Zhruba třikrát za měsíc vymění posezení nad skripty nebo nad šálkem kávy s kamarády za improvizovanou ošetřovnu. Studenti medicíny sdružení ve spolku Medici na ulici pomáhají lidem bez domova řešit jejich zdravotní problémy. O tom, jak to chodí, nám vyprávěli Magdaléna Kadlecová a Matúš Surovčák.
Pamatujete si, co vás k Medikům na ulici přivedlo?
Magdaléna Kadlecová (MK): Pamatuji si, že poprvé jsem jejich existenci zaznamenala na Instagramu někdy v roce 2020, v rámci kampaně divadelní hry Amerikánka, která se hrála na podporu spolku. Celá myšlenka Mediků na ulici mě nadchla, i když jsem byla teprve v prváku. Shodou okolností jsem se od kamarádky dozvěděla, že už se formuje brněnská pobočka, a hned ve druháku, jakmile to podmínky umožnily, jsem do ní vstoupila.
Matúš Surovčák (MS): Mně se to naopak dlouho vyhýbalo, nedokážu si vysvětlit jak. Ale když jsem na to ve třeťáku narazil, taky jsem věděl hned, že toho chci být součástí. Přijde mi skvělý pocit zadostiučinění, že ještě v době studia můžeme vidět efekt toho, co děláme. Navíc jsou osudy a příběhy těch lidí velmi zajímavé a přináší to kontakt s úplně jinou sociální bublinou.
MK: Mě nejdřív oslovilo to, že i s tím málem, co jsem na začátku studia věděla nebo uměla, jsem dokázala reálně něco udělat a někomu pomoct. Zároveň se člověk při učení občas trochu ztratí a tohle mně osobně pomáhá si připomínat, proč musím projít tolik knížek a proč to celé dělám. A vděčnost našich pacientů a pacientek je ohromně nabíjející.
Nevyvolává ve vás naopak pocit bezmoci, že za vámi někteří lidé chodí opakovaně se stejnou záležitostí, že se jejich situace třeba nikam neposouvá?
MS: Většina pacientů má právě chronické potíže, které jsou chvíli horší a chvíli lepší. Odvíjí se to od mnoha faktorů, od počasí, stresu, ale na nás se obracejí s důvěrou, že jim pomůžeme a uděláme pro ně maximum.
MK: S tím jsme do toho šli, že tento typ pacientů máme, a musíme s tím počítat, i když to místy frustrující je. Vybaví se mi řada příběhů, kdy za námi někdo chodil opakovaně a pak se náhle delší dobu neukázal – a až s odstupem času se k nám dostalo, že zemřel. Na druhou stranu si třeba pamatuji, že za mnou přišel pán a volal na mě, jak už si našel práci, jak se budou s přítelkyní brát a že to snad i vypadá, že dostanou byt – a to bylo krásné rozuzlení. Když jsem ho předtím ošetřovala, byl ze všeho hodně skleslý, a najednou to bylo úplně jinak.
S čím se medik na ulici při své směně nejčastěji setká?
MK: Běžné jsou bércové vředy, myslím, že jeden bércák za službu vidíme vždycky. Pokud nejsou nějak extrémně rozsáhlé, dokážeme je převazovat pravidelně, a když pacienti spolupracují a chodí k nám, povedlo se nám už častokrát nohy spravit a vyléčit je. Jinak je to spektrum docela široké, ale v momentě, kdy to vypadá na závažnější nebo třeba více interní problém, odesíláme lidi do nemocnice. Na směně jsme čistě medici, takže si opravdu nehrajeme na doktory a jsme si vědomi toho, že naše vědomosti, schopnosti i možnosti jsou omezené.
MS: Službu míváme většinou ve trojici, kde je vedoucí směny, pokročilý a nováček, takže jsou tam lidé s různou úrovní zkušeností. O každém pacientovi diskutujeme nejen v této skupince, ale i online s dalšími kolegy a kolegyněmi, máme interní dokument, podle kterého se řídíme. A nakonec se zpravidla shodneme na řešení – ať už je to způsob ošetření, nebo odeslání pacienta do nemocnice. V tom případě se jim snažíme vysvětlit, co se jim děje v těle, aby chápali vážnost svého stavu a do špitálu šli, i když se jim tam z různých důvodů nechce.
MK: Co se nemocničního prostředí týče, předsudky se objevují na obou stranách – jak instituce, tak lidí bez domova. Jestliže už se tam dříve setkali s nepříjemným chováním, jsou zaseklí a nechtějí to zažít znovu. Stejně tak pokud se lékař nebo lékařka potkali zrovna s někým, kdo byl opilý, agresivní nebo třeba jen chtěl využít systém a poležet si v nemocnici, tak už jsou příště pochopitelně podezřívavější nebo příkřejší.
MS: Je to složitá právní otázka, se kterou se v praxi potkáváme a do které se vůbec neodvažuji pouštět, protože k tomu nemám kompetence, ale rád bych k tomu podotkl, že mě překvapilo, kolik z našich pacientů pracuje a hradí si zdravotní pojištění. To byl pro mě asi největší šok, když jsem začínal. Je to možná třetina lidí.
Bylo pro vás ještě něco takhle překvapivého? Zbořily se vám některé představy?
MS: Uvědomil jsem si, že celá komunikace s lidmi závisí na tom, jak ji navážeme. Když k nim přistupujeme otevřeně a normálně s nimi komunikujeme jako s jinými lidmi, protože to zkrátka jsou lidé, tak v reakcích nevidím rozdíl, je to běžný kontakt. Přece jen jsou předsudky o mnoho výraznější než realita.
