Kounicův palác a koleje nesou jméno významného muže

Na podzim si připomeneme půlkulaté a kulaté výročí Václava Roberta hraběte z Kounic. Narodil se 26. září 1848 v Drážďanech a zemřel 14. října 1913 v Uherském Brodě. Co má společného s Brnem? Ačkoliv v našem městě ani nežil, jeho jméno tady rezonuje přinejmenším v názvu dvou významných staveb či institucí a skrývá se za ním pozoruhodná osobnost.

Václav Kounic pocházel ze starobylého českého a moravského šlechtického rodu, na svět ale přišel 26. září 1848 v saské metropoli Drážďanech. Jeho otec Michael Karel hrabě z Kounic tam svoji těhotnou manželku Eleonoru (rozenou Voračickou-Bissingen z Paběnic) odvezl do bezpečí před nepokoji, které v létě revolučního roku zachvátily také Prahu. Michael si Václava příliš neužil – zemřel, když jeho nejmladšímu synovi byly čtyři roky.

Václava tak od útlého dětství vychovávala jeho matka hraběnka Eleonora, česká vlastenka, podporovatelka ženského hnutí, mecenáška umění a umělců, které Božena Němcová věnovala svoji Babičku a v díle ji zvěčnila coby hraběnku Březenskou.

Knihy Boženy Němcové a dalších českých spisovatelů se staly „povinnou četbou“ mladého hraběte, jenž s matkou navštěvoval také salony, v nichž se scházeli čeští intelektuálové, politici a umělci. Hraběnka ho dokonce zapsala i do Sokola, kde se věnoval šermu. To vše formovalo jeho pročeské, vlastenecké, liberální a demokratické smýšlení.

Šlechtic a demokrat rodem, srdcem i duchem

Hrabě Kounic vystudoval práva na pražské a vídeňské univerzitě a zároveň také vyšší hospodářskou školu v Táboře. Po studiích se vydal na cestu po Evropě a vybaven zahraničními zkušenostmi zakotvil v letech 1883–1897 v domácí politice, kde inklinoval k progresivnějším mladočechům. Stal se poslancem Sněmu království českého (zemského sněmu) a poté byl několikrát zvolen také členem Říšské rady.

Zcela v intencích své výchovy a rodinného prostředí se zde věnoval tématům, jako byly volební právo, ženská emancipace, zrovnoprávnění češtiny s němčinou na pražské univerzitě – a velmi temperamentně prý také obhajoval dělnické požadavky, mimo jiné osmihodinovou pracovní dobu, dokonce natolik, že si vysloužil přídomek Rudý hrabě.

Z politiky Václav Kounic odešel, když roku 1897 po smrti bratra Albrechta převzal správu rodového majetku na jižní Moravě, kam patřily Slavkov u Brna a Uherský Brod. Dva roky předtím také ovdověl. Jeho první ženou, s níž se oženil roku 1877, byla Josefína Čermáková, úspěšná divadelní herečka, múza a švagrová Antonína Dvořáka.

Podruhé se hrabě 12. května 1908 oženil s Josefínou Horovou a při té příležitosti daroval českému vysokoškolskému studentstvu v Brně novorenesanční dům na dnešním Žerotínově náměstí (Kounicův palác), který zakoupil v roce 1905.

Nájemní dům byl určen k zabezpečení nemajetných studentů, ale sám se pro studentské koleje nehodil. Z výnosů z jeho provozu se vyplácely podpory a stipendia a ve 20. letech 20. století byly v Žabovřeskách postaveny Kounicovy studentské koleje. Ve zrekonstruovaném paláci sídlí od roku 1995 rektorát Masarykovy univerzity a svému účelu zde také od roku 1920 slouží akademická menza.

Mecenáš Václav Robert hrabě z Kounic zemřel bezdětný 14. října 1913 v Uherském Brodě, pohřben byl v Praze na smíchovských Malvazinkách. Dobové noviny psaly, že to byl jediný šlechtic, před jehož rakví defilovaly tisíce dělníků.

V roce 1909 byl Václavu Robertovi hraběti z Kounic za zásluhy o české vysoké školy v Brně udělen čestný doktorát České vysoké školy technické. Byl také nositelem komandérského kříže Leopoldova řádu. Od roku 1994 zdobí jeho busta předzahrádku Kounicova paláce.