Byly doby, kdy se sláva Brna jako moravského Manchesteru, tedy bašty textilního průmyslu, téměř dotýkala hvězd. Jejich třpyt ulpěl ještě i na produkci zdejších socialistických textilek – mimo jiné pověstné Vlněny –, v 90. letech 20. století však vyhasl a čas odvál i samotné tovární budovy. Ti, kteří tady pracovali, však ještě žijí a jejich vyprávění zachytila etnografka Petra Mertová v knize Vzpomínky na Vlněnu, kterou loni vydalo Technické muzeum v Brně.
Jaké místo má Vlněna a její předchůdci v brněnské historii?
Je to dlouhá historie a Vlněna se do ní zapsala hluboce. Víc než 40 let zaměstnávala poměrně velkou část Brna a přilehlého okolí a produkovala výrobky, které směřovaly do celého světa. Maturita z brněnské textilní školy měla zvuk a byla příslibem prestižního zaměstnání.
Zabýváte se obdobím textilní výroby v Brně za socialismu. Tehdy už to ale nebylo hlavní odvětví zdejšího průmyslu. Fungoval ještě odlesk bývalé slávy?
Ano, čerpalo se ze starších tradic, hlavně ze vzdělanostního potenciálu, z toho, co se naučily minulé generace. Textilní technologie se proměňovala pozvolna a zpracování vlněného materiálu až po finální výrobek bylo v podstatě stejné. Fungovala tady i desinatura, což znamená, že si podniky navrhovaly svoje textilie samy. To bylo know-how, které brněnské vlnařství mělo a mohlo s ním pracovat. Samy podniky ve spolupráci s Výzkumným ústavem vlnařským si dokázaly navrhnout taky technologie, které jim vyhovovaly, včetně strojů, které pro to byly vhodné. Jak z Vlněny, tak z Mosilany se vyváželo nejen do zemí RVHP (socialistické státy sovětského bloku – pozn. red.), ale i na Západ, protože to byla jedna z cest, jak se dostat k devizovým prostředkům.
Co obnášela práce desinatéra?
Práce v oddělení desinatérů byla velmi kreativní, působili zde lidé s nadšením a inspirací, kteří byli výtvarně a technicky na výši, protože vlastně navrhovali nové výrobky. Podíleli se na jejich vzorování a často vycházeli ze starších materiálů, protože Vlněna, Mosilana i další podniky měly svoje archivy, kde byly uložené předcházející kolekce včetně kolekcí prvorepublikových a starších firem. Mohli pracovat s tímto materiálem, využívali informace od ÚBOKu (Ústav bytové a oděvní kultury – pozn. red.) nebo dalších institucí, které je zásobovaly poznatky o tom, co je teď módní a co se ve světě žádá. Dokázali na základě dlouholetých zkušeností odhadnout, že za dva roky bude pravděpodobně víc žádaná třeba zelená světlá než tmavá apod., a už museli vyvzorovat kolekci pro nadcházející sezonu. Takže vždycky pracovali v předstihu. Nechali utkat vzorky a pak vybírali, co se jim líbí a co ne, co je ekonomicky únosné, aby se zhotovilo. Protože mohli vymyslet nádherný vzor, ale když to ekonom spočítal, mohl zjistit, že by to bylo neprodejné. Výsledný rezultát o tom, co z těch nápadů bude realizováno, vycházel ze společné porady managementu. Desinatér byla prestižní funkce, na kterou bylo potřeba nejen výtvarné nadání, ale v některých dobách i vhodný kádrový profil.
Gros knihy tvoří vzpomínky bývalých zaměstnanců Vlněny. V čem je metoda orální historie přínosná?
Minimálně v tom, že získáváme informace, které ještě nenajdeme v archivech. Pracujeme s člověkem, který zažil a prožil nějakou éru, k níž se může vyslovit. Při vyhodnocování vzpomínek však musíme samozřejmě brát v potaz, že je to jeho osobní pohled na danou problematiku, ale tím je to pro nás cenné. Jedná se o nový směr historického bádání a přináší jiný pohled na nedávnou historii.
