Nicnedělání u nás nehrozí. Pobyt je náročný pro vězně i personál

Věznice v Bohunicích od svého vzniku v 50. letech minulého století mnohokrát změnila svou tvář. Málokdo ale ví, jak život za vysokými zdmi plyne. „Většina lidí se sem vrátit nechce. Naším cílem je pomoct jim, aby dokázali žít spořádaný život a začlenit se do společnosti i poté, co od nás odejdou,“ říká ředitel Vazební věznice a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Brno Dušan Gáč.

Brněnská věznice je známá jako vazební, ale funguje tu i řada dalších oddělení. Co všechno tu tedy najdeme?

Děláme prakticky všechny činnosti, které zajišťuje Vězeňská služba ČR. To znamená, že tady máme výkon vazby, trestu odnětí svobody a zabezpečovací detence. Máme i vězeňskou nemocnici, kde poskytujeme zdravotní péči pro psychiatrické pacienty ze všech českých věznic, pro odsouzené z celé země máme i infekční oddělení a moravská nápravná zařízení využívají naše interní oddělení. Máme tu nejrůznější ambulance včetně vlastního rentgenu. Zajišťujeme i eskortní činnost v rámci tzv. mezikrajových eskort.

Na základě čeho se určuje, do které věznice bude člověk ve výkonu vazby nebo odnětí svobody umístěn?

Ve vazbě je důležité, ke kterému soudu a orgánům činným v trestním řízení jsou obvinění místně příslušní. Máme tu obviněné, kteří spadají třeba pod soudy v Jihlavě, Žďáru nad Sázavou, Blansku, Vyškově, Třebíči a samozřejmě v Brně. U odsouzených je snaha umístit je co nejblíže k jejich bydlišti. Roli ale hraje i kapacita. Jednotlivé věznice jsou navíc určitým způsobem profilované. Brněnská je s ostrahou se středním a vysokým stupněm zabezpečení. Kromě toho fungujeme jako nástupní věznice pro celou jižní Moravu.

Jací lidé jsou umísťováni do zabezpečovací detence?

Jsou to pachatelé zvlášť závažných trestných činů, kteří nejsou z důvodu duševní poruchy trestně odpovědní. Soud je pak zařadí buď do ochranné léčby, nebo v horších případech do zabezpečovací detence. Typově jsou mezi našimi chovanci například sexuální devianti, mentálně retardovaní nebo psychotici. Fungujeme jako přijímací ústav, takže k nám nastoupí všichni, kterým je nařízena zabezpečovací detence. Provádíme diagnostickou činnost, na jejímž základě je chovanec zařazen buď do detence v Opavě či Praze, nebo zůstává u nás. Zpravidla si necháváme horší případy, protože disponujeme vězeňskou nemocnicí s psychiatrií a můžeme jim tak poskytnout veškerou péči.

Jsou u vás muži i ženy?

Ve vazbě, vězeňské nemocnici nebo detenci máme i ženy. V celé zemi jsou tři detenční ústavy a pouze u nás jsou jak muži, tak ženy. Pochopitelně odděleně. Kromě těchto výjimek jsme ale mužská věznice.

Za jaké trestné činy jsou v bohunické věznici lidé nejčastěji?

Pracuji u vězeňské služby osmadvacátým rokem a vnímám, že počet obviněných ve vazbě za ty roky klesl. Řekl bych, že dnes jsou do vazby umisťováni lidé už jen za závažné činy nebo třeba organizovaný zločin. Už to není o tom, že by někdo ukradl kolo u hospody. Máme tu obviněné z vražd i hospodářské trestné činnosti většího rozsahu, to znamená podvody, zpronevěry. Obecně jsou hodně zastoupeny násilné činy. Jsou tu také recidivisté nebo lidé, u nichž hrozí, že by mohli v činnosti pokračovat. Pokud jde o odsouzené, kteří už jsou ve výkonu trestu, máme tu hodně lidí za krádeže a podvody, často také za činy související s drogovou problematikou.

Co se s odsouzeným děje po nástupu?

Uděláme s ním základní postupy na přijímacím oddělení, projde lékařskou prohlídkou, určí se zdravotní klasifikace a dispečer na generálním ředitelství poté určí, do kterého zařízení bude umístěn. Pokud splňuje kritéria, zůstává v Brně. Případně jede do některé blízké věznice, jako je Kuřim, Břeclav, Rapotice nebo Znojmo. Někdy se ale z kapacitních důvodů může stát, že ho dispečer umístí třeba do Kynšperku nad Ohří, což je bezmála 400 kilometrů od Brna.

Jak vypadá denní režim lidí ve vazbě a ve výkonu trestu?

Vazba má zejména izolační charakter. Obvinění mají cely v objektu z roku 1956. Tehdy se stavěly opravdu malé a podle současných standardů v nich může být jeden, maximálně dva lidé. Denně mohou být alespoň hodinu mimo celu. Mají tzv. program zacházení, což jsou volnočasové aktivity, například sport. Mohou si půjčit knihy a také být ve společenské místnosti s televizí. V rámci vazby nejsou zaměstnáni, protože mohou být kdykoli propuštěni. Při vyšetřování se podrobují například výslechům a dalším úkonům, komunikují s právníkem. Kromě volnočasových programů a vycházek jsou ale převážně drženi v celách. Výjimkou je volná vazba, kde mohou chodit po chodbě v rámci svého patra a navštěvovat se. Průměrně trvá vazba asi čtyři měsíce.

