Janáček se s Pastorkyní rval. Vytrvale, neústupně, vítězně

Čtverka je údajně číslem vesmíru a harmonie – a možná i proto ji má ve svých životopisných datech řada českých hudebních klasiků včetně Leoše Janáčka. V letošním Roce hudby si připomeneme 170. výročí jeho narození a mimo jiné hned v lednu také 120 let od premiéry jeho přelomové opery Její pastorkyňa.

Na Její pastorkyni začal Leoš Janáček pracovat v roce 1894 a ve stejné době přišla k Janáčkům shodou okolností také nová hospodyně Marie Stejskalová. Mářa, jak byla důvěrně zvaná, se stala na 44 let věrnou souputnicí skladatelovy rodiny a zanechala nám o ní „vzácně nepředpojaté svědectví“ – její vyprávění zachytila spisovatelka Marie Trkanová v knize U Janáčků, která jako Mářiny paměti vyšla loni už počtvrté.

Že může žít vedle slavného skladatele, považovala agilní a inteligentní Mářa za vzácný dar a z jejích vzpomínek – také na to, jak těžce se rodila Její pastorkyňa – vyzařuje úcta a láska. „Někdy se mi zdálo, jako by se náš pán s tou Pastorkyní rval, jako by odcházel do pracovny ne komponovat, ale bojovat,“ říkala a vystihla tak i celou Janáčkovu životní cestu vyznačenou svízelným, ale vytrvalým a neústupným hledáním, na níž po půl století spoluvytvářel kulturní tvář Brna a současně měnil hudbu.

Například i tím, že se Její pastorkyni rozhodl zcela proti tradici zkomponovat na neveršovaný, prozaický text. Předlohou mu byla stejnojmenná realistická divadelní hra Gabriely Preissové odehrávající se na moravské vesnici.

Janáček ji pro účely libreta zkrátil, ale současně drama tvrdé, nicméně vesnickou komunitou respektované Kostelničky a její pastorkyně – schovanky – Jenůfy, zmítané mezi vášnivou láskou s předzvěstí tragédie a nekonfliktním vztahem bez hlubšího citu, povýšil na nadčasový příběh o tíze lidského údělu.

Během devítileté práce na monumentálním avantgardním díle zasáhla osobní tragédie také samotného skladatele. Když operu v roce 1903 dopisoval, umírala jeho jednadvacetiletá dcera Olga. „A on, jaký už byl citlivý, vkládal bolest nad Oluškou do své práce, trápení své dcery do trápení Jenůfina,“ čteme pak v Mářiných vzpomínkách.

V Praze Janáčka odmítli, v Brně ho nosili na ramenou

Další rána přišla, když Národní divadlo v Praze operu odmítlo, zřejmě i kvůli osobním sporům mezi Janáčkem a šéfem opery Karlem Kovařovicem. Brno bylo naštěstí vstřícnější, zdejší kapelník, skladatel a Janáčkův žák Cyril Metoděj Hrazdira Její pastorkyni nastudoval, světovou premiéru měla 21. ledna 1904 v divadle na Veveří (které dnes už neexistuje) a dočkala se nadšených ovací obecenstva. Svědectví nám opět zanechala hospodyně: „Po představení čekali studenti před divadlem a odnesli pána na ramenou do Besedního domu.“

Pražské premiéry se opera dočkala až po 12 letech a Janáček musel přistoupit na úpravy, které Kovařovic udělal v její instrumentaci. Přesto to byl úspěch a počátek Janáčkova celosvětového věhlasu. Spisovatel Max Brod přeložil libreto do němčiny, otevřel tak dílu cestu do Vídeňské státní opery a pak už se Jenůfa (jak je dílo většinou uváděno v zahraničí) rozletěla do celého světa včetně Metropolitní opery v New Yorku, kde zazněla v roce 1924.

Posledních 18 let života strávil skladatel se svou ženou v zahradním domku u někdejší varhanické školy. Dnes se zde nachází Památník Leoše Janáčka (Smetanova 14), zřizovaný Moravským zemským muzeem, který prošel rekonstrukcí a znovu byl otevřen 14. ledna 2004, tedy před 20 lety.