Nezakazujte, vysvětlujte, vzkazuje rodičům policistka

Když se dítě vrací domů s poničenými věcmi, v horším případě s modřinami, každého rodiče napadne, že mu někdo ubližuje. Jak ale poznat, že čelí nějakému riziku v online prostoru, na internetu? A jak ho na potenciálně nebezpečné situace připravit? Zeptali jsme se odbornice od Policie České republiky Zdeňky Procházkové, která se danému tématu věnuje řadu let.

Jak malé děti jsou poprvé vystaveny riziku kyberšikany, tedy šikany odehrávající se online?

Setkáváme se s tím už na prvních stupních základních škol. U těchto mladších dětí jde typicky o slovní agresi jako urážky, zesměšňování, pomlouvání, nevhodné komentáře. Je potřeba, aby děti věděly, jak na to správně reagovat: ideálně nijak, respektive ne ve stejném duchu. Jakmile s tím totiž začnou, situace tím nekončí, ale často se naopak stupňuje. Proto je klíčové nereagovat a říct rodičům nebo někomu dospělému, k čemu došlo. Komentáře nebo jejich pisatele je taky možné zablokovat, nahlásit adminům. Pokud se v komunikaci objevuje závažnější jednání, jako například vyhrožování, doporučujeme uživatele neblokovat, ale naopak si celou komunikaci uložit jako důkazní materiál pro policii.

Jak se to liší na druhém stupni?

Tady ve větší míře nastupuje problematika intimních fotografií. Obvykle dítě s někým komunikuje online a v určité fázi mu přijde požadavek na zaslání takovýchto fotek. S tím děti překvapivě nemají problém a víme, že jsou schopné je poslat i cizím lidem. Posléze ale požadavky začínají růst, druhý člověk chce intimního materiálu čím dál více a ve chvíli, kdy oběť už žádná další videa nebo fotky posílat nechce, přechází agresor do vydírání a vyhrožování zveřejněním už dříve získaného obsahu. Děti pak ve strachu posílají další a další a dostávají se do spirály. Musejí čelit ohromnému tlaku. U některých se objeví poruchy spánku, příjmu potravy, ale taky sebepoškozování, nebo dokonce pokusy o sebevraždu. I v tomto případě je potřeba zajít za blízkým dospělým a říct mu, co se stalo. Společně pak najdou řešení.

Je nějaká věková hranice, kdy lidé už tato rizika umí vyhodnotit a do problémů se nedostat?

Není. Pouze se mění rizika. Středoškoláci například už méně často pošlou nahé fotky někomu cizímu, ale zase se dostávají do situací, kdy si je vyměňují v milostných vztazích – a když ty skončí, může je expartner zveřejnit ve snaze pomstít se. U starší populace se pak rizika v kyberprostoru týkají hlavně financí, ale ani šikana není vzácností. Týká se všech věkových skupin, jen se mírně liší její provedení.

Jak mají máma nebo táta poznat, že se jejich dítěti v kyberprostoru děje něco zlého?

V první řadě je nutné zajímat se o to, co dítě na internetu dělá, a znát možná rizika. Problematické nejsou jen sociální sítě, ale třeba i komunikace u online her, kde se také často setkáváme s požadavky na poslání intimního materiálu. V dnešní době se možnosti internetu rychle rozšiřují, a proto se i rodiče musejí v této oblasti neustále vzdělávat. Měli by být schopni dítěti poradit, co s daným problémem dělat, kam se obrátit. Chápu, že zvláště teenageři jsou v tomto ohledu méně sdílní, a je proto nutné hledat cestu, která nebude vnímána jako nátlak. Úplný nezájem o to, co náš potomek dělá, je ale špatný.

Jakých varovných signálů si máme všímat?

Záleží, v jaké fázi kyberšikana je. Obecně jsou příznaky podobné jako u klasické šikany: dítě se může stáhnout do sebe, méně komunikovat, vyhýbat se škole, mohou se u něj projevit zdravotní problémy, nechutenství, poruchy spánku. Pokud se dítě začne projevovat jinak než dřív, měl by rodič zpozornět.

Pokud se dítě svěří, jak by měl táta nebo máma zareagovat?

