Ministr spravedlnosti. Místopředseda vlády. Generální prokurátor. To všechno jsou pozice, které Pavel Rychetský zastával. V posledních 20 letech si ho ale spojujeme s nejvyšším postem na Ústavním soudu. „Zpátky do politiky už se rozhodně nechystám, veřejný život už budu jen sledovat a případně komentovat,“ tvrdí téměř osmdesátiletý právník v rozhovoru, který jsme s ním vedli jen pár týdnů před vypršením jeho mandátu.
V srpnu skončíte po 20 letech ve funkci předsedy Ústavního soudu. Vzpomenete si ještě na to, s jakými pocity jste v ní začínal?
V té době jsem byl místopředsedou vlády, ministrem spravedlnosti a současně senátorem a mé jmenování k Ústavnímu soudu bylo pro mě do jisté míry vysvobozením. Díky tomu jsem se mohl snad definitivně odříznout od politiky a věnovat se tomu, čemu jsem zasvětil celý život a co je pro mě nejvýznamnější, a to jak právo obecně, tak zejména otázky ústavnosti, ústavy a základního hodnotového směřování demokratického právního systému. Zásadní pro mě byla i skutečnost, že jsem přišel k soudu, který jsem svým způsobem zakládal, ale zároveň bylo v mnohém na co navazovat. Československo bylo první evropskou zemí, která přijala zákon o ústavním soudu, a to už v roce 1920; o prvenství se ale dělíme s Rakouskem, neboť zákon sice přijalo později, ale zase samotný soud dokázali dříve zřídit. Federální ústavní soud (zřízený v roce 1991 – pozn. red.) s ohledem na rozpad Československa nefungoval dlouho, ale dokázal vybudovat velice pevné hodnotové základy ústavního soudnictví. V tom se výrazně lišil od prvorepublikového ústavního soudu, který po sobě bohužel nezanechal výrazné judikaturní nebo hodnotové stopy. Zato federální ústavní soud se podle mého názoru díky skvělému, přímo hvězdnému obsazení výrazným způsobem zapsal do evropského právního myšlení.
Jaké pro vás jako rodilého Pražáka bylo přemístění do Brna?
Symbolické. Moje maminka se totiž v Brně narodila, moje babička, my jsme jí říkali stařenka, byla dcera knihkupce ve Strážnici. Tatínek zase pocházel z Frýdku-Místku. Moje rodinné kořeny tedy patří sem, na Moravu.
Kromě moravanství vaši rodinu provázela také právničina. Snil jste od začátku, že budete dělat to, co vaši rodiče, nebo jste měl jiný klukovský sen?
Jako deseti- či dvanáctiletý jinoch jsem byl fascinován třemi mušketýry! Ale tím skutečně základním formováním jsem prošel na gymnáziu, kdy jsem velice jasně poznal, že nejsem předurčen pro žádné exaktní přírodní či matematické vědy a že budu směřovat k humanitnímu studiu. Pak zbývaly dvě možnosti, filozofická či právnická fakulta. Pravda je, že pro tu právnickou jsem se asi rozhodl pod značným vlivem toho, že oba moji rodiče i má starší a jediná sestra byli právníky, takže jsem to, abych tak řekl, nasával i v domácím prostředí.
Stala se z toho pak celoživotní náplň. Nikdy jste z toho nechtěl zběhnout?
Upřímně řečeno nikoli. Splnil se mi vlastně můj životní sen. I když jsem byl v dobách po srpnové okupaci odstraněn a nemohl jsem působit na právnické fakultě, kde jsem toho času učil, ani v justici a jediné, co jsem mohl vykonávat, byla profese podnikového právníka, vždycky jsem doufal, že se na univerzitu nebo k soudní praxi jednoho dne vrátím. Funkce, které jsem po listopadu 1989 pod vlivem Václava Havla zastával, jsem vnímal jako kroky, které nakonec povedou sem, k Ústavnímu soudu. Když se mi to podařilo, byl jsem šťastný, že jsem se politiky zbavil a mohl jsem přesídlit do Brna, kam jsem celých těch 20 let jezdil velmi rád.
