Před více než dvaceti lety novinář Mikuláš Kroupa, zaujatý hrdinskými skutky legendárních stíhačů RAF Fajtla, Peřiny a dalších, zjistil, že neexistují ucelené nahrávky jejich vzpomínek, a tak vzal do ruky diktafon a vypravil se za nimi. V roce 2001 spoluzaložil neziskovou organizaci Post Bellum – a zrodila se Paměť národa, která dnes patří k největším sbírkám vzpomínek pamětníků na světě. Brněnský Institut Paměti národa na konci května otevřel moderní expozici Tichá hrdinství, více o ní prozrazuje jak Mikuláš Kroupa (na snímku vlevo), tak její tvůrce Viktor Portel.
Životní příběhy čtyř méně známých českých hrdinů pro brněnskou expozici jste vybrali z více než deseti tisíc rozhovorů ze sbírky Paměti národa. Proč zrovna tito čtyři, reprezentují nějakou větší skupinu lidí nebo určitý princip?
Viktor Portel: Rozhodli jsme se, že vždy vybereme dva příběhy z konkrétního období, v tuto chvíli z 2. světové války a z 50. let. Vždy jsme vybírali muže a ženu a zároveň – to všechny příběhy spojuje – je zde aspekt tichého hrdinství. Hledali jsme příběhy nějakým způsobem odvážné, ponoukající, závažné.
Mikuláš Kroupa: To, co tu návštěvník vidí, je jakási mediální platforma, do které můžeme nahrávat další a další příběhy a rozvíjet jejich těžiště. Snad do roka a do dne se zde budou návštěvníci moci seznámit i s příběhy z normalizace, ze srpna 68, ze sametové revoluce. Paměť národa je tu dvacet let, stovky redaktorů vybudovaly třetí největší sbírku vzpomínek pamětníků na světě, v Evropě jsme největší a snad nepřeženu moc, když řeknu, že Paměť národa je nejpestřejší sbírkou na světě. České 20. století je neuvěřitelně pestré, silné a vypovídající o zkušenosti s totalitními režimy. Jde nám o to, abychom návštěvníky přitáhli k různým životním tématům. Brněnský Institut Paměti národa je největší a taky do něj vkládáme největší naděje, že v tomto prostoru budeme moci zkoušet nové technologie, obohacovat způsob vyprávění. Je to členitý, nádherný prostor s úžasnou atmosférou, tady se budou příběhy z celé země koncentrovat, v tom je Brno unikátní.
Nehledali jste prostor, který by s příběhy více korespondoval, podobně jako když Muzeum Stasi sídlí v bývalé budově východoněmecké státní bezpečnosti? V Brně by se nabízela např. káznice na Cejlu, která sloužila jako věznice s popravištěm za protektorátu, po válce i v 50. letech.
MK: Sídlili jsme na Cejlu několik let a David Butula, ředitel Paměti národa Jižní Morava, by vám jistě povídal o velkých starostech technického charakteru spjatých s tím místem. Kolem té věznice je strašně moc věcí nevyřešených. Konceptů je velké množství, panuje shoda, pak zase neshoda, neschopnost financovat takhle ohromné stavby, na jedné straně zachování určité citlivosti k tomu místu, na druhé vize jej nějakým nápaditým, zajímavým způsobem oživit atd. Nějaké koncepty jsme viděli, ovšem řekli jsme, že nebudeme čekat, než se radnice a všechny spolky a proudy dohodnou. Město nám nabídlo dům na Radnické, nám se ten prostor zalíbil. Ale můžeme se i vrátit – expozici není problém během několika dnů sbalit a přemístit.
Co mě čeká, když si na pokladně koupím vstupenku třeba na Milenu nebo Tomáše?
