Vladimíra Blažková: Člověk musí mít z koní respekt

Říká se, že nejkrásnější pohled na svět je z koňského hřbetu. Své o tom ví také Vladimíra Blažková, která to od dětské lásky ke koním dotáhla až na Mezinárodní policejní mistrovství České republiky v jízdě na koni. V kariéře ji nezastavil ani vážný úraz páteře, který utrpěla nijak překvapivě po pádu z koně. V rámci zmíněného turnaje, který již dvakrát vyhrála, se letos po třech letech představí brněnským fanouškům 10. června na Panské líše.

Po třech letech se vracíte na „místo činu“. Jak se na závody těšíte?

Těším se. Člověk to má jako koníčka, delší dobu jsem se k tomu nedostala, takže se těším.

Máte nějaký cíl, třeba medaili?

Takové cíle si nekladu. Každý chce vyhrát, ale vzhledem k tomu, že jedu na koni, na kterém jsem ještě nezávodila, teprve se sžíváme. Tak uvidíme, jak nám to půjde. Zatím je ale koníček moc šikovný.

Pojedete na Aritézovi, tedy koni, se kterým se vám stal úraz páteře. Máte to ještě nějak v hlavě?

Já myslím, že v pohodě, my jsme si to vysvětlili! Byla to taková nešťastná shoda náhod, což se u koní prostě stává. Spadla jsem dost blbě, že jsem si cvakla zády a praskl mi obratel, ale za to ten koník nijak nemohl. Víte, jak to je, kdo nejezdí, nepadá.

Jaký byl pak pro vás návrat do sedla?

Když jsem se probrala po operaci, tak jsem se pana doktora zeptala, kdy budu moci zase jezdit. Ze začátku jsem si tedy nebyla jistá, jestli to vůbec půjde, ale když mě ujistili, že ano, tak první sednutí na koně byla spíš euforie a radost. Postupně jsem se zatěžovala a rehabilitovala, ale spíš jsem se těšila, než bála. Prvně jsem si sedla na svého Wanillase, na kterém jsem jezdila nejvíc, pak na dalšího koně a nakonec zpátky na Aritéze. Tam jsem si ověřila, že je vše v pořádku, že mi hlava funguje, a dnes už na něm zase skáču.  

Na jakou disciplínu se nejvíc těšíte a ze které máte největší respekt?

Respekt musí mít člověk ze všeho. Když ho nemá, může dojít k něčemu špatnému. Kůň je zvíře, je nevyzpytatelný. Stokrát se nelekne a pak ho něco vyděsí, sluníčko zasvítí špatně a on uskočí. Takže respekt mám ze všeho. Nejvíc se těším na skokové derby, to je pro nás sváteční. Policejní parkur je spíš pro diváky, my ho děláme v práci často a je to rutina, ale na takové závody jedeme párkrát za rok.

Jak se na mistrovství připravujete? Jak často trénujete?

Musím chodit do služeb třeba dvakrát do týdne a mezitím máme výcvik, protože kůň musí pracovat každý den. A taky je střídáme, takže jeden den jdu s Aritézem do služby, druhý den na výcvik a pak už ho má zase někdo jiný. Jeden den se trénuje drezúra, pak se jde skákat, pak třeba společné nácviky, kdy se chystáme například na fotbalové zápasy. O víkendu musí člověk kolikrát taky do práce, třeba se někde hraje. Takže práce je dost a času na klasický trénink nemám tolik.

Ve své kariéře jste dosáhla řady úspěchů. Kterého si vážíte nejvíc?

Všech. Víte, já jsem ty závody vyhrála dvakrát a pokaždé to bylo úplně jiné. Poprvé jsem jela s klisnou, které už bylo 19, v uvozovkách taková stará bába. Zabojovala, byla spolehlivá a skvělá a tak fresh, že byla schopná závody absolvovat. Pak jsem byla třetí s Ohiem. A s Wanillasem jsem jezdila od jeho čtyř let, byli jsme spolu denně, takže když jsme to pak dokázali a mistrovství vyhráli, bylo to krásné. V roce 2018 jsme byli taky třetí. O rok později jsme při speciálním parkuru špatně šlápli do sudu a spadli oba, ale naštěstí se nikomu nic vážného nestalo. S kolegyní jsme byly dvakrát i na mezinárodních závodech v Polsku a taky jsme dopadly slušně. Každý úspěch je jiný a má něco do sebe.

