Kam jdeš, divadlo? Do Brna

  • 04. prosince 2023
  • 5 minut čtení
  • Markéta Žáková

Kateřina Liďáková, od roku 2022 členka činohry Národního divadla Brno, strávila šestnáct let na prknech Městského divadla Zlín, kde také jako ředitel, dramaturg, herec i autor působil její manžel a současný rektor JAMU Petr Michálek. Před necelým rokem a půl se přestěhovali do Brna a letos v září přidali do mozaiky zdejších divadel další kamínek – komorní divadlo Kam jdeš? Jak nová scéna vznikla a kam jde, nám přiblížila za oba.

Co vás přimělo vydat se na cestu, na jejímž konci je komorní autorské divadlo s filozofickou otázkou v názvu?

Už ve Zlíně jsme spolupracovali například na komorním dramatu Blackbird nebo vztahové komedii o nás dvou Válka Roseových nebude! Pracujeme spolu rádi, protože v tom vidíme smysl a přesah. To umělecké sdílení vyživuje i náš vztah. V Brně máme každý svou práci, ale chtěli jsme zase najít i něco společného. Měli jsme štěstí, přátelé nás spojili se správnými lidmi, a tak máme možnost využívat večer na Jánské prostory Divadla Koráb, které hraje pro rodiny s dětmi odpoledne. Začali jsme tam uvádět naši Válku Roseových. A teď na 9. prosince chystáme premiéru nového monodramatu.

Lze název vašeho divadla brát jako motto, které předurčuje jeho repertoár?

Název souvisí s aktivitami mého muže, který má stejnojmenný podcast a newsletter. A nabízelo se, že pod hlavičku Kam jdeš? schováme i divadlo. Ale není to žádná úlitba, dává to smysl – kam jdeš ve svém životě, v přemýšlení, co na sebe necháš doléhat, co si z toho vybereš? Ptáme se jak sebe, tak i publika.       

Komedie Válka Roseových nebude! vznikla údajně poté, co jste se pohádali. Je to terapie divadlem?

Naprosto! To představení je opravdu reakce na něco, co jsme ze sebe chtěli dostat ven. A to z toho důvodu, aby si ostatní mohli říct: Aha! Tak my v tom nejsme sami, někdo to má stejně nebo podobně. A dokonce o tom i takhle otevřeně mluví – to je úžasné. Zkrátka se v nás za těch deset let manželství nashromáždilo pár věcí, které nás frustrovaly a iritovaly. Tak jsme si sedli a všechny bolesti a frustrace jsme ze sebe přesunuli na papír, manžel začal tvořit hru a strašně se nám ulevilo. Povznesli jsme se nad ty problémy a dokázali jsme se jim zasmát. A od té doby se doma opravdu nehádáme – stačí nám, když se hodinu a půl hádáme na jevišti.

Jak vás poměrně malý prostor Divadla Koráb a intimní propojení s publikem ovlivňuje při vašich vystoupeních?

V komorním prostředí se nám hraje moc dobře, protože si víc užíváme mimiku, každou nuanci v hlase, v intonaci, nemusíme křičet a je to opravdu o úplné drobnokresbě. A že je divák „na dotek“, tomu jenom pomáhá, protože je více vtažen do hry. Ještě důležitější než u komedie to myslím bude při naší nové hře, která má těžký, smutný příběh.

Jde o premiéru dramatizace debutové novely slovenské autorky Nicol Hochholczerové Tento pokoj se nedá sníst, jejíž překlad vyšel v listopadu i u nás. Jak se dílo, které pojednává o velmi současném tématu zneužívání, ocitlo ve vaší pozornosti?

Hledali jsme pro naše divadlo nový titul. Uvažovali jsme o další komedii, o pohádce… Pak manžel přišel s tím, že četl úžasnou knihu a že z ní uděláme monodrama pro mě. I já jsem byla fascinovaná tím, že se to těžké téma dá uchopit a tak obrazivě popsat. Je to herecky a emocionálně velká výzva a já jsem na ni – s jistou dávkou drzosti – kývla.

V představení s vámi vystupuje Yuliia Yabletska z Divadla Koráb. Budete svůj ansámbl postupně rozšiřovat?

Rádi se ke spolupráci otevřeme každému, kdo o to bude mít zájem, i když zůstaneme spíše v rovině přátel, kamarádů a lidí, se kterými sdílíme podobný náhled na svět, podobný styl humoru. Budeme se snažit takové lidi oslovit. Každopádně to nebude jenom na nás. 

Koráb hraje pro děti a teenagery a pracuje s loutkami. Uvažujete o nějakém společném projektu?

S našimi dvěma dětmi mě baví chodit na pohádky a ráda bych si v tomto stylu i něco zkusila. Ale jsou to zatím jen takové úvahy, nic konkrétního ještě nemáme. Na druhou stranu si nechceme tak úplně lézt do zelí – Koráb hraje odpoledne pro děti, my večer pro dospělé. Naše divadla jsme vlastně už propojili skrz Yulii, herečku z Ukrajiny, která je ráda, když může co nejvíc pracovat. Bude mi v naší inscenaci dělat parťáka, ale beze slov. Víc ale nechci prozrazovat.

Jaký máte dramaturgický plán na letošní sezonu? Chystáte ještě nějakou premiéru?

Do této sezony by se měla vejít ještě jedna komedie a zase ji píše Petr. Je to pokračování jeho hry Domeček, kterou úspěšně uváděl Buranteatr. Jmenuje se Byteček a budou tam hrát původní aktéři z Domečku. Myslím, že tuhle sezonu zůstaneme u tří představení. Do budoucna uvidíme.

Do Brna jste s manželem přesídlili teprve nedávno. Splnila se vaše očekávání? Jak se vám tady žije?

Přišli jsme sem s velkým entuziasmem a ve správný okamžik. Potřebovali jsme změnu, nový impuls. A dobře si zvykají i naše děti. Těžko si dovedete představit větší rozdíl, než když žijete na vesnici – nebydleli jsme přímo ve Zlíně –, děti chodí do vesnické školy, máte dům se zahradou – a teď žijete v bytě v centru velkého města. Změny to jsou veliké, ale my jsme nadšení a to nadšení nás neopouští. A teď ještě když máme vlastní projekt, je to nad očekávání a dělá nám to radost. Jsme otevření všemu. Rádi chodíme i do divadla, nejen na kolegy do Národního divadla Brno, ale i do HaDivadla, do Husy na provázku. Je to přirozené. Když chcete dělat vlastní věci, sledujete, co se kde děje, co rezonuje, jak na to jdou ti ostatní, srovnáváte a pak si o to lépe hledáte svoji cestu.       

Dočtete se v Metropolitanu

Nenechte si ujít