Odvaha a podnikavost měšťanů stvořila moravský Manchester

Před 260 lety, v únoru roku 1763, dozrály v Brně – hlavním městě Moravy – společenské a hospodářské podmínky k tomu, aby zde vznikla první manufaktura na výrobu jemných suken a plyše na území habsburské monarchie. O její rozvoj a také o nasměrování Brna k budoucí průmyslové prosperitě se zasloužil zdejší měšťan a podnikatel Johann Leopold Köffiller.

Počátky cesty, která v 19. století dovedla Brno až k hrdému přízvisku moravský Manchester, je však třeba hledat ještě hlouběji v minulosti.

Když se Brňané na konci třicetileté války roku 1645 ubránili švédskému obležení, zachránili tím nejen svoje město, ale také císařské hlavní město Vídeň, na jehož obléhání přešla vyčerpané Švédy chuť. Panovník Ferdinand III. se statečným obráncům odměnil mimo jiné tím, že je osvobodil od placení všech cel a mýt v českých zemích nebo městu udělil právo osmi jarmarků ročně.

Navíc se už nemuselo o status hlavního města Moravy dělit s Olomoucí, která na rozdíl od něj Švédům podlehla. Všechny zemské instituce se přestěhovaly do Brna, kde tak nastala příznivá konstelace k tomu, aby se postupně proměňovalo v centrum průmyslové výroby.

V polovině 18. století se v moravské metropoli začalo dařit vlnařské výrobě, tedy zpracování vlny na sukno. Soukenický cech tady sice byl zatím slabý a soukenických dílen málo, zato zde existovala dlouhá tradice významných trhů, kam se sjížděli obchodníci se suknem a soukeníci z Moravy i vzdálenějších míst, prodávali tady své zboží, nakupovali jiné, ale také například navazovali kontakty a uzavírali partnerství, což prestiž trhů ještě zvyšovalo.

Státu tyto aktivity neunikly a usoudil, že pro něj bude výhodné je podporovat. Dělal to prostřednictvím dvou institucí se sídlem v Brně – Půjčovní banky a Manufakturního úřadu. Banka ve spolupráci s úřadem dovážela suroviny, hledala odbytiště pro domácí zboží na zahraničních trzích, poskytovala úvěry nově vznikajícím výrobním odvětvím.

Co se týká obchodu s vlnou, měla například povolení dovážet ji z Uher a z cizích zemí na volné pasy bez placení cla. Na Moravě a ve Slezsku se sice chovalo hodně ovcí, ale jejich vlna nestačila pokrýt domácí potřebu a navíc nebyla příliš kvalitní.

Jako jeden z hlavních úkolů si obě zmíněné instituce vytyčily zavést na Moravě výrobu jemných vlněných tkanin. Nejdříve proto byli do Brna pozváni nizozemští a slezští odborníci, aby připravili půdu pro založení prvních vlnařských manufaktur.

Od státní manufaktury k prosperujícímu soukromému podniku

V únoru 1763 byla na návrh inspektora Manufakturního úřadu J. A. Kernhofera, který se výrazně podílel na naplňování vize o prosperujícím brněnském vlnařském průmyslu, přestěhována do Brna zatím nepříliš úspěšná kladrubská manufaktura na výrobu jemných suken. Společně s ní byla založena i manufaktura na výrobu plyše, ale ta brzo zanikla.

Podnik na jemná sukna vyrostl v prostoru nazývaném Velká Nová ulice a jeho průčelí tvořil klasicistní dům v místech dnešního hotelu Passage v Lidické ulici. Jeho dlouhý a úzký pozemek se však táhl v trase Mezírky až k současné Kounicově ulici.

Tato rakouská státní manufaktura měla pracovat v režii Půjčovní banky, která se ale dostala do krize, byla převzata židovskou společností a ta neměla o rozvoj manufaktury velký zájem. Podnik pak od roku 1766 spravovalo kolegium brněnských velkoobchodníků v čele s třiadvacetiletým Johannem Leopoldem Köffillerem, který ho v roce 1781 převzal do svého vlastnictví.

Zcestovalý a jazyků znalý rodák z Brna se předtím věnoval obchodu a směnárenství ve firmě svého otce v domě U Zlaté koule na Velkém náměstí (dnes Kleinův palác na náměstí Svobody). Díky svým zkušenostem a stykům se zahraničními odborníky, z nichž některé povolal do Brna, ale i díky profesionalitě soukenických mistrů a tovaryšů z města, předměstí a nejbližšího okolí, které zaměstnal, dovedl továrnu k nebývalému rozkvětu.

