Já jsem prostě boxer.

Sledujete někdy třeba tréninky Jiřího Procházky? Inspiruje vás jeho osobnost či úspěch v něčem?

Určitě. Vidím ty tréninky. Když trénuje, ani se k němu nepřiblížíte. Jede svůj tunel, svoji vizi a nenechá si to ničím narušovat. Znám spoustu lidí, kteří se umí na tréninku i bavit, udělat si fotku, ale Jirka je v tomto úplně jiný.

Další články z rubriky