To je velmi individuální. Vždy záleží na tom, o co se jedná, jak dlouho situace trvá a jestli existuje návaznost na něco dalšího. Děti se obvykle nepochlubí, že se například někomu posmívaly – a tato situace je reakcí na jejich předchozí jednání. Zásadní je, aby rodič s dítětem komunikoval, zjistil si maximum informací a vysvětloval – co je dobře, co je špatně, co se nedělá; co je lepší ignorovat, co je nutné řešit. Je důležité, aby mezi rodičem a dítětem byla důvěra. Aby se dítě na dospělého mohlo obrátit, ať už v situaci, kdy se mu něco děje, nebo kdy něco samo způsobí. Toto je velmi problematická věc, děti se často bojí, stydí, odmítají se svěřit a projevy šikany se pak stupňují. Mluvit s nimi o možných rizicích a jejich řešení je potřeba preventivně, ještě předtím, než nějaký problém vůbec nastane. Důvěra a komunikace mezi rodičem a dítětem je základ. Zároveň by rodič měl být ten, kdo umí poradit, ví, kam se obrátit. I proto pro rodiče pořádáme v této oblasti vzdělávací semináře.

Je něco, co by rodič naopak dělat neměl?

Důležité je nic striktně nezakazovat. Mnohem účinnější je vysvětlovat a mluvit s dítětem úměrně jeho věku, popsat mu rizika, vést ho k pochopení celé situace a tím i k pochopení toho, jak jí příště předejít. Konkrétní způsoby jsou ale individuální, každé dítě může komunikovat trochu jinak.

Jak a kdo kyberšikanu řeší?

Problémy nejčastěji prosáknou ve škole, a tak i rodiče často očekávají, že to právě škola vyřeší a viníka potrestá. Škola ale jednak nemá příliš možností ani kompetencí a zároveň by se měla zaměřovat na věci, které se dějí během vyučování, kdežto ke kyberšikaně zpravidla dochází mimo něj. V poslední době proto ve spolupráci se školami pořádáme besedy pro rodiče a vysvětlujeme jim, že je potřeba, aby s dítětem komunikovali oni a věděli, co dělá. Když se pak oznámení o nějakém konkrétním problému dostane k nám na policii, řešíme, jestli se jedná o přestupek, nebo o něco závažnějšího, a jakého je to rozsahu.

Odkdy by vlastně mělo podle vás mít dítě telefon nebo přístup na počítač?

Na to neexistuje univerzální odpověď, každé dítě je odlišně vyspělé a také hranice v každé rodině jsou nastaveny jinak. Některé děti například dojíždějí a telefon potřebují pro případ nouze, jiné samy nikam nejezdí. Tlak vytváří také okolí; pokud bude dítě poslední ve skupině, kdo nemá telefon, tak se tím odlišuje a může za to být vyloučeno z kolektivu. Děti v tomto umějí být zlé. Takže je potřeba zvážit mnoho aspektů. Ať už ale dítěti telefon pořizujeme v jakémkoli věku, měli bychom si nastavit pravidla, k čemu ho bude používat nebo jak často. Rodiče by o tom měli mít přehled. Doporučujeme k tomu využívat i různé volně dostupné aplikace rodičovské kontroly, například Family Link, které dovedou nastavit časové omezení a zabránit dítěti trávit online více času, než bylo domluveno, zabraňují mladším dětem dostat se k pornografickým a jiným nevhodným materiálům, umožňují nastavit pravomoc nad schvalováním toho, co si dítě do telefonu stáhne, a tak dále. Je nutné dítěti vysvětlit, že cílem není ho špehovat, ale chránit. Musíme nastavit hranice a vysvětlit, proč jsou důležité. Učit dítě chovat se v kyberprostoru bezpečně.

Kde je hranice mezi kontrolou a zmíněným špehováním?

Všechny tyto aplikace představují do určité míry zásah do osobního života dítěte, je proto nutné brát to rozumně z obou stran. Nejde o to, aby rodič potomkovi kontroloval každou konverzaci, ale aby zajistil jeho bezpečnost a měl přehled o věcech, které mohou být pro dítě hůř rozlišitelné. Dítě třeba nemusí rozeznat škodlivost aplikace, kterou si chce stáhnout do telefonu. V každém případě není třeba se toho bát, rodičovská kontrola je co se týče nastavení velmi jednoduchá a na internetu je mnoho návodů. Na našich besedách také rozdáváme materiály, které v tomto maminkám a tatínkům pomohou.