Co bylo cílem výzkumu?
Chtěli jsme zachytit vzpomínky konkrétních pracovníků na období socialismu, potažmo na 90. léta. Chtěli jsme, aby popsali, co v továrně dělali, co zhotovovali, jakým způsobem pracovali. Dnes jsme o nějakých třicet čtyřicet let dál, technologie pokročily, změnil se i způsob práce. Pokud se nám dostane do sbírky nějaký stroj nebo jiný exponát, tak díky těmto vzpomínkám jsme mimo jiné schopni zrekonstruovat, k čemu sloužil, jak byl obsluhován.
Dospěli jste k nějakým překvapivým závěrům?
Nemluvila jsem s respondenty jako laik, takže mě nic zásadně nepřekvapilo. Ale člověk si znovu uvědomil, jaký život jsme vedli za socialismu. Že bylo třeba naprosto běžné, že maminky odevzdávaly do jeslí již půlroční děti a odešly na 8 hodin do práce. Na druhou stranu, kdo absolvoval textilní školu na Francouzské, měl jistotu dobrého zaměstnání. Na studium se dostali jen nejlepší z nejlepších, a to z celé republiky. Často to nebylo napoprvé, takže v jednom ročníku se učili žáci, mezi nimiž byl i tříletý rozdíl. Nebo si člověk připomněl systém umístěnek, který už dnes samozřejmě neexistuje, a podobně.
Jeden oddíl je věnován ateliéru art protis. To byl zřejmě unikátní brněnský projekt.
Ano, tato umělecká technika netkaných textilií se zrodila tady ve Výzkumném ústavu vlnařském a proslavila ve světě nejen Brno, ale celé Československo. Ateliéru se posléze ujala Vlněna, která ho vedla a financovala. Spolupracovala s nimi také Inez Tuschnerová, která tuto techniku a hlavně její spojitost s interiérem – i v koncepci velkých dvou- až třímetrových tapiserií – prosadila u nás i ve světě. Měla cit pro zakomponování art protisu do interiéru, aby korespondoval s jeho vzhledem i funkcí. Dokázala zvolit vhodný styl pro konferenční halu, jiný pro restaurační provoz apod. Dámy, které v ateliéru pracovaly, vzpomínaly, kolik svého volného času mu věnovaly, protože zakázky se udělat musely, a to do konkrétního termínu. Pokud se nestíhalo, znamenalo to zůstat v práci o tři čtyři hodiny déle. Vesměs ale uváděly, že v rodinách měly dobré zázemí a že ty jim přesčasy tolerovaly. Jezdili sem výtvarníci ze zahraničí a museli se zapisovat do pořadníku, než se v ateliéru uvolnilo místo.
Jak dobře se uchovaly archivní materiály a fotografie spjaté s Vlněnou?
Do Technického muzea v Brně jsme převzali z bývalého archivu desinatury Vlněny fotografie, kterým hrozilo, že budou zničeny. Moravský zemský archiv v Brně opatruje archivní materiál listinné povahy, také další snímky i propagační materiály. Během natáčení rozhovorů jsme zjistili, že další fotografie mají i sami respondenti. Díky naší spolupráci se podařilo tyto snímky převzít do sbírky muzea a část z nich je otištěna v knize. Časově velmi náročné je fotografie popisovat a identifikovat všechny jejich aktéry. Pokud se knížka dostane do ruky někomu, kdo se na fotografii pozná nebo bude vědět, kdo na ní je, budu ráda, když se mi ozve.
Vedle Vlněny fungoval další známý podnik Mosilana. Čím to je, že se jejich polistopadové osudy tak liší a Nová Mosilana funguje dodnes?
