Před 150 lety získaly brněnský průmysl a řemeslo zázemí i v muzeu

Uměleckoprůmyslové muzeum na Husově slaví 150 let od založení. Dnes je jako muzeum designu a módy součástí Moravské galerie v Brně. Podle Rostislava Koryčánka, sociologa a teoretika umění, designu a architektury na Fakultě výtvarných umění VUT, který se podílel na vzniku nových expozic muzea, tak potvrzuje roli důležitého a přinejmenším ve středoevropském prostoru respektovaného hráče na poli současného designu. 

Uměleckoprůmyslové muzeum (UMPRUM) patří mezi 10 nejstarších institucí tohoto typu na světě. Tíhlo Brno k „průmyslovému výtvarnictví“ už před 150 lety? Proč tady byly ke vzniku muzea tak příhodné podmínky?

S nástupem průmyslové a sériové výroby se Evropa dostala do jakési schizofrenie – na jedné straně začala bránit tradici, protože průmysl mohl velmi rychle zničit to, co se léta vyvíjelo a bylo součástí nějakého know how lidstva, tedy řemeslnou výrobu, současně hledala, jakou formu by v novém výrobním procesu měly produkty získat. Jednou z cest mohly být speciální instituce, které by shromažďovaly příklady, jimiž by se výrobce inspiroval a dělník, který vyrábí nové věci, by zároveň získal představu, jak se dělaly dříve. A také uživatel výrobků by se mohl seznámit s tím, jaké jsou nové trendy. Prototypem těchto muzeí bylo Victoria and Albert Museum, které bylo založeno po světové výstavě v roce 1851 v Londýně, v roce 1863 vzniklo muzeum ve Vídni, dnešní Rakouské muzeum užitého umění (MAK), a v roce 1873 to brněnské, protože Brno v té době platilo za jedno z nejprůmyslovějších měst. Průmyslová výroba generovala obrovské množství peněz a také nové uspořádání společnosti. Velmi důležitou, aktivní a svébytnou společenskou vrstvou se stalo měšťanstvo, jež si vytvářelo svoji identitu, včetně kulturní, kterou mohla reprezentovat i tato muzea. I když zakladateli UMPRUM v Brně byli pokrokoví příslušníci šlechty stejně jako měšťané. Brněnské expozice dnes dobře ukazují, jak je industrie předpokladem pro to, abychom někdy v budoucnu mluvili o samostatné disciplíně designu.

U zrodu muzea stál Moravský průmyslový spolek, v jehož budově na Moravském náměstí muzeum zpočátku působilo. Kdy se začalo uvažovat o novém sídle?

Konkrétně to bylo tam, kde je dnes Nejvyšší správní soud. O novém sídle se začalo uvažovat záhy, protože činnost muzea byla neuvěřitelně ambiciózní. Na světové výstavě ve Vídni roku 1873 byl nakoupen soubor předmětů, který přešel do správy Moravského průmyslového muzea, jak se tehdy jmenovalo, a měl přinášet inspirativní příklady tradičního řemesla, ale také nových výrobních postupů. Ale bylo třeba mít i zázemí pro dlouhodobé a stálé výstavy, přednáškovou síň nebo kreslírnu a vytvořit tak prostředí pro výměnu informací, názorů, pro inspiraci.

Víme, že stavbu financovali především brněnští textilní průmyslníci. Jak se podařilo získat prestižní parcelu na nově vznikající okružní třídě?

Reprezentativní okružní třída vznikla, aby ukázala, co si měšťané, průmyslníci, podnikatelé mohou dovolit. Proto bylo třeba ji vyšperkovat stavbami, jako jsou měšťanské paláce, gymnázium, technické učiliště, zemský dům, divadlo a také muzeum, které navíc bylo důležitým nástrojem pro zlepšení kvality průmyslového prostředí a zacílení výroby přímo v Brně. Na ose mezi památníkem napoleonských válek (obelisk v Denisových sadech – pozn. red.) a Červeným kostelem to byla jedna z posledních staveb.

Budovu navrhl architekt a ředitel muzea Johann Georg Schön, který se ale zabýval spíše silničními, vodními a železničními stavbami, přesto se zdá, že úkolu vytvořit prestižní a účelnou stavbu dostál. Vymykala se něčím nebo zcela zapadla do tehdejšího architektonického kánonu?