VP: Celý zážitek trvá hodinu a půl. Dostanete tablet a sluchátka a během prvních 20 minut si projdete expoziční prostor, sama nebo ve dvojici. Čekají vás interaktivní obrazovky, širokoúhlé projekce, prostory, kde zajímavým způsobem promítáme do kouře, místa, kde uvidíte augmentovanou realitu (rozšířenou realitu, která umožňuje přidávat digitální prvky do zobrazení skutečného světa – pozn. red.). Zároveň si lehkou, hravou formou ověříte, co o té době vlastně víte. Je to taková forma her, kvízů. Poté se všech 32 návštěvníků, pro které je expozice dimenzovaná, setká v ústředním místě kolem kruhové projekce, která vám v 10 minutách odvypráví, co daná epocha znamenala pro občany Brna. Je pro nás důležité, aby expozice měla lokální rozměr, aby to nebylo obecně o dějinách, ale aby to bylo nějakým způsobem promítnuto do událostí, které se děly přímo tady, v ulicích kolem. Teprve když projekce skončí, začíná ústřední část. Vy zase jdete podle mapky v tabletu a my vám na 10 zastávkách v tříminutových videích odvyprávíme příběh Mileny, Tomáše, Leopolda nebo Jaryny.
Můžu si osobnost předem vybrat?
VP: Konkrétní den je vyhrazený jedné ze dvou historických epoch, ale příběh samotný si vybrat nemůžete. Snažíme se expozici dělat tak, aby měla co největší kapacitu, což je pro nás důležité především kvůli školním třídám. A v tu chvíli je možnost výběru omezená. Pokud vás ale expozice zaujme a budete se chtít vrátit a vyposlechnout si druhý příběh, možnost tady je. Na pokladně nahlásíte, že už jste jeden příběh slyšela a chcete druhý, a my to zařídíme.
Budou spolu návštěvníci v kontaktu, počítáte se vzájemnou interakcí?
VP: Vzájemná minimálně, což vychází z průzkumů návštěvnického chování v muzeích. Hodně jsme nad tím přemýšleli, ale ukazuje se, že to lidé zkrátka nechtějí. Nechcete být ve skupině s 15 cizími lidmi a být nuceni do vzájemné interakce. Pro nás je ústředním bodem expozice vyprávění. Chceme odvyprávět jeden konkrétní lidský osud, ale tak, abychom návštěvníky upoutali, aby je to nenudilo, abychom je k příběhu přitáhli. Jednou z metod, které k tomu používáme, jsou drobné interakce na jednotlivých zastávkách. Na jedné zastávce třeba lidé budou kreslit obrys protektorátního Československa, což je zajímavé, protože díky tomu si uvědomí, o kolik byla republika okrouhaná. Interakce musí být malé, aby zaujaly, měly výpovědní hodnotu, ale aby nerušily vyprávění.
Odkud přišla inspirace pro tvorbu takové expozice?
VP: Nic podobného ve světě neexistuje. Inspirací ale bylo mnoho, jedna důležitá je spojena s rozhlasovým cyklem Příběhy 20. století. Spousta našich podporovatelů nám řekla, že základní, esenciální zkušeností je pro ně náš pravidelný hodinový pořad. A že díky němu se dostávají k příběhům pamětníků. Věděli jsme, že chceme podobnou intimitu zachovat i v expozici, proto tablet a proto sluchátka a proto tma. Další inspirace jsou výstavy, které fungují na principu zastávek a vlastních cest, a hodně hry. Celé je to trochu hra, vedeme vás po jednotlivých zastávkách a vy nevíte, která bude další a kde bude, a tím to je zábavné.
Na dokončení expozice jste uspořádali velmi úspěšnou veřejnou sbírku, z čehož plyne, že u takových projektů je asi nejtěžší financování. Co je druhé nejobtížnější?
MK: Nejtěžší není ani tak sehnat peníze, jako spíš šikovné lidi. Lidi, kteří jsou ochotni se tomu věnovat i ve chvílích, kdy přichází nějaká krize, třeba finanční nebo covidová. Koncept Institutu Paměti národa jsme probírali od roku 2016, tehdy jsme přemýšleli o Werichově vile. Organizace Post Bellum (hlavní koordinátor projektu Paměť národa – pozn. red.) se začala zvětšovat,hráli jsme si s myšlenkou, jak příběhy vnášet do veřejného prostoru jinak než jen rozhlasovým pořadem, případně televizí. A tak začaly vznikat různé výstavy atd. a přihlásili jsme se do veřejné soutěže o Werichovu vilu. Tam jsme neuspěli a začali jsme se ptát, proč chceme právě Werichovu vilu. Proč bychom se měli nechat svazovat příběhem Jana Wericha, když máme tisíce strašně zajímavých a dramatických příběhů? Po republice jsou tisíce nevyužitých nádherných míst, vil, zámků, podzemí, protileteckých krytů. Vznikla tedy myšlenka: Pojďme přemýšlet nad platformou, kam bychom vkládali jednotlivé příběhy. Něco jako videorekordér. Je úžasné, že se objevila parta kolem Viktora, lidi, kteří si s touto myšlenkou poradili.
