Březen je spojen s několika smutnými výročími. Všechna se týkají druhé světové války a jejích dopadů na romské etnikum u nás. Již před vznikem protektorátu Čechy a Morava začala postupná, ale zcela jasná cesta nacistů k vyhlazení Romů nejen u nás, ale po celé Evropě. V březnu byl také vypraven první hromadný transport Romů, a to přímo z Brna.
Norimberské zákony, které položily základy rasové politice nacistického Německa, se kromě zjevné nenávisti vůči židovské populaci věnovaly i Romům a Sintům – vyčlenily je spolu s dalšími skupinami osob ze společnosti jako tzv. méněcenné obyvatele. Příslušníci romského etnika čelili útlaku, na jehož konci byla genocida v plynových komorách nejčastěji vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau, v němž vznikl přímo cikánský tábor.
Součástí nacistické mašinerie v Německu byl také Výzkumný ústav pro rasovou hygienu a biologické vyšetřování obyvatelstva. Ten měl pochybným, pseudovědeckým výzkumem podložit oprávněnost nacistických rasistických teorií. Vědci z ústavu se zabývali podobou romské rasy a jejími antropologickými znaky, podle nichž se dále rozhodovalo třeba u lidí ze smíšených manželství. Vznikaly tak podobizny s popsanými fyzickými rysy, které sloužily jako vzor pro segregaci.
První republika a rasové tlaky
Demokratická první Československá republika si stejně jako většina západního světa s Romy moc nevěděla rady.
Část romského obyvatelstva se bez problémů asimilovala ve městech a vesnicích. Větší problémy nastávaly s kočovnými skupinami, což vyústilo v tendenci chránit společnost před Romy – výsledkem byl zákon o potulných cikánech z roku 1927. Pro romskou populaci stanovil speciální „cikánský průkaz“, který sloužil jako občanský průkaz, ale zároveň tuto část obyvatelstva naprosto segregoval. Průkaz měl být vydáván pouze kočovným Romům, fakticky však jeho přidělení náleželo obcím a ty je vystavovaly, jak se jim hodilo, i Romům usedlým v daném katastru.
Krátké období druhé republiky rozdmýchalo problémy ještě více – obyvatelé jednotlivých obcí a jejich vedení psali petice vládě s návrhy na „odstranění parazitů“. Velké dějinné změny, nestabilita a strach majoritní společnosti znamenaly pro romskou menšinu hrozbu restrikcí. Tuto tendenci můžeme v historii pozorovat vždy v dobách nejistoty, netýká se jen období válek. Dříve než představitelé tehdejší moci mohli vydat jakékoliv ustanovení, přišla nacistická okupace. 16. března 1939 vznikl protektorát Čechy a Morava.
Mezi jedno z prvních pravidel po ustanovení protektorátu patřilo nucené usídlení kočujících osob – tato vyhláška měla zabezpečit a zpřehlednit situaci pro zjištění počtu Romů na našem území. Populace byla v tu chvíli velmi roztříštěná z důvodu velké migrace po zabrání Sudet v roce 1938. Zjistilo se takto asi 7 tisíc kočovně žijících osob – převážnou část tvořili Romové.
Samotné obce měly za úkol co nejvíce pomáhat Romům v usazení. Avšak realita byla mnohdy opačná a představitelé místní samosprávy i občané dělali vše, co mohli, aby Romy vypudili. Tím je fakticky nutili vzdorovat tehdejším zákonům a nařízením. Rodiny a celé komunity se tak dostávaly do problémů, aniž by mohly svůj osud jakkoliv zvrátit. Toto je také období, kdy se na scénu dostávají dva romské tábory – Hodonín u Kunštátu a Lety u Písku. Jejich název, vývoj a náplň se během období 2. světové války proměňovaly.
Tábory v Hodoníně a Letech
Oba tábory vznikly a byly otevřeny v létě roku 1940 jako kárné pracovní tábory pro „osoby štítící se práce“. Nebyly tedy určeny přímo pro romskou menšinu, ale pro všechny muže, které systém vyhodnotil jako osoby vyhýbající se práci – ti si na obou místech odpykávali trest prací. Romové tvořili jen nízké procento mezi káranci, hovoří se zhruba o pětině ze všech internovaných.