Jakmile jsou lidé odsouzeni a nastupují výkon trestu, tým odborných pracovníků jim nastaví programy zacházení, aby byly co nejefektivnější a aby se po propuštění mohl člověk začlenit do společnosti. Má různé volnočasové, vzdělávací i pracovní aktivity. Budíček je v 6 hodin ráno, večerka ve 22 hodin. Vedou se pohovory s vězni a nechybí další aktivity jako návštěvy, vycházky apod. Režim se přizpůsobuje i jejich práci. Odsouzení už se mohou pohybovat po chodbě a nemají cely, ale tzv. ložnicový systém. Mají k dispozici jídelnu, společenskou místnost i posilovnu a venku hřiště.

Do jaké míry mají zájem o práci?

Máme 97procentní zaměstnanost. Část pracuje přímo pro věznici třeba v kuchyni, v nemocnici jako sanitáři, v dílnách jako zámečníci nebo instalatéři. Někteří jezdí i na venkovní pracoviště k jiným subjektům, kde jsou v potravinových provozech. Snažíme se, aby získali vhodné návyky a ideálně aby se po odpykání trestu vrátili bez dluhů.

Mají kromě občasných návštěv i jiné možnosti kontaktu s blízkými?

Mohou si koupit kartu, díky které lze telefonovat. Nemohou ale volat kamkoli, mají pouze několik telefonních čísel, která musíme schválit. Ve vazbě je doba telefonování omezená na 20 minut denně. Dopisy mohou psát a přijímat neomezeně. Mají nárok na dva maximálně pětikilogramové balíky ročně. Ty stejně jako dopisy – s výjimkou úředních – prochází kontrolou. Nesmí obsahovat zakázané předměty. Kromě očividných věcí, jako jsou zbraně, mobilní telefony nebo omamné látky, nesmí být v balíku ani věci balené ve skle nebo třeba léky a vitamíny.

Je těžší vazba nebo výkon trestu?

Pro spoustu lidí je vazba první setkání s takovým zařízením. Nevědí, jak dlouho tu budou, je to obrovská změna oproti jejich svobodnému životu a často i životnímu standardu. Navíc ve vazbě mají méně činností a více času přemýšlet. Tady to na ně dolehne, dělají si nějakou životní rekapitulaci. Právě vazba je obdobím, kdy dochází nejčastěji k sebevraždám. Pokud už jsou odsouzeni, vědí, kdy jim trest skončí, a zvládají to lépe.

Je možné sebevraždám předcházet?

Úplně ne, ale snažíme se, aby k tomu docházelo minimálně, a myslím, že se nám to daří. Loni evidujeme tři. U rizikových jedinců přijímáme různá opatření, například intervence odborného personálu. Jak obvinění, tak odsouzení mají také možnost kdykoli hovořit s psychologem nebo využít naši psychiatrii. Popovídat si mohou také s kaplanem. Zatímco obvinění často řeší své vyhlídky a výrazný sešup ze svého běžného komfortu, odsouzení se potýkají s izolací a minimálním vlivem na to, co se děje venku. Mnohdy pak vyhledávají pomoc, když například zemře někdo z rodiny nebo když se s nimi rozvede manželka, začnou se komplikovat rodinné vztahy apod.

Podařilo se někomu utéct?

V dávnější historii věznice tu několik útěků bylo. Osobně jsem ale zažil jen pokusy. V jednom případě na vycházkách vězeň překonal stavebně-technické zabezpečení, ale hned poté byl zadržen. Jiný podpálil celu a při evakuaci se pokusil utéct, ale také jsme ho chytili ještě ve střeženém areálu. Častější jsou odchody ze zaměstnání. Vězeň ráno jde na pracoviště a v určený čas se musí vrátit. Partnerka mu třeba řekne, že už si našla jiného, a člověk pod vlivem emocí jede domů problém vyřešit. Takových případů tu bylo více, ale vždy je zadržíme v řádu několika dní, někdy se dokonce mají snahu sami vrátit, protože jim nešlo o útěk, ale o vyřešení nějakého momentálního problému. V důsledku si tím ale zajistí třeba prodloužení trestu, takže pokud jsou rozumní, snaží se dodržovat pravidla a podobné excesy nedělají.

Brig. gen. PhDr. Dušan Gáč, MBA

Je ředitelem Vazební věznice a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Brno od roku 2014. Předtím působil mimo jiné ve věznici v Rapoticích. Na snímku je vpravo, zachycený s prezidentem Petrem Pavlem.

V Brně oceňuje zejména své podřízené. „Je to náročná a drsná práce. Myslím, že kdokoli měl možnost nahlédnout, jak to u nás chodí, musel smeknout před našimi zaměstnanci. Pracují v tvrdém prostředí, jejich práce je zodpovědná a těžká. Nemálo z nich má vysokoškolské vzdělání; jsou to lékaři, psychologové, pedagogové a řada dalších specialistů. Jsme profesionální organizace,“ říká Dušan Gáč.

Život ve vězení podle něj není nic jednoduchého a většina lidí se tam vrátit nechce. Naopak mají motivaci dodržovat pravidla a pracovat na své nápravě, aby se mohli dostat domů dříve. „Když se osvědčí, můžeme jim postupně v některých ohledech vyjít vstříc. V některých případech umožníme odsouzeným třeba volnou návštěvu, kdy mohou se svojí rodinou na určený čas opustit věznici. Jinak mají návštěvy povolené pouze na tři hodiny měsíčně a přijít může pouze omezený okruh lidí,“ dodává.

V celém komplexu je momentálně bezmála 500 lidí, kteří si odpykávají trest, léčí se nebo čekají na soud.