S florbalem začal v Brně, odkud se vypracoval až na světovou úroveň. Adam Hemerka již ve svých 21 letech odehrál úžasnou sezonu ve velice kvalitní finské lize a s týmem SC Classic sídlícím v Tampere došel až do napínavého finále. Brněnský odchovanec a český reprezentant však na svůj domov nezapomíná a pravidelně se vrací za svými nejbližšími. Jaké jsou jeho další ambice a co jej v brzké době čeká?
Adam Hemerka. Foto: Riku Hämäläinen
Nedávno skončil ročník, v němž jste s SC Classic došli až do finále ligy. Jak druhé místo hodnotíte?
Celé play-off bylo asi nejnáročnější, jaké jsem kdy zažil. Už od čtvrtfinále byly zápasy velmi vyrovnané a vypjaté, což nás dobře připravilo na finále. V něm jsme začali výborně dvěma výhrami, třetí bitvu jsme však prohráli po prodloužení a přišel zlom. Série se najednou obrátila na stranu Oilers, kteří následně brali titul. Za finálovou sérií se však ohlížím pozitivně – dotáhli jsme ji až do rozhodujícího sedmého utkání, což byla obrovská zkušenost.
Proč poslední duel nakonec nevyšel podle představ?
Šancí jsme měli přibližně stejně, i skóre bylo vyrovnané 4 : 4. Až minutu a půl před koncem jsme inkasovali po kontroverzním momentu, kdy se nám zdálo, že se soupeř provinil sekáním. Využili jsme trenérské výzvy k přezkoumání té situace, nicméně rozhodčí gól uznali. V závěru jsme pak inkasovali ještě do prázdné branky, takže konec hořký. Každopádně celá sezona byla skvělá a budu na ni vzpomínat pouze v dobrém.
Co vám rok v jednom z nejlepších klubů světa komplexně dal?
Skutečně mnoho, pravidelně jsem trénoval a hrál zápasy v lajně s nejlepšími hráči planety. Někteří z nich vyhráli finskou soutěž třeba i šestkrát a jsou několikanásobní mistři světa. Zkrátka něco neskutečného. Zároveň jsem si uvědomil, kde ještě mám slabiny, jelikož rozdíl mezi českou a finskou ligou je stále zřetelný. V tuto chvíli vím, že stále nejsem tam, kde bych chtěl být.
Do Finska jste se dostal přes Mladou Boleslav, vaše kořeny však vedou do Brna. Čím vás působení v tehdy superligovém Hattricku vybavilo na vaši pouť do světa?
Obecně práci s dětmi má Hattrick skvělou, což potvrdil i před pár týdny zlatem z mistrovství republiky starších žáků. Já díky klubu získal florbalový základ a spoustu možností se pořádně vyhrát. Už v mládeži jsem hrával o věkovou kategorii výš, kde jsem hru táhl a vytvořil si pozici lídra. Sebevědomí a chuť po vítězství jsem si pak přenesl i do dospělého florbalu. Abyste se dostali až na nejvyšší úroveň, musí se vám vyhýbat zranění a musíte na sobě makat. Talent stačí jen do nějakého věku, potom už převáží píle a dřina. Nesmí chybět ani trocha štěstí či silná psychika – věřit si, nebát se chyb a vždy pracovat naplno. Těžím také z dobré fyzické připravenosti, takže rychlost nebo tvrdost jsou nadstavbou mojí hry.
Vracíte se často domů za rodinou a kamarády?
Brno mám neskutečně rád. Narodil jsem se tady i vyrůstal a nesu si odtud nejkrásnější vzpomínky. Proto se rád a často vracím, přestože to někdy není ideální. Mnohdy jedete na jeden den do Brna a hned zase zpátky. Mám tu ale přítelkyni a rodinu, takže chci čas trávit s nimi. Nevadí mi něco trochu obětovat, abych si užil Brno v celé jeho kráse.
Po dvou letech se do Brna vrací nejvyšší soutěž, když postup vybojovali Bulldogs. Jaký to je signál pro zdejší florbal?
Byla ostuda, že žádný brněnský tým nefiguroval v superlize. Proto to Bulldogs přeji, i když jsou našimi odvěkými městskými rivaly. Navíc vzhledem k tomu, že se na nový ročník vracím z Finska do Boleslavi, uvidí mě moji nejbližší při zápase přímo v Brně. Je to dobře, protože sem elitní florbal patří.
Na soustředěních národního týmu bydlíváte na pokoji s Lukášem Punčochářem, odchovancem Bulldogs. Spojil vás právě fakt, že oba pocházíte z Brna?
Určitě. Dlouho jsme nebyli tolik v kontaktu, ale zrovna při nominacích do juniorské a pak i dospělé reprezentace jsme se začali víc bavit. Navíc jsme společně přestoupili do Boleslavi, stejně jako další Brňák Petr Kolačný. Mnohem více jsme se sblížili, vytvořili jsme si vlastní skupinu Štatl v Bolce a jezdili jsme pohromadě na tréninky i utkání. Máme toho hodně společného včetně podobného přemýšlení, takže si vzájemně sedíme.
V českém dresu jste získal bronz i stříbro na šampionátu mužů. Jak složité bylo probojovat se do kádru z role někdejšího juniorského mistra světa?
Skok byl velký. Juniorský florbal je stále takový trochu dětský a méně svázaný taktikou. V roce 2021 jsme v této kategorii brali zlato, načež o měsíc později jsme už hráli s chlapy mezinárodní turnaj Euro Floorball Tour. Adaptace musela být rychlá, protože se rozhodovalo, jestli já i další kluci ze zlaté party pojedeme na mistrovství světa mužů. Udělali jsme dobrý dojem a dobře naskočili do rozjetého vlaku. Možná to na nás nebylo tolik poznat, ale vnímali jsme, jak je všechno mnohem rychlejší a náročnější. Nedávali jsme to však najevo a dnes jsme stabilními členy mužstva.
Na konci června se koná letní turnaj Brno Open Game. Rozvíjí hráče i takové zkušenosti?
Tyto mládežnické turnaje přináší nejvíce zábavy a vzpomínek, Open Game jsem si vždy užil. Pamatuji si, jak jsme za Hattrick uhráli druhé místo a byla to velká věc. Dospělá část turnaje je trochu jiná – potkáváte třeba známé, s nimiž se moc nevídáte, a trávíte společně čas i mimo hřiště. Letos bohužel na Open Game nemohu, protože se ve stejném termínu koná kemp reprezentace. Klukům ze svého turnajového týmu Unachara IBK ale budu přát na dálku.
Jaké další kariérní plány máte?
Teď se vracím do Česka hlavně kvůli škole. Do roku a půl bych měl mít bakaláře, což je priorita mimo florbal. Sportovně nás pak čeká nabitý rok v Poháru mistrů, který je hlavní evropskou soutěží klubů. Ambice máme i v lize a domácím poháru. Letos se koná také mistrovství světa ve švédském Malmö, na kterém nechci chybět. Co přinese kariéra dál, se uvidí až po těchto postupných milnících. Do budoucna bych se rád vrátil do Finska, třeba opět do již známého Classicu, případně bych zkusil švédskou ligu. Chci se poměřovat s nejlepšími a neustále se rozvíjet.