V tuto dobu měly oba tábory kapacitu do 200 osob a ta nebyla překročena. To se dramaticky změnilo v roce 1942. 9. března vydala protektorátní vláda nařízení o preventivním potírání zločinnosti, které fakticky dovolovalo zatknout a uvěznit „asociály“, mezi něž byli Romové počítáni, i pouze preventivně. Na tento dokument navazoval výnos „o potírání cikánského zlořádu“.
Tehdy se kárné pracovní lágry v Letech u Písku a Hodoníně u Kunštátu transformují na tzv. cikánské tábory. Ty mají všechny znaky zařízení koncentračních. Na obou místech byla několikanásobně překročena kapacita „baráků“ a životní podmínky se s přibývajícími vězni rapidně zhoršovaly.
Jak Lety, tak Hodonín sloužily pro koncentraci celých romských rodin, včetně (často těhotných) žen a dětí. Ty zde trpěly nejvíce v důsledku špatné nebo žádné stravy, těžké práce a tristní hygienické situace. Mezi vězni se šířily nemoci a postupně vypuklo několik epidemií tyfu břišního a skvrnitého. Mrtvá těla byla ukládána do masových hrobů v blízkosti obou táborů. Vedení a personál byly vždy české – oba lágry měli na starosti četníci. Zároveň však fungovala vězeňská samospráva.
Hodonínem u Kunštátu prošlo 1 400 osob, z nichž zahynulo nejméně 207, Lety u Písku hlásí statistiku 1 300 lidí a nejméně 326 zemřelých. Přeživší byli v lednu 1943 deportováni do nově vzniklého speciálního rodinného cikánského tábora, který byl součástí vyhlazovací mašinerie Auschwitz-Birkenau s označením B II e. Romská série čísel v tetování vždy začínala písmenem Z – Zigeuner (cikán). Rodinný v tomto kontextu znamenalo, že byli muži, ženy i děti ponecháni společně.
A začínají se připravovat další velké transporty integrovaných Romů z měst a vesnic. První z nich byl vypraven z Brna 7. března 1943, jako shromaždiště sloužila městská jatka na Masné ulici. Od jara 1943 do července 1944 byla postupně deportována naprostá většina Romů z protektorátu do největšího komplexu koncentračních a vyhlazovacích táborů – Auschwitz-Birkenau. Deportací bylo ušetřeno jen mizivé procento, nejčastěji tito lidé stihli uprchnout do zahraničí nebo se skrývali.
S postupující frontou byli práceschopní Romové přesunuti do koncentračních lágrů hlouběji v německém vnitrozemí. Staří lidé, nemohoucí a matky s dětmi byli ponecháni v táboře a v noci z 2. na 3. srpna zavražděni v plynové komoře. Za tuto jedinou noc zahynulo přes 3 tisíce Romů.
Většina Romů deportovaných z protektorátu věznění nepřežila – vyžádalo si kolem 5 tisíc obětí. Po válce se vraceli pouze jednotlivci. Jen v Auschwitz-Birkenau přišlo o život dohromady na 22 tisíc evropských Romů. Celkový počet romských obětí druhé světové války se odhaduje na půl milionu osob.
Památníky romského holocaustu u nás
Oba někdejší cikánské tábory nyní spravuje Muzeum romské kultury a jsou přetvořeny na památník a pietní místo holocaustu Romů a Sintů u nás.
V Hodoníně u Kunštátu můžete navštívit stálou expozici historie tábora a aktuální výstavy. Lety u Písku se postupně stávají místem, které důstojně uctí památku romských obětí. Po demolici vepřína, který zde byl zřízen v 70. letech, bude postaven památník. Nyní je pro návštěvníky volně přístupná kulturní památka Lety, pomník od sochaře Zdenka Hůly a pietní amfiteátr.
V Institutu Paměti národa na Radnické 10 se bude 8. března promítat kinopříběh „R“ jako Romové. Pamětníci vypráví o romském holocaustu, konci kočovnictví, i co pro Romy znamenal komunismus. Následovat bude debata o postavení romské komunity u nás a jejích proměnách v poslední době. Hostem bude i jeden z protagonistů filmu Rudolf Murka.