MK: Mně to obecně pomohlo nevnímat věci černobíle.
Dá se z vaší pozice působit i na prevenci?
MK: Hodně omezeně. Je podle mě důležité k tomu říct, že bezdomovectví jako takové je diagnóza a je s ním spojeno mnoho věcí – včetně toho, že ti lidé většinou neplánují dál dopředu než na dva tři dny. Nebo že jsou mezi nimi takoví, kteří si tento způsob života vybrali a nemají nejmenší zájem o to, aby jim někdo nastavoval limity. Je to velmi individuální a také velmi komplexní, ale uvědomujeme si to a nezbývá nám nic jiného než to respektovat.
MS: Snažíme se aspoň o to minimum – dát jim vitamíny, teplé ponožky, vysvětlit jim jejich zdravotní stav tak, aby věděli, co se v jejich těle odehrává, případně je odkázat na další instituce, kde by jim mohli pomoci. Ale nesnažím se do jejich života zasahovat, jsem tam kvůli medicínské stránce.
MK: Většinou se zeptáme, jestli jim můžeme ještě nějak pomoct. Někdo se rozpovídá a pak ho třeba můžeme poslat někam dál, kde mu poskytnou i sociální péči. Ale někdo řekne „ne, už nic nepotřebuji“ a v tom případě víme, že jsme pro ně udělali maximum.
Vedete si u pacientů nějakou evidenci?
MK: Neuchováváme jejich jméno a příjmení kvůli GDPR, ale na druhou stranu se snažíme zachovat v ošetřování určitou kontinuitu. Proto vytváříme pro každého pacienta kód a s jejich souhlasem si vedeme evidenci, jaký jsme řešili problém, co jsme zvolili za terapii, aby další služba dokázala posoudit, jak se to zlepšilo nebo zhoršilo.
Jak na vaše aktivity reaguje okolí, rodina a přátelé?
MK: Veskrze si váží toho, co děláme. Myslím, že třeba mamka o mě na začátku měla strach, přece jen to může na první pohled působit ne úplně bezpečně. Ale já jsem se nikdy v nebezpečí necítila, v naprosté většině se setkáváme s tím, že jsou nám lidé za péči vděční, a když se náhodou čas od času objeví někdo, kdo je naštvaný nebo nerudný, tak ho ti ostatní zpracují a brání nás.
MS: A s tím se člověk setká i v běžné nemocnici.
Kolik studentů je momentálně součástí Mediků na ulici?
MK: Bude nás osmdesát až devadesát, ale počet se dynamicky mění, jak lidé přicházejí, což jde nejdřív ve druháku, a po dokončení školy, po šesťáku, zase odcházejí, protože třeba ani nezůstávají v Brně.
Takže když se z medika stane lékař, automaticky spolek opouští?
MK: Zrovna teď jsme v situaci, kdy se zakládající členové už stali doktory, a myslím, že to teď je námětem k přemýšlení. Jestli třeba budou nějací Lékaři na ulici.
MS: V Kanadě nebo v USA funguje koncept street medicine. Jde o plnohodnotný obor medicíny a lékaři se v něm zaměřují vysloveně na ošetřování lidí bez domova. Do ulic vycházejí celé týmy složené nejen ze zdravotníků, ale například i sociálních pracovníků.
Je ještě něco, co v téhle oblasti v našem systému chybí?
MK: Z medicínského hlediska by byl asi potřeba nějaký mezistupeň mezi akutní nemocniční péčí a propuštěním do „domácího“ léčení. Protože tihle pacienti nemají po propuštění z nemocnice kam jít, a přitom by ještě potřebovali prostor, kde by mohli pár dní poležet a doléčit se. Nebo když přijdou za námi do ošetřovny s horečkou, já je ošetřím, jak můžu, ale pošlu je zase ven na mráz. V takových případech pak může být veškerá předchozí péče zbytečná. Nevím, jak moc je vytvoření takového zařízení reálné a ani neumím říct, jestli by o to všichni měli zájem, protože to s sebou opět nese nějaká pravidla, ale umím si představit, že pro část lidí by to byla velká pomoc a byli by za ni hodně vděční.
Medici na ulici
Spolek dnes funguje ve všech městech, kde působí lékařská fakulta. Brněnská pobočka vznikla v roce 2019, kdy ji založila parta šesti kamarádů a kamarádek z medicíny. Začali se vydávat na Římské náměstí jednou týdně v době, kdy tu církevní Komunita Sant'Egidio rozdávala lidem bez domova jídlo. Tato spolupráce přetrvává i dnes, kdy Medici na ulici sdružují zhruba osmdesát studujících.
V pondělí a v pátek dochází dobrovolníci a dobrovolnice do kontaktního centra Společnosti Podané ruce na Vlhké a ve středu se dva terénní týmy vydávají do ulic na vytipovaná místa, aby zdravotnickou péči nabídly lidem bez domova i aktivně.
Spolupráci podobných organizací podporuje síťovací projekt Z ulice domů, který zaštiťuje Práh jižní Morava. „Scházíme se jednou za měsíc a jednotlivé případy lidí probereme komplexně, takže nejen z našeho zdravotnického hlediska, ale taky stran bydlení, psychického zdraví a podobně. To mi připadá jako perfektní krok k tomu zajistit mezi námi lepší komunikaci a spolupráci a pro lidi bez domova díky tomu lepší péči, protože tady se individuálně a konkrétně řeší, jak jednotlivým lidem pomoct,“ říká Magdaléna Kadlecová.
