Radek Lienerth: Ve světě jistot jsou hory nejistota

Moderní doba je nádherná v tom, že každý člověk má spoustu možností a může vyzkoušet, co ho baví. Mezi sporty, které o sobě dávají stále častěji vědět, patří i ledolezení. Právě v této disciplíně se v Brně koná 2. prosince mistrovství České republiky. To pořádá nadšený lezec, horský vůdce, pedagog a sportovec Radek Lienerth, který ve svém milovaném sportu rád závodí, ale také pomáhá vychovat další generaci.

Mohl byste čtenářům ledolezení podrobněji představit?

Ledolezení je královská alpinistická disciplína. Málokdo to ví, ale pokud se budeme bavit o závodním lezení, tak ledolezení je v tomto směru nejstarší disciplínou, protože první závod se konal již v roce 1911.

V čem spočívá největší rozdíl oproti tradičnímu lezení?

V tom, že se leze pomocí cepínů a maček, což jsou lezečky (boty na lezení – pozn. red.) osázené hroty. Pokud je na stěně led, tak díky tomuto je možné se do něj uchytit. Koncem 80. let se začaly přelézat skalní pasáže mezi rampouchy ledu, nejprve tzv. technicky. To znamená, že lezci dolezli na konec ledu, pak pomocí žebříčků či skob překonali skalní pasáže a lezli znovu na ledu. Pak se přišlo na to, že cepíny se dají tzv. vklínit do puklin a spár ve skále, takže se dá vlastní silou tyto pasáže přelézat. Nejstarší závody v ledu na rychlost se odehrávaly v Rusku před 2. světovou válkou. Moderní závodní forma se začala rozvíjet ve 2. polovině 90. let, prošla dynamickým vývojem a dneska se dá říct, že led se stal spíše doplňkem. 

Kde jste se s tímto netradičním sportem seznámil?

Já jsem hlavně alpinista. Ona celá historie ledolezeckých závodů vznikla tak, že letní podmínky v horách nejsou, zimní taky ještě ne, pojďme udělat dobrý večírek! Z toho vznikly první závody a postupně se to překlopilo do samostatné disciplíny. Já byl na prvních závodech kolem roku 2000 a dnes ještě pořád ze srandy závodím. Občas taky se synem, takže na startovce je pak dvakrát Lienerth. Ale hlavně se věnuji organizaci a stavění stěn.

Jaká je historie českého ledolezeckého šampionátu v Brně?

Nápad udělat ledolezecký závod na umělé stěně přišel s otevřením první venkovní stěny u Olympie. Mezi roky 2009 a 2013 jsme tu organizovali čtyři ročníky mistrovství České republiky a poslední dva ročníky už byly součástí Evropského poháru, který se tehdy formoval. Potom bohužel s provozovateli stěny začala být horší domluva, takže nastala pauza. Pak se nám podařilo závody obnovit na pilíři u Brněnské přehrady, což ale nebylo snadné, nikdo z úřadů za to moc nechtěl převzít zodpovědnost. Náš dík patří tehdejšímu starostovi Kníniček panu Žákovi, který v roce 2018 řekl: Jděte do toho, já vás podpořím a uvidíme. Takže jsme udělali první závody, ukázali, co umíme, a dneska máme dobrou podporu jak města Brna, tak kraje. Jsou tam pořád nějaké formální problémy, ale už je snaha spíš je řešit než se na ně odkazovat.

Jaký zájem o tento sport vidíte v České republice?

Vždycky, když se nám podařilo závody rozběhnout, zájemců přibývalo, ale potom přišel pokaždé útlum. Já už stojím za restartem téhle disciplíny potřetí, tentokrát poprvé vzniká důstojné tréninkové středisko s podporou oddílu Lokomotiva Brno, tak to vypadá, že se za mnou formuje nějaká generace lidí, kteří mají chuť nejen závodit, ale i organizovat. Takže třeba bude po mně někdo další, kdo to převezme.

Kde si člověk může dobře zatrénovat?

Pro většinu lidí, kteří na pilíři lezou ve svém volném čase, je to trénink pro cesty, které později lezou v horách nebo ve venkovním prostředí. Sportovců zaměřených na závodní ledolezení je méně a chce to velké nadšení, taky hraje roli materiální stránka, protože co se týče špičkových závodních cepínů či maček, tak se bavíme o investici ve výši třeba čtyřicet tisíc korun. My jsme díky jednomu členovi oddílu vygenerovali vlastní cepíny, které máme pro lezení mládežníků a dětí, a teď se snažíme vyvíjet i vlastní mačkolezečky. Nemají špičkové parametry, ale důležitá je příznivá cena.

Zmínil jste se, že sám závodíte, zúčastníte se i brněnských závodů?

V prosinci závodit nemůžu, protože tady budu jako hlavní stavěč. Ale jelikož budeme objíždět všechny závody Českého poháru, tak tam, kde nestavím, se jako maskot zúčastním.

Vnímáte to vážně takto, jako maskot, nebo máte ještě nějaké reálné ambice?

Ještě si můžu chvíli užívat, že svého syna přelezu, ale musím se smířit s tím, že je to jen otázka času, než on přeleze mě.

Jste také horský průvodce…

Tady bych vás opravil, já jsem horský vůdce, v Česku se to hodně zaměňuje. My jsme rozlišení tím, že horský vůdce pracuje převážně s lanem a na lyžích, kdežto průvodce provází v nelezeckém terénu. Je to profese, která se v České republice formovala na přelomu tisíciletí, a stali jsme se členskou zemí mezinárodní federace horských vůdců. Podílím se jak na jejím působení, tak na výchově nových horských vůdců.

Procestoval jste velkou část světa. Máte nějaké místo, které byste rád navštívil a které se vám doposud vyhýbalo?

Z hlediska ledolezení jsem nikdy nebyl v Norsku na ledech a taky bych se podíval do Kanady, do severozápadního teritoria, do Alberty, kde jsou vyhlášené linie. Lezení je hlavně o zážitku a dobrodružství. Přes rok jsem kolikrát tak rozcestovaný a rozběhaný, že jeden z nejlepších víkendů je, když odjedu třeba jen do Adršpachu nebo do Českosaského Švýcarska a užiju si krásné dva dny lezení na písku.

Jaký máte z ledolezení nejsilnější zážitek?

Takové ty velké ledy. Jeden z nejlepších je Supervisor v obtížnosti WI 6, což není nějak extrémně vysoká obtížnost, ale pořád je to impozantní túra.

Nezdá se vám, že v dnešním prozkoumaném a regulovaném světě ubývá míst, kde lze ještě zažít dobrodružství?

Myslím si, že je to o tom, zda dobrodružství chcete hledat a něco tomu obětovat. Pozoruji velký zájem o výstupy vedené vůdci a hodně jsme řešili, kde se to bere. Myslím, že v dnešním přetechnizovaném světě, který se snaží tvářit, že všechno je jistota, jsou hory nejistota. Hrajete s něčím, co nejste schopní ovlivnit, je to nějaké riziko, které musíte akceptovat. Cítíme, že tu je něco, co je víc než my, a musíme to respektovat.