Na konci 80. let byl postaven tzv. vlnařský kombinát. Tedy soubor budov v Černovicích, kde dodnes pracuje Nová Mosilana, a. s. Tam se měly postupně přestěhovat z nevyhovujících prostor na Cejlu, Tkalcovské, Přízově a podobně jak Vlněna, tak Mosilana a měl vzniknout jeden velký podnik. Ale přišla revoluce a do výhodnější pozice se dostala Mosilana, protože ještě před revolucí byla pověřena vedením kombinátu a stala se jeho vlastníkem. V 90. letech, když se usilovalo o privatizaci podniku, Mosilana vystupovala jako majitelka tohoto zajímavého, nově vybudovaného kombinátu, kdežto Vlněna měla ty zastaralé budovy se zastarávajícím zařízením. Mosilanu koupila italská společnost, ale zbavila se závazku vůči dluhům. Vznikly tak dva podniky: akciová společnost, která neměla dluhy, a společnost, která ty dluhy převzala, tedy Vlněna a stará Mosilana. Ty se dostaly do konkurzu a nebyly úspěšné. Pro dnešní fungování Nové Mosilany bylo důležité to předrevoluční rozhodnutí.
Občas tady zaznívá nostalgie po starém areálu Vlněny. Jeho zbourání je kritizováno, ale dnes ten prostor znovu ožil moderní architekturou, IT byznysem, službami, pracuje tady přes 3 000 lidí, Bochnerův palác je zrekonstruovaný… Není právě toto moderní pocta fenoménu Vlněna?
Z mého pohledu je celá lokalita bývalé Vlněny, závodu 1, v tuto chvíli zastavěná a koncipovaná tak, že genius loci zmizel. Bochnerův palác zůstal, ale je to sterilní budova, která už v sobě nemá kolorit z dřívější doby, i když se noví majitelé snaží, aby „vlnařský prapor“ nesla dál. Myslím, že je to promarněná šance ukázat, jak lze tzv. brownfieldy oživit a využít pro nové funkce. I proto, že vedení města nemá možnost ovlivnit, jak s ním soukromý majitel nakládá. Chápu, že jsme v 21. století, že se ta lokalita musí nějakým způsobem vyvíjet, ale zničily se prostory, které měly minimálně historickou hodnotu. I do nových staveb se mohla starší architektura promítnout například tak, že by se tam zakomponovaly části původních budov. Mohl tam být prostor pro muzeum, knihovnu a další vzdělávací a kulturní instituce, i pro loftové bydlení. Uvnitř areálu byla neopakovatelná atmosféra, kterou mohl využít například filmový průmysl. Je to blízko nádraží, nákupního centra. Potenciál místa zůstal podle mě nevyužitý. Budovy jsou z velké části prázdné, areál nežije.
Zbytek hmotných památek, stroje či vzorníky, opatrujeme v muzeích a archivech, ale s těmito institucemi nikdo od investora stavby nediskutoval, nic nekonzultoval, nikdo nám muzejníkům nenabídl spolupráci, z jejich strany tady nebyla snaha o vytvoření nějakého pamětního místa. K diskusi došlo až nedávno po sérii přednášek a občanských iniciativ, které se snažily téma Vlněny a jejího zániku znovu nastolit.
Od roku 2015 pořádáme v muzeu cyklus Industriální Brno, kde na hodnotu technického dědictví odkazujeme. Také TIC téma popularizuje a do areálu umísťuje přednášky a exkurze. Na místě také proběhl unikátní, nejrozsáhlejší archeologický výzkum na území města, který odkryl jeho starší historii. Protože vše bylo vybagrováno, nálezy jsou již jen v depozitáři. I toto je téma, které si zasluhuje prezentaci. Areál Vlněny, závod 2, na rohu Cejlu a Tkalcovské byl zbořen již dávno bez pozornostii médií. Objekty bývalé Mosilany u Křenové pravděpodobně čeká stejný osud. Ze slavné éry brněnského vlnařství tak zůstanou, zdá se, drobné zbytky. Slavné vily průmyslníků prezentují jen část historie. To hlavní, tedy místa, kde se bohatství slavných rodů zrodilo, mizí. To chceme?
