Melodka, Fléda, Stará Pekárna, Kabinet múz, Sono, Metro nebo Music Lab. Chytáte se? Ano, jde o brněnské hudební kluby. Původně 13 se jich před třemi lety spojilo do BACH neboli Brněnské asociace clubové hudby. Jak spolupráce mezi konkurenčními podniky může fungovat, jak je na tom Brno ve srovnání se zbytkem republiky a co ekonomicky drží kluby nad vodou, prozradil nový předseda asociace Martin Kozumplík.
V BACH je aktuálně sdruženo 14 brněnských hudebních klubů. Jak velká část scény to vlastně je?
Naše asociace je zaměřená na živé hraní, za hudební klub tím pádem nepovažujeme každou hospodu, která má jukebox. Z tohoto hlediska členové asociace pokrývají asi 90 % scény.
Z čeho potřeba nějak se spojit vůbec vyrostla?
S tou myšlenkou přišel Vítek Kalvoda (majitel klubu Ponava a předešlý předseda asociace – pozn. red.) a ve třech jsme se tehdy domluvili, že by stálo za to se dát dohromady. Oslovili jsme další brněnské kluby a ukázalo se, že to vnímají stejně. Na začátku jsme si mysleli, že to bude taková platforma, kde se občas sejdeme, vzájemně se poznáme, dáme si pivo, řekneme si něco o provozu, jaké máme zkušenosti třeba s dotačními programy, eventuálně si můžeme nějak vypomoci. Ale do půl roku vypukl covid a z hlediska existence klubů začal boj o holý život. V tu chvíli se ohromně hodilo, že máme platformu, na jejímž základě se nejen můžeme scházet, ale taky jako jeden hlas jednat s městem, s ministerstvem kultury a s dalšími institucemi, které nám mohly pomoct – a taky pomohly.
V krizové situaci tomu naprosto rozumím, ale v běžném režimu si spolupráci pořád nedovedu představit – přece se jedná o konkurenční podniky, nebo ne?
Ono to s tou konkurencí není tak horké. Zaprvé každý klub má svoji komunitu, svoje zaměření, svou dramaturgii. A taky třeba jinou velikost. Takže když se vám třeba do Flédy vejde 800 lidí, pořádáte tam jiný typ koncertů s jinými umělci než v Kabinetu múz, kam se dostane 250 lidí, nebo na Kafaře, kde se hraje maximálně pro 50 lidí. Zadruhé všichni musíme splňovat normy a předpisy, komunikujeme s Osou (OSA neboli Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním – pozn. red.), s městem a dalšími, takže pro nás je zajímavé se o těchto zkušenostech bavit. Nemluvě o tom, že od té doby, co se takto intenzivněji scházíme, komunikujeme, tak jsme si bez problémů schopni půjčit i techniku, lidi, zkrátka nahradit nějakým způsobem nedostatek, který v daném okamžiku vznikne. Nebo se stává, že si dohodíme kapely, které se víc hodí do jiného klubu.
Ladíte spolu třeba i program, aby se nestalo, že se v jeden den sejdou dvě tři akce pro podobné publikum?
Chápu, kam míříte, zrovna teď se nám stalo, že jsme tu měli koncert pro hardcorovou komunitu, shodou okolností byl ale takový i v Prvním patře a ještě v dalším podniku slavil někdo z téhle komunity narozeniny, takže přesně: tři akce pro jednu malou subkulturu v jednom městě. Ale s tím nic nenaděláte. Uvažovali jsme, co s tím, ale vzhledem k tomu, že dramaturgie se dělá třeba půl roku dopředu, je to opravdu složité, až nereálné. Sdílíme intranet, kde si sice do programu vidíme, ale ne tak daleko do budoucna, aby tomu byl někdo schopný přizpůsobit svoje akce. Zvlášť s většími umělci se totiž domlouváte s velkým předstihem.
Jak to vypadá v klubech po covidu? Nezvykli si lidé konzumovat hudbu jinak? Nebo naopak baží po tom, znovu chodit na živé koