Cyklistický klub Favorit Brno v současnosti prochází významnými změnami a jednou z nich je i angažmá nového trenéra Jiřího Hochmanna, který se jako závodník stal legendou domácí cyklistiky. Nyní před Hochmannem stojí náročný úkol. Musí své umění kombinovat dráhu a silnici přenést na své svěřence a začít budovat novou tvář klubu od základů.
Jaké byly vaše pocity, když vám Favorit nabídl pozici trenéra?
Příjemné! Já jsem tam vyrůstal, začínal jsem tam kolem roku `98 s cyklistikou. Ale mám tam otce, který tam zůstal dodnes a je tam zase se mnou. Je to pro mě tedy srdeční záležitost. A díky němu jsem také dobře věděl, co se tam děje.
Kdy jste začal přemýšlet o tom, že byste v budoucnu rád trénoval?
Zase tak dlouho to není. Já jsem si nějakou dobu dal od cyklistiky volno. Pak to byla shoda okolností. Měl jsem volnější pracovní režim a oslovili mě z Favoritu. Zatím jsem tam měsíc, ale jsem spokojený. Dá se říct, že klub je moje druhá rodina.
Co byla první věc, kterou jste v pozici trenéra udělal?
V klubu nebylo úplně zvykem – a to byl také jeden z důvodů, proč došlo ke změnám – se denně potkávat s trenérem. Měli trenéra, který se odstěhoval do Prahy, takže koučoval na dálku. To byla první věc, kterou jsme změnili. Stanovili jsme si dny, kdy se setkáváme se závodníky, řešíme různé věci a vyrážíme společně na trénink. A vzhledem k tomu, že Favorit má jako jeden z mála oddílů v Brně vlastní velodrom, tak jsme ho chtěli začít ve větší míře využívat.
Vaším úkolem je skloubit dráhovou a silniční cyklistiku, v čemž jste si vedl jako závodník výborně. Můžete prozradit svůj recept na úspěch v obou těchto disciplínách zaráz?
Je pravda, že to moc lidí zkombinovat nedokázalo. Já měl výhodu, že se o mě od malička staral otec, který sportu rozuměl a vedl mě k tomu. Největší recept je podle mě ctižádostivost. Ono mi to zezačátku taky nešlo jezdit obě disciplíny, ale já nechtěl na silnici prohrávat. Nějaké věci jsem změnil, začalo se mi dařit. Cyklistika je těžký sport, říká se, že nejtěžší, takže v tomto směru nemáte nic zadarmo.
Už jste nějak postoupili ve stavbě mužského týmu?
Už ho máme víceméně obsazený. Chtěli jsme maximálně šest lidí, což jsme naplnili. Dokonce máme i závodníka z bývalé pražské Dukly, takže to nejsou jen brněnští kluci. Taky jednoho, co přešel z horských kol. A zatím to vypadá velmi slušně, že se nám podařilo skupinu složit tak, aby byla konkurenceschopná na všech frontách. Bohužel nyní nemůžu prozradit víc, ještě není vše papírově vyřízené. Od Nového roku ale bude vše už oficiální.
Jak byste sám sebe charakterizoval jako trenéra?
Je těžké hodnotit sám sebe, ale snad mě budou kluci vnímat pozitivně. Já věřím, že jsem rozumný a v pohodě, taky jsem si tím sportem prošel. Ale umím být i přísný, protože chci po závodnících adekvátní přístup. Ale jak jsem říkal, cyklistika je tvrdá a spravedlivá. Co do ní investujete, to se vám vrátí, nedá se dělat napůl. A s tím dneska mladí mají problém. Když je něco bolí, není to pro ně, radši by si pustili počítač, dívali se na filmy nebo hráli hry. To cyklistika neodpouští. Takže je potřeba být poctivý. Sportovec už od brzkého věku musí vědět, co chce a proč to dělá.
Co je vaším trenérským cílem?
Já jsem do toho šel s tím, že jsem prožil krásnou kariéru na kole. Nemám konkrétní cíl, ale chtěl bych závodníkům umožnit to, co jsem měl já. Dobrou kariéru, pěkný život, k tomu je potřeba mít úspěchy, aby to stálo za to. Medaile jsou třešničkou na dortu. Cyklistika byla mým zaměstnáním skoro dvacet let, a kdybych k tomu samému pomohl klukům, byl bych moc rád.
Kam se podle vás závodní cyklistika v současnosti posouvá?
Závodil jsem deset let a už bylo poznat, jak se mění. Že je rychlejší, materiály se vyvíjí, všechno se modernizuje. Pak jsem měl asi čtyřletou pauzu, než jsem se ke sportu zase vrátil jako trenér, a cyklistika je tvrdší. Sportovci mají víc informací, než jsme mívali my, konkurence je větší. O to to kluci budou mít možná těžší, ale proto jsem koneckonců přišel.
Svou kariéru jste ukončil relativně nedávno. Nestýská se vám po závodění?
Na konci kariéry jsem neměl štěstí na lidi, proto jsem skončil a potřeboval jsem delší pauzu. Cyklistika mi nechyběla, byl jsem rád, že jsem pryč. Ale hrany se zahladí, čas leccos vyléčí, začal jsem zase jezdit na kole a začalo mě to zase bavit. Takže když jsem dostal od Favoritu nabídku, nebylo co řešit.
Na jaký moment ze svých závodních let nejvíce vzpomínáte?
Když jsem byl malý kluk, sledoval jsem cyklistiku s otcem v televizi a pamatuji si, jak tehdy, v roce 2000, na mistrovství světa v cyklokrosu v Táboře vyhrál Martin Bína a hrála se česká hymna. A já si ji chtěl zazpívat. Dvakrát se mi to na mistrovství Evropy povedlo, sice to nebyly medaile, ale byl to moment, který byl ve mně hrozně zarytý. Taky jsem se narodil v Brně a chodil jsem na závod Brno – Velká Bíteš – Brno s mnohaletou tradicí. A byl pro mě obrovský sen ho vyhrát, což se mi splnilo asi ve dvaadvaceti. Tyhle momenty jsou i po těch letech tak živé, jako kdyby se staly včera.
Favorit Brno: 65 let tradice
Tělovýchovná jednota Favorit Brno se zrodila 28. června 1957. Sdružovala osm brněnských cyklistických oddílů, 103 cyklistů, funkcionářů a příznivců. Ještě téhož roku se v Brně konal první závod, Mezinárodní všecyklistické hry. Roku 1968 zažil Favorit na rozdíl od zbytku republiky krásný rok – Brňané na tehdejším mistrovství republiky vyhráli sprint, pevný kilometr, stíhací závod jednotlivců i tandemy. O rok později pak klub pořádal MS amatérů, které dopadlo z organizátorského hlediska výborně. Světový šampionát se v různých podobách vrátil do Brna hned několikrát. Pořadatelskou aktivitu Favorit vystupňoval v 70. a 80. letech, kdy se ročně konalo 40–50 závodů a soutěží. V současnosti se klub soustředí především na kategorii U23 a také na mladší ročníky.