Určitě se vymykala v tom smyslu, že to byla nová typologie, tedy muzejní stavba. Je tam přímá a viditelná návaznost na vídeňské průmyslové muzeum. Člověk v menším měřítku zažívá podobnou atmosféru, vchází do vstupní haly, která je arkádová, má dvě patra, je tam světlík, zdobená klenba, jen v případě Vídně je to mnohem velkorysejší. I ten koncept je de facto stejný, tedy že cokoliv, co se v muzeu objevuje, od podlahy po výzdobu stropů, je nositelem inspirace pro ty, kdo do muzea přichází. Architekt Schön nevymýšlel nic zcela nového, ale jeho úkol byl komplikovaný vzhledem k tomu, co už na Husově (dříve Eliščině) třídě stálo, včetně famózního souboru Besedního domu a Pražákova paláce Theophila Hansena. Myslím, že svůj úkol zvládl dobře, i z dnešního pohledu má ta stavba logiku, výraz.

V roce 1883 bylo muzeum otevřeno v novém působišti. Plnilo pak dobře to, co od něj zakladatelé a veřejnost očekávali?

Myslím, že ano. Dokonce se záhy ukázalo, že i to, co bylo realizováno, už nestačí. V roce 1888 se v muzeu ke 40. výročí panování Františka Josefa I. prezentoval moravský průmysl. Aby se tam mohly ukázat všechny příklady toho, kam se posunul, byla nutná přístavba, kterou realizoval jeden z dalších ředitelů muzea August Prokop, praktikující architekt, který měl za sebou i další stavby v Brně, mimo jiné „červenou“ tělocvičnu Pod Hradem na Údolní. Přístavba je stále viditelná, když vstoupíte do budovy, Schönova část je zdobená, Prokopova bez výzdoby.

Každá instituce, zvláště ta, která existuje půl druhého století, zažívá svoje vzlety a pády. Jak se muzeum proměňovalo ve 20. a 21. století?

Určitě stojí za připomenutí význam Moravského průmyslového muzea v tom, že se stalo důležitou metodologickou instancí, která vedla ostatní muzea tohoto typu. V rámci Rakouska-Uherska to bylo nejsledovanější muzeum a bylo to zásluhou dlouhodobého ředitele Julia Leischinga. Mimo jiné se zasadil o vydávání časopisu, který udával tón v tom, jakým způsobem by se mělo k muzejní práci přistupovat, jaké sbírky by se měly budovat a jak by se měly vystavovat. Dával také dohromady stálé expozice, které měly charakter stylových koutků, to znamená, že se tam třeba prezentovalo barokní umění a řemeslo: vznikl pokoj s barokní komodou, postelí, křeslem a stolem – takový stylový celek. Když se průmysl stal zcela přirozenou součástí života jako hlavní ekonomický a politický hybatel, ukázalo se, že zabývat se jenom myšlenkou, jak má vypadat výrobek, který vzniká touto cestou, už nestačí. Smysl muzeí už není tak jasný a samozřejmý, trochu ztrácejí dech a to trvá poměrně dlouho. Před 2. světovou válkou a hned po ní se činnost brněnského muzea snažil reformovat ředitel Václav Richter, ale za dané politické konstelace se mu to nepovedlo. Nástup fašismu a pak rychle komunismu obrátil nastavení a směřování kulturních institucí. A hledání smyslu obecně u uměleckoprůmyslových muzeí vedlo k tomu, že začala sbírat příklady uměleckého řemesla, nikoliv designu, který se dostává do hry až v dalším sledu. V brněnském muzeu vždycky pracovali kurátoři, kteří si všímali i téhle stránky, tedy toho, že nejen sklo nebo jiné ušlechtilé materiály, ale i plastová lahev, kanystr, košík mohou mít výtvarnou hodnotu. Systematické dohledávání této stopy, tzn. designu jako svébytného oboru, je otázkou posledních deseti patnácti let, s největší intenzitou pak v době přípravy poslední rekonstrukce muzea v roce 2021.

Rekonstrukce budovy poškozené za druhé světové války se ujal architekt Bohuslav Fuchs, ale podle obecného mínění se mu příliš nepovedla. Myslíte si to také?