Takže nemáte teď, když už na svých bedrech nebudete mít Ústavní soud, touhu veřejný život znovu nějak politicky ovlivňovat?
V žádném případě se nehodlám vrátit do žádné ústavní funkce. Budu rád pozorovat život v této zemi, občas jej možná budu i komentovat, ale už jako penzista.
V čele Ústavního soudu jste strávil dvě dekády. Po takto dlouhé službě snad je čas se bez ostychu za něco pochválit. Za co by to bylo?
To je těžké říci. Myslím ale, že se mi podařilo mít zpočátku s prezidentem Havlem, po jistou dobu s prezidentem Zemanem a v posledních měsících se současným prezidentem Pavlem dostatečný vliv na obsazování Ústavního soudu. To je velice důležitá věc. Ústavní soud je jako komorní orchestr, ve kterém je třeba, aby se soudci navzájem vnímali, aby se nevzdávali svých vlastních názorů, ale současně aby byli schopni týmově pracovat, naslouchat stanoviskům ostatních a byli schopní svůj postoj i změnit, to znamená podřídit se většině a nezatrpknout, jsou-li v té či oné konkrétní kauze přehlasováni.
Musel jste během svého působení čelit nějakým obtížím?
Jsem velice rád tomu, že jsem za celou tu dobu osobně nebyl vystaven žádným nátlakům nebo požadavkům ze strany politiků. Vím, že ostatní kolegové nebo kolegyně toho nebyli zcela uchráněni, ale také vím, že tomu nikdy nikdo nepodlehl, a toho si velice vážím. Ústavní soud, ostatně jako každý soud, si musí udržet nezávislé postavení, nesmí se dostat do vleku politických tlaků ani podléhat emocím. I když při každém rozhodování přihlížíme jak k celkové situaci, tak k sociálnímu či hospodářskému stavu účastníků řízení, musíme si přesto udržet jednoznačně nestranný, objektivní pohled. Není to jednoduché. Teď se vám k něčemu přiznám: já se právem živím už déle než 50 let a mohlo by se zdát, že člověk, který za tu dobu působil ve všech představitelných právnických profesích, je do jisté míry otrlý a nepodléhá emocím. Přesto na všech stupních soudů považuji za nejtěžší rozhodování o tzv. úpravě výchovy, výživy a styku rozvedených nebo rozloučených rodičů s dítětem. Dítě se ocitá v pozici jakéhosi rukojmího a soudy, které o tom rozhodují, Ústavní soud nevyjímaje, vlastně neřeší otázky právní, ale lidské a emocionální, které se člověka vždycky hluboce dotýkají. Vzpomínám si na případ z doby, kdy jsem pracoval jako advokát. Maminka jedné asi šestileté holčičky zemřela, otec o ni nejevil zájem a maminčin partner, kterého ta holčička považovala za tatínka, byl občanem Velké Británie a získat dítě k adopci pro něj bylo z politických důvodů velmi obtížné. Soudy tak rozhodly předběžným opatřením, že se dítě vydá prarodičům z matčiny strany, a já jsem byl u toho, když tu holčičku tahali za nohu zpod stolu a odváděli ji. Byl to zážitek, který dodneška nejsem schopen vymazat z paměti. Co tím chci říct? V těchto věcech nerozhoduje právo, ale cosi jako empatie a schopnost vnímat svým způsobem tragické lidské situace. A tady nám právo nepomůže.