Pozorujete v souvislosti s technologiemi u dětí závislostní chování?

Vyskytuje se to poměrně často. Někdy to nechtěně v dětech podporují i rodiče, když už jim v raném věku dávají telefon nebo tablet na hraní, aby měli chvíli klid. Přitom jsou to právě dospělí, kdo by měl mít rozum a vést děti tak, aby se technologie nestaly jejich pánem. Základem je vyvážit čas na telefonu nebo na počítači i jinými aktivitami. Není nic špatného na tom pustit si pohádku na YouTube, když jindy dělám něco jiného – jdu ven, hraju si s hračkami. Ve školách, kde není používání telefonu zakázáno, se děje to, že děti si o přestávce píšou zprávy na telefonu, místo aby si povídaly. Tam, kde k zákazu přistoupili, vidíme, že se děti mezi sebou baví, hrají si nebo si čtou knížku. Tento přesun k vzájemné interakci a komunikaci hodnotím velmi pozitivně.

Jak mohou rodiče děti od monitorů odpoutat?

Dítě má tendenci dělat to, co vidí v rodině. Když bude rodič pořád viset na telefonu, bude to tak dělat i dítě. Proto je dobré, když se rodina věnuje různým aktivitám. Kromě toho je užitečné dát dítěti nějaké povinnosti a řád a podporovat ho v koníčcích.

Má smysl děti trestat třeba zabavením telefonu nebo zákazem hraní na počítači?

Myslím, že příliš ne. Striktní zákazy vedou k tomu, že si děti hledají cesty, jak to obejít. Nějaká forma trestu je v pořádku, ale je třeba, aby dítě vždy vědělo a chápalo, proč jej dostalo a proč už nemá své chování opakovat. Jako u všeho je to ale individuální, na někoho zákazy platí a na někoho vůbec ne.

Prevenci problémů v kyberprostoru se věnujete přes deset let. Vnímáte od té doby nějaké změny mezi jednotlivými ročníky dětí?

Děti se v technologiích velmi dobře orientují. Stále ale nevnímají důsledky. V čase se mění sociální sítě, které se dostávají do popředí, od Facebooku se mladší generace přesunuly spíše na TikTok nebo Instagram, ale nelze říci, že některá z těch sítí je nebezepečná méně nebo více. Podstata je stále stejná, záleží na tom, co na nich dělá uživatel. Proto je důležité vědět, co je to bezpečný profil, jaká jsou rizika sdílení osobních informací nebo fotografií.

Jaká jsou tedy základní pravidla, která by děti měly znát a dodržovat?

Základem tzv. netikety (složenina slov net – síť, internet; a etiketa – souhrn norem slušného, zdvořilého chování) je kromě zmíněného zabezpečení profilu a přemýšlení nad tím, co a kam sdílím, také vyvarovat se ubližování ostatním. Je to jako v reálném životě. Vedeme děti k uvědomění, že psát zesměšňující zprávy či komentáře nebo jinak poškozovat druhé je zkrátka špatně.

Medailon

Zdeňka Procházková

Poručice Zdeňka Procházková působí u Policie ČR jako preventistka, to znamená, že se pomocí různých projektů a aktivit snaží předcházet tomu, aby problémy vůbec vznikly. Specializuje se přitom na děti a kyberprostor.

„Jde o virtuální svět, se kterým se děti setkávají prostřednictvím internetu a zejména sociálních sítí, ale i her. Kyberprostor má jako všechno v životě světlé a stinné stránky. K nim patří i kyberšikana, tedy šikana odehrávající se na internetu,“ vysvětluje Procházková. „Spolupracujeme se školami a máme připraveny preventivní programy pro děti od třetí třídy po středoškoláky. Každé věkové kategorii program přizpůsobujeme na míru. Využíváme řadu doprovodných materiálů, pracovních sešitů, třeba pro malé děti teď máme nově kyberomalovánky, které znázorňují základní problémy, jako je zabezpečení profilu nebo komunikace s cizími lidmi. Na jedné straně obrázek ukazuje, jak je to špatně, a na druhé zase správně a rodič nebo učitel si o tom může s dítětem dál povídat,“ přibližuje.

Ve spolupráci s Jihomoravským krajem tvoří web bezpecnevkyberprostoru.cz. Na něm jsou k dispozici různé materiály ke stažení, videa nebo slovníček vysvětlující různé pojmy a situace.