Baví mě adrenalin, u plachtění nevíte, kde budete za deset minut

Nedávné narozeniny oslavil sportovní pilot Gustav Vrbacký ve velkém stylu – ve vzduchu i ve vodě, kam ho přátelé hodili, oblečení neoblečení. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby neměl oslavenec v rodném listě zapsáno datum narození 1933. V srpnu mu tedy pršely gratulace k rovné devadesátce. Od mládí působí na letišti v Medlánkách a dodnes se podílí na jeho zvelebování a aktivně létá.

Medlánky hostily 1. národní soutěž plachtových letadel na podzim 1924, příští rok tedy tamní letiště oslaví 100 let. Proč byla vybrána právě tato lokalita?

Asi tu byla silná skupina lidí, kteří tomu fandili a vytipovali tento svah. Dnes je zarostlý stromy, ale tehdy byl holý. Podle směru větru pak skákali a létali na Medlánky, na Žabiny a Královo Pole nebo ven z Brna.

Na čem tehdy létali?

Byly to kluzáky, ale neměly dnešní podobu. Byly to pionýrské doby, kluzáky se vyráběly ze dřeva. Obrovský skok byl, když se v 50. letech letadla začala dělat z kovu a pak laminátů. Abyste dosáhli potřebného vztlaku, výsledné síly, která letadlo nese, musíte splnit podmínky, které vědci vypočítají v aerodynamickém tunelu. Tam se zkouší různé tvary, rychlosti proudění a úhly. Aby to fungovalo stejně jako v tunelu, potřebujete se dostat do maximálně 10milimetrového rozdílu. Ale u dřeva milimetry tak nehrály roli, dřevo se deformuje. Díky novým materiálům byly výkony o 30–40 procent lepší než u dřevěných mašin.

Kudy vedla vaše životní cesta na medlánecké letiště?

Tatínek byl strojvedoucí, já jsem chtěl být vojenským pilotem. Bohužel otec zemřel 15. dubna 1950 při srážce vlaku. Byl jsem jedináček a maminka plakala, ty chceš být pilotem, ty se mně zabiješ, tak jsem k vojákům nakonec nenastoupil. Měl jsem několik kamarádů, se kterými jsem modelařil, tak jsem se sem na ně chodil dívat a pak jsem si to tu domluvil a 30. května 1950 jsem nastoupil do výcviku do zdejší zemské plachtařské školy.

Musí mít člověk pro létání talent nebo se stačí nebát výšky?

U sportovních pilotů je to hlavně otázka jejich zájmu, protože je to stojí peníze – a dneska čím dál víc – a čas. Tady nemohou být pauzy půl roku a víc, je zásadní, aby člověk létal, vjemy jako odhad výšky, odhad rychlosti musí být pořád živé. Letadlo je jako lidská povaha, každé je jiné. Některá mašina je citlivější na nohu, některá na křidýlka, některá na rychlosti. Je taky třeba respektovat zákony aerodynamiky, je to neživá věc, která nebere na člověka ohled. Jakmile uděláte chybu, platíte.

Co vás létání naučilo?

Trošku odpovědnosti k činnosti, kterou provádím, a přátelství. Sžít se s kolektivem letiště, protože jednotlivec není schopen sám vše obsáhnout, ani fyzicky, ani finančně. Potřebujete hangár, potřebujete letadlo obsloužit. A člověk musí respektovat všechny přírodní zákony a předpisy, které létání vyžaduje.

Od 50. let jste se věnoval plachtění na větroních, později jste přidal ultralehká letadla. S motorem je let zábavnější?

Není tak náročný. U bezmotorového musíte víc přemýšlet, protože nevíte, kde budete za deset minut, jestli ještě poletíte, nebo budete na zemi. Musíte hledat stoupavé proudy, ovládat meteorologii a respektovat všechny prvky, které vám příroda a počasí poskytuje. Ultralighty mě zlákaly koncem 80. let, protože jsem měl možnost postavit si vlastní letadlo.

Závěsné kluzáky zvané rogala se ovládají pohybem těla pilota, jak se řídí větroně?

Mají řídicí páku neboli knipl a nožní pedály. Kniplem ovládám náklon doprava a doleva a let nahoru a dolů. A pedály ovládám zatáčení doprava a doleva. Je potřeba mít cit v noze i ruce, podobně jako když jedete na kole. Tam taky nemůže převládat odstředivá nebo dostředivá síla, to byste letěla ze zatáčky ven nebo byste spadla.

V silniční dopravě jsou nejčastějšími příčinami fatálních nehod nevěnování se řízení a nepřiměřená rychlost. Jak je to v letecké dopravě?

Člověk třeba může z nedostatku kyslíku usnout. Hlavní příčinou ale bývá chyba pilota, špatný odhad plochy na přistání, výšky, rychlosti. Nejzásadnější je udržet správnou rychlost, především nepodkročit tu minimální.

Na čem by vás ještě lákalo létat?

Lákalo by mě zaletět si na některém z moderních typů větroňů. Jsem vyznavač tichého letu. Motorová mašina řve, letí rychleji nebo pomaleji podle toho, kolik přidáte plynu. Kdežto u plachtařiny musíte furt přemýšlet, hledat terén a mraky, které by vám dopřály nabrat výšku.

Co si kromě ticha nahoře nejvíc užíváte?

Ten adrenalin, dopředu nevíte, kde co jak. Jestli najdete stoupák, jestli vás to zvedne do výšky, kterou potřebujete na překonání určité vzdálenosti – a tak se to opakuje po celou dobu letu. Nedávno jsem letěl sedm hodin, odsud do Pacova, pak přes Havlíčkův Brod a Velké Dářko nahoru k Chocni do Žamberka a potom přes Českou Třebovou a Letovice do Medlánek. Vidím, že mám správnou výšku, tak jsem skočil tady za ten svah a ještě jsem přidal dalších 87 kilometrů, celkově to bylo přes 500 kilometrů. Láká mě tedy i dosažení určité vzdálenosti, protože to se hodnotí.

Má vaše paní pro létání pochopení? Létá i ona?

Už jsem vdovec, ale manželka taky létala. I motorově, ale hlavně plachtila. Na mistrovství republiky byla druhá třetí, v roce 1962 udělala i světový rekord 7 660 metrů výšky ve Vysokých Tatrách. Skončila v roce 1968. Měli jsme dvě dcery a létání chce strašně moc času, soboty neděle… Někdo musel hlídat děti. Ty ale lítej dál, řekla mi manželka.

Fota: archiv Gustava Vrbackého