Martin Vaněk: Nejdůležitější je pokora

Brno je městem basketbalu. Dokazují to jak četné turnaje a mezinárodní akce, které se zde odehrávají, tak výkony týmů v našich nejvyšších soutěžích. Basket Brno loni ale překvapil fanoušky i laiky, když se po 29 letech dostal do finále ligy. Sice podlehl mohutně favorizovanému Nymburku, ale dobrý pocit zůstává. A jeho trenér Martin Vaněk se výzev nebojí ani v letošní sezoně, která začíná na konci září.

Gratuluji k druhému místu v loňské sezoně. Už jste to nechal za sebou, nebo vám skvělé momenty pořád rezonují v hlavě?

Nechal jsem to za sebou poměrně rychle. Ten úspěch v basketbalové komunitě ještě rezonuje, ale my jsme už začali další sezonu a není čas se jím nadále opíjet. Musíme se začít připravovat, abychom mohli být opět úspěšní.

Předpokládám, že letos budete chtít váš úspěch nejméně zopakovat.

Pro letošní sezonu jsme si vytyčili několik cílů. Přihlásili jsme se do druhé nejprestižnější evropské soutěže pod hlavičkou FIBA, FIBA Europe Cup. 23. září nás čeká kvalifikace a naším prvním cílem je dostat se do základní skupiny. Zopakovat loňský úspěch v lize by samozřejmě bylo taky pěkné, ale já si zakládám na tom, že nejdůležitější je pokora. Uvidíme tedy, jak budou vypadat ostatní týmy, jak se nám podařilo poskládat manšaft, jak si to celé sedne a podobně. Jsme nohama na zemi.

Co je potřeba udělat, aby byla zlomena hegemonie Nymburka?

Myslím si, že je potřeba nachytat Nymburk v nějaké slabší sezoně, protože ta loňská byla extrémně silná, poskládali jeden z nejlepších týmů za poslední roky, což dokázali i v Lize mistrů. Zároveň se musí sejít spousta věcí, musí si sednout manšaft, být dobrá sezona. Takže souhra událostí, správné složení jednoho týmu, určitá koheze v něm a zároveň to, aby měl Nymburk slabší tým než loni.

V Brně jste začínal od píky, prošel jste mládeží, projektem Next Generation. Jaké to je koučovat hráče, které jste znal už jako děti?

Ne úplně děti, řekněme od kategorie U17, ale v loňském úspěchu bylo například velmi pěkné, že jsem měl 10 hráčů z týmu, který dva roky předtím hrál finále druhé nejvyšší mužské soutěže. Nastavená filozofie, tedy práce s odchovanci, funguje. Mám z toho radost a dává to naději hráčům z našich mládežnických kategorií, že je možné dotáhnout to odtam do profesionálního basketbalu.

Tým jste přebíral po Lubomíru Růžičkovi, který jej posunul nahoru a jemuž jste dělal asistenta. Jaký vliv na vás měl?

Ohromný. Já si myslím, že jeho zásluhy na reorganizaci týmu či třeba na tom, že se tým posunul z kampusu na Vodovku, jsou velké. Spolupracovali jsme čtyři roky a on mi dal spoustu věcí po basketbalové i profesionální stránce. Vzal jsem si od něj hodně, ale pak jsem cítil, že se musím posunout a jít vlastní cestou.

Zdá se, že učedník překonal svého mistra. Jste stále v kontaktu, probrali jste to nějak spolu?

Ano, voláme si, on sleduje nás, já sleduji ho. Řešíme spolu spoustu věcí. Trošku jsme se i štengrovali s postupem do finále, protože to byl jeho velký sen, dokázat to a tím završit renesanci týmu. Určitě mi přál, aby se nám to podařilo, navíc s hráči, které jsme vychovávali společně.

Stříbra jste dosáhl jako nejmladší trenér historie, ve věku, kdy třetina lidí ještě bydlí u rodičů. Jak se zrodila vaše vyzrálost?

Pocházím z Nymburka a sem do Brna jsem šel studovat, už jsem tady deset let a žiju tady sám. Většinu rodiny mám ve středních Čechách nebo v Praze. Takže mě asi dost posunul samostatný život v Brně. Delší dobu už také vím, že se chci basketbalu věnovat, že chci být hlavním trenérem mužského týmu. Tohle všechno se spojilo. A měl jsem i štěstí na lidi, s nimiž jsem pracoval, třeba právě na pana Růžičku.

Jak těžké pro vás bylo získat si respekt veteránů, kteří jsou někdy starší než vy?

Abych řekl pravdu, ani jsem s tím neměl problém. Trošku jsem s tím možná bojoval v předloňské sezoně, kde jsem měl Kubu Krakoviče, Ondru Šišku a podobně. Nicméně jsem měl vždycky pocit, že hráči cítí, že tomu dávám sto procent a vím, o čem mluvím. A když věci, které jsme zapojovali do tréninku, fungovaly, respekt se budoval automaticky. Hodně hráčů jsem také znal od mládí, jak jsme spolu probírali. A když jste v organizaci tak dlouho – pro mě je to devátá sezona –, tak se respekt taky vytváří dlouhodobým působením a malými úspěchy. 

Teď, po vybojovaném stříbru, máte ale úplně jinou pozici. Nelákalo vás změnit adresu a zkusit prestižnější štaci?

Nějaké nabídky a možnosti po sezoně byly, nicméně já tu mám podepsanou platnou smlouvu a zároveň jsem vděčný majitelům, že mi už jako mladému dali velkou důvěru. Některé ty nabídky byly velmi zajímavé, ale já se rozhodl, že smlouvu dodržím a budu pokračovat. Bylo by pěkné navázat na loňské úspěchy.

Jak zatím vypadá nedávno zahájená příprava na sezonu?

Jsem spokojený, zatím nabíráme kondici. Hráči přišli velmi dobře připravení. Ideální to není, dva pilíře týmu, Adam Křivánek a Petr Kejval, jsou s národním týmem, ale jinak vše běží podle plánu.

Měl jste v létě čas si trochu odpočinout, nebo jedete nadoraz?

Loňská sezona byla ta nejdelší, co jsem kdy zažil, trvala od srpna do začátku června. Potřeboval jsem si odpočinout, bylo to velmi náročné psychicky i celkově, únava se v play-off kumulovala. Ve čtvrtfinále i semifinále jsme jezdili do severních Čech, takže i cestování bylo náročné. Z minulých let jsem se ale poučil, že je potřeba vypnout a věnovat se i něčemu jinému než basketbalu.