V podniku, k němuž patřily i další objekty na Křenové, pod Špilberkem na Švábce, na Radlase nebo v Husovicích, bylo v provozu asi 120 stavů a roční výroba činila 2 000 kusů jemného sukna. Přes 1 000 centů domácí vlny tady zpracovávalo okolo tisíce a někdy i více dělníků, kteří pracovali 14–16 hodin denně.

O dobře prosperující továrně se pochvalně vyjádřil i císař Josef II., který ji navštívil v doprovodu ruského velkoknížete Pavla. Ten byl ze zdejší produkce tak nadšený, že sukna přirovnal k francouzským, poslal je do Ruska a objednal si je i pro vlastní potřebu.

V letech 1781–1788 tak Köffillerova továrna obchodovala nejen s Ruskem, ale i s Tureckem, Itálií, Polskem a dalšími zeměmi a její majitel byl už dříve za své zásluhy o moravský průmysl povýšen do rytířského stavu.

​

Dobrý dělník si zaslouží pozornost a péči

Cílem Johanna Leopolda Köffillera bylo továrnu modernizovat a zefektivňovat výrobu, proto sem zval dělníky a odborníky z německých zemí, kteří byli často protestantského vyznání. A ačkoliv byl sám katolík, nechal pro ně zřídit evangelickou modlitebnu, která stávala na dnešní Husově ulici.

Aby si v podniku udržel zkušené a dobře pracující dělníky, nechal pro ně na pozemku svého podniku v tzv. Červené ulici (dnes Mezírka) v letech 1785–1786 postavit 44 malých přízemních domků z neomítnutých červených cihel (odtud byl údajně odvozen i původní název ulice) ve dvou řadách. Zasloužil se tak o vybudování první dělnické kolonie na území celé habsburské monarchie.

Už ve druhé polovině 80. let se ale v podniku začaly objevovat problémy s financemi, protože ho zatěžovaly nadměrné půjčky na rozšiřování výroby, a kvůli neúnosné pracovní zátěži tady v roce 1786 dokonce došlo k jedné z prvních dělnických stávek v Brně. Když pak v důsledku války s Tureckem ztratil tamní odbytiště, byl podnik nucen výrobu omezit a poté v roce 1792 zcela zastavit.

Z bývalých zaměstnanců konkurenti, ale i pokračovatelé

Köffiller si paradoxně vychovával vlastní konkurenci, protože noví brněnští podnikatelé se často rekrutovali z řad jeho bývalých zaměstnanců, kteří si opatřili nejnutnější kapitál nebo půjčku a založili si vlastní podnik. Většinu zařízení zrušené manufaktury odkoupil Johann Christian Biegmann, který právě v roce 1791 obdržel dekret k podnikání. A dílny v objektech zrušeného podniku na Velké Nové ulici si téhož roku otevřel bývalý Köffillerův apretér, tedy „zušlechťovač“ textilií, Heinrich Schmal, po němž se této oblasti začalo říkat Šmálka.

Z dalších bývalých zaměstnanců lze uvést např. tovaryše Wilhelma Mundyho, který získal manufakturní privilegium už v roce 1781. V roce 1786 pak s pomocí kapitálu norimberského obchodníka Herzogenratha zahájili vlastní samostatnou činnost účetní Heinrich Hopf, faktor Johann Gottfried Bräunlich a pokladník a vedoucí mistr Johann Heinrich Offermann. Vedle sukna se začaly vyrábět i jiné druhy textilií, např. stuhy z harasu, tedy hrubé vlněné valchované tkaniny se zvláštním leskem a omakem, nebo hedvábné stuhy, šátky a jiné zboží. Z Brna se na přelomu 18. a 19. století stávalo mezinárodně uznávané textilní centrum, které vykročilo vstříc průmyslové revoluci.

Johann Leopold Köffiller (1743–1814) byl brněnský velkoobchodník, směnárník, majitel první soukenické manufaktury v Brně a zakladatel zdejší dělnické kolonie, první na území habsburské monarchie. Za zásluhy o rozvoj moravského průmyslu byl roku 1773 povýšen do rytířského stavu.