Ve srovnání s rekonstrukcí Domu umění tady stopa Bohuslava Fuchse není tak kvalitní, ale nepovažoval bych to za nepovedenou rekonstrukci. Už z toho důvodu, že dohledání nové funkce muzea nebylo úplně jednoduché. Fuchs měl nějaký úkol, který se později měnil s tím, jaké byly záměry s budovou – to znamená, že se z toho stala pobočka Národní galerie, potom pražského UMPRUM a od roku 1961 je to Moravská galerie. A činností, které se tam musely odehrávat, je celá řada. Fuchs opravil, co bylo zničené, dal tomu nějaké uspořádání. V průběhu času se budova adaptovala podle toho, co bylo potřeba. Vznikaly různé vestavby a dostavby, až postupně celý interiér ztmavl. Z dob studia na Masarykově univerzitě si pamatuju, že když jsme tam chodili do knihovny, procházeli jsme celou řadou temných zákoutí, kolem vestavěných příček, kanceláří a různých ateliérů, a do toho se ještě vystavovalo. Až s další rekonstrukcí architektů Kolečka, Vydrové a Rudiše na přelomu tisíciletí se to změnilo a muzeum se doslova i přeneseně prosvětlilo. Navíc Moravská galerie pak mohla hospodařit i s dalšími objekty – Pražákovým a Místodržitelským palácem. Tehdy se začalo uvažovat, jak s budovou na Husově pracovat dál. Ivan Koleček, architekt, který působil v Ženevě a měl jinak nastavený pohled na užití historických objektů, o budově přemýšlel nikoliv jako o muzeu, ale jako o nedílné součásti městského celku, která může přispět k rozvinutí a funkčnímu povznesení městského centra. V 90. letech nebylo samozřejmostí trávit čas ve městě, to jsme se museli dlouhou dobu učit. Ivan Koleček přišel s mimořádně zajímavou myšlenkou, že muzeum se může stát komunikační osou: z náměstí Svobody by se dalo přes pasáž Beta a průchod mezi palácem Jalta a hotelem International vstoupit do budovy a přes lávku se dostat až k úpatí Špilberku, kde by vedle bunkru vznikl takový belvedér. Takže Špilberk by se stal mentálně bezkolizní součástí centra. Navíc chtěl UMPRUM rozšířit ještě o dvůr, dnešní terasu, a jeho součástí měl být i prostor, kde je dnes parkovací dům od Petra Hrůši. Bohužel to bylo příliš velkorysé a finančně náročné pojetí. I tak ale to, co se v roce 2001 otevíralo, bylo fenomenální. Výsledek po architektonické stránce, právě tím, jak se tam pracuje i se světlem, byl zásadní a nový. Adaptace muzejní budovy postavené ve 2. polovině 19. století pro aktuální potřeby byla skvělá.         

Poslední úprava interiéru i exteriéru před dvěma lety měla muzeum změnit v mekku designu. Je to přiléhavá metafora?

Určitě se stvrdila role Moravské galerie jako důležitého hráče na poli současného designu. S velkým respektem v rámci České republiky, ale i středoevropského prostoru. Dalším takovým hráčem, který má potenciál sílit, je Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze, ale Moravská galerie se určitě může chlubit tím, že v nastavení trendů je první. A Praha na ni musí reagovat. Aktuální živá provázanost tvůrců s činností Moravské galerie je mimořádná. Na to, abychom mohli dostát pojmu mekka, bychom potřebovali více prostoru pro činnost i větší personální zázemí. Velmi dobře držíme krok se vším, co se okolo designu děje, ale jeho mekkou asi ještě nejsme.

Před dvěma lety se po rekonstrukci proměnil interiér Uměleckoprůmyslového muzea Moravské galerie v Brně (UMPRUM) i jeho terasa, kterou zdobí interaktivní Mrak od architekta Marka Štěpána, a na základě koncepce Art design fashion zde mimo jiné vznikla nová stálá expozice zaměřená na vývoj designu, jeho současnost i budoucnost.

Oslavy 150 let Uměleckoprůmyslového muzea vyvrcholí v pátek 17. listopadu. Bude zahájena výstava Made by Fire, která po Milano Design Weeku a pražském Designbloku zakotví až do konce srpna 2024 v UMPRUM a představí to nejlepší z českého skla, porcelánu a keramiky.

Ve Votivním sále se otevře nová část stálé expozice nazvaná Prvních třicet (1873–1903) aneb od Světové výstavy po Prostřený stůl, která nabídne kromě sond do výstavní a akviziční historie muzea také ukázky listin spojených se založením a provozem instituce, stavební plány nebo pohledy do historických expozic na dobových fotografiích.

A nová intervence s názvem Příběhy vyzvednuté z hlubin černého depozitáře čeká návštěvníky v Black Depu. Jedná se o nové artefakty inspirované díly z expozice v Black Depu, které vytvořili studenti Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. Více informací lze získat na stránkách moravska-galerie.cz.