Zmínili jste, že Paměť národa je nejrozsáhlejší sbírkou vzpomínek pamětníků v Evropě. Post Bellum hodně pracuje s mladými lidmi, dokonce má vlastní školu. Jako by Paměť národa spojovala minulost s budoucností. Co projekt přináší současníkům?
MK: To je složitá otázka. Minulost je tu proto, aby se lidé, kteří žijí teď a tady, naučili nahlížet do budoucnosti, rozpoznávat signály, předpokládat, co by se mohlo stát. Naši práci jsme započali nahráváním vzpomínek válečných veteránů, legend druhého odboje: Fajtla, Šišky, Pernického, Sedláčka, největší hrdinské příběhy 2. světové války. Byli jsme mladí kluci, kteří rádi četli jejich vzpomínkové knihy, měli jsme pocit, že žijeme ve skvělé době, že se s takovými lidmi vůbec můžeme setkat. Každý z nich by si zasloužil hollywoodský biják. Chtěli jsme jim vzdát hold. Když jsem zjistil, že v archivu neexistuje žádná ucelená nahrávka vzpomínek Františka Fajtla nebo Františka Peřiny, říkal jsem si, jak je to možné? Tak jsem vzal diktafon a šel jsem za nimi. Bylo potřeba dát těmto lidem najevo, že jejich příběhy nikdy nezmizí, že tady zůstanou s námi. Paměť národa mohla začít tyto nahrávky zpoplatňovat, prodávat, dnes je to hrozná cennost. Zpřístupňujeme je ale každému zdarma (na webu pametnaroda.cz – pozn. red.). To je ten étos – kdo chce poznávat minulost skrze vyprávěné příběhy, může si v Paměti národa hledat tyto velikány. Doufáme, že v nich člověk najde inspiraci pro vlastní život, třeba změní svůj náhled, povzbudí své hodnoty liberální demokracie, protože tito lidé nasazovali svůj život za svobodu. Každý z nich to tak formuloval: „Chraňte si svou svobodu, my jsme za ni umírali. Moji nejbližší přátelé položili život za to, abyste žili šťastně. A vaším úkolem je uchovat svobodu pro budoucí generace a předat jim, že za svobodu se nasazuje život.“ To je poselství pro nás, pro současnou generaci, a samozřejmě i pro tu budoucí. Naše generace si žije v neuvěřitelném blahobytu, radujeme se, ale zároveň vidíme ta temná mračna, která se stahují. Tím, že jsme reagovali na válku na Ukrajině otevřením druhé největší sbírky v České republice, jsme snad prokázali, že nám toto poselství není lhostejné, že ho chápeme a k něčemu nás to zavazuje.
Nezisková organizace Post Bellum, která je hlavním koordinátorem projektu Paměť národa, se natáčení vzpomínek pamětníků událostí 20. století věnuje od roku 2001 a ve své databázi má už takřka 15 tisíc lidí.
Páteří projektu je zachycování vzpomínek, z nich poté vychází dokumentární cykly, výstavy a činnost Institutů Paměti národa. Dalším pilířem je vzdělávání – zahrnuje např. program pro základní a střední školy Příběhy našich sousedů (žáci a studenti sami vyzpovídají pamětníka a s pomocí odborníků zpracují reportáž či dokument), divadelní kroužky či dílny, workshopy, besedy nebo přednášky.
Za covidu, v roce 2020, vzniklo Centrum pomoci Paměti národa. Zpočátku se orientovalo na doručování ochranných pomůcek, potravin a léků pamětníkům, nyní jim nabízí i asistenci, sociální aktivizaci nebo hmotnou či finanční podporu.
Paměť národa pomáhá také ukrajinským obráncům: „Vyburcovalo nás vědomí něčeho tak strašného, jako je válka u souseda, agresivní přepadení země, porušení mezinárodních smluv. V tuto chvíli jsme už skoro půl miliardy korun od dárců proměnili v neprůstřelné vesty, vojenskou optiku, drony, generátory a lékařské vybavení,“ říká ředitel a zakladatel Post Bellum Mikuláš Kroupa.