Koním se věnujete od dětství. Pamatujete si, kdy jste na jejich hřbetě seděla poprvé?

To jsem byla ještě úplně malinká. Jsem z vesnice, tam se s koňmi ještě pracovalo. Pořád jsem se kolem nich motala, takže mě posadili na tažného koně, byly mi tak čtyři roky. Tatínek byl z hospodářské rodiny, takže to mám možná i v genech.

Když jste vstupovala do služeb Policie ČR, figurovali v tom také koně?

Ano, kamarád, který sloužil v Bystrci, mi říkal, že v Brně založili jízdní policii a že by mě to mohlo zajímat, když mám ráda ty koně. Tak jsem se té myšlenky chytila a už jsem se jí nepustila! Hned jsem si jela zjistit, jak to funguje. V Žebětíně mě vyzkoušeli a řekli, že by to šlo, ale že musím projít přes výběrová řízení. Což se povedlo. Takže jsem nastupovala už s vizí, že půjdu ke koním.

Podílíte se na výcviku služebních koní a podle slov vašich kolegů do něj zařazujete nové trendy. Jaké to třeba v posledních letech jsou?

Dost se například mění pomůcky. Stačí, když koni změníte barvu koberce, a může být zmatený. Vymýšlíme, co všechno může nastat v reálu. Když půjdeme do města, jsou tam přechody a někteří koně se jich bojí. Takže si tu namalujeme přechod a chodíme přes něj pořád dokola, dokud si na něj nezvykne. Když jsme někde ve službě a kůň se na něco zakouká, hned víme, že to potřebujeme zařadit do výcviku. Třeba si nasypeme na zem PET láhve a chodíme přes ně. Na cokoliv koně nevhodně zareagují, to necháme vyrobit, aby s tím neměli problém. Čerpáme z praxe.

Co zkoumáte nebo zjišťujete jako první, když vám přivedou nového koně na výcvik?

Co umí. Protože kůň je rok ve výcvikovém středisku, pak ho dostaneme sem, takže na něj sedneme a zjistíme, co všechno se naučil. Zařazuje se do výcviku, dávají se mu těžší a těžší prvky. Vezmeme starého mazáka, vedle něj toho nového koně a on ví, že se nemusí bát. Pořád se opakují staré věci a přidávají se nové. Plus výcvik v jízdárně, třeba skoková práce. V lese narazíte na kládu a nemůžete ji dva kilometry obcházet, musíte ji přeskočit.

Další složkou vaší práce je zabezpečení klidu a veřejného pořádku. Jaké to je sedět na koni a vidět před sebou třeba rozzuřený dav fotbalových výtržníků?

Někdy ne moc dobrý, ale jsme profíci, musíme to zvládat i psychicky. Nemůžeme se sesypat, že na nás někdo křičí sprostá slova nebo na nás něco hází. Za ty roky otupíte. Ze začátku to bylo nepříjemné, hlavně když zjistí, že jsme ženské, a dovolí si víc než na chlapa. Pak na nás třeba řvou, ať se vrátíme ke sporáku, čemuž jsme se spíš smáli. Nebo potkáte bandu fanoušků, kterým je čtyřicet padesát, a oni na vás řehtají jako koně. To se pak smějete, co jsou lidi schopní vyplodit.

Nad čím přemýšlíte, když si od světa koní chcete odpočinout? Jestli vůbec někdy chcete.

Určitě! Pořídila jsem si pejska, chodíme s ním na procházky. Jsem vdaná, mám jedenáctiletou dceru a syna, takže starost o rodinu. A ve volném čase kolo, brusle nebo třeba výstavy.