Několikrát už v tomto rozhovoru padlo slovo hodnoty, hodnotové směřování…
Rozdíl oproti obecnému soudnictví tkví v tom, že Ústavní soud, jehož základní kompetencí je přezkoumávání zákonů, vlastně není zákony vázán. Jedinou výjimkou je zákon o Ústavním soudu, a i u něj lze mít pochybnosti, zda beze zbytku, zda i ten by nemohl být v jistých mezních situacích přezkoumáván. Jinými slovy: Ústavní soud je vázán pouze ústavou a mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách. Ústava je dokument, který je po mém soudu velice dobře svým způsobem stručný, kusý a mezerovitý. Tyto mezery pak naplňuje Ústavní soud, který tím vedle psaného práva vytváří jakýsi hodnotový systém – a to je jeho nejvýznamnější role.
Jaké ty hodnoty tedy jsou?
Jde samozřejmě především o základní kategorie lidských práv a svobod. Za dobu svého působení tady jsem s kolegy a kolegyněmi dospěl k závěru, že jednotlivá lidská práva a svobody nelze jednou provždy seřadit podle významu. Ve skutečnosti zvláštním specifikem ústavního soudnictví je, že velká část jeho rozhodování se týká případů, ve kterých došlo ke střetu dvou ústavou chráněných hodnot, dvou svobod nebo ústavních práv. Klasickým příkladem je střet svobody slova a svobody projevu se střetem práva na lidskou důstojnost a na ochranu osobní cti. A my nemůžeme jednou provždy říct, která z těchto hodnot má přednost. Jsou případy, kdy dáme přednost svobodě slova a projevu, a jiné, kdy naopak musíme upřednostnit ochranu individuální svobody nebo osobní cti a důstojnosti subjektu, ať už jde o člověka, nebo právnickou osobu.
Jak byste si představoval budoucnost Ústavního soudu? Co by měl české společnosti dál přinášet?
Důležitá je právě tato hodnotová kontinuita. Považuji za velice potřebné, aby se naši nástupci snažili do značné míry udržet základní kameny, kterými byl demokratický právní stát Ústavním soudem vymezen a formulován. Ale na okraj poznamenávám, že bych byl rád, kdyby se změnila dnešní situace, kdy v celém sboru není zastoupena jediná žena, a kdyby ženy-soudkyně tvořily alespoň třetinu sboru. Každá žena pohybující se v soudcovské roli přináší podle mne nezastupitelný pohled, a to zvláště u kauz týkajících se individuálních osudů a životních příběhů.
Ústavní soud
Ústavní soud stojí mimo soustavu obecných (tj. okresních, krajských apod.) soudů. Jeho úkolem je chránit ústavnost a dodržování základních práv a svobod. Rozhoduje o tom, zda zákony a jiné právní předpisy odpovídají ústavě, a ruší ty, které ne. Soulad s ústavou posuzuje také u mezinárodních smluv před jejich ratifikací (potvrzením platnosti v našem právním prostředí). Běžní občané k němu podávají stížnost ve chvíli, kdy se domnívají, že jejich ústavní práva byla nějakým zákonem nebo rozhodnutím veřejné moci porušena.
Brno, konkrétně monumentální palác na Joštově vystavěný v letech 1867 až 1878, je sídlem Ústavního (a předtím federálního ústavního) soudu od roku 1991. Budova původně vznikla pro potřeby moravského parlamentu alias zemského sněmu (ten předtím zasedal v dnešní Nové radnici, ale v polovině 19. století mu tyto prostory přestaly stačit). Po roce 1918 a zrušení zemského stavovského uspořádání sloužila budova nejrůznějším účelům, například jako sídlo krajského národního výboru.
Ústavní soud je tvořen 15 soudci a soudkyněmi. Rozhodují ve tříčlenných senátech nebo v plénu. Soudce jmenuje prezident republiky (se souhlasem Senátu Parlamentu ČR) na deset let. Desetiletý mandát letos vyprší hned sedmi z nich. Jména tří nových už známe – jde o Josefa Baxu, Jana Wintra a Danielu Zemanovou, jmenované už počátkem června. Předsedu/předsedkyni vybírá z úřadujících soudců prezident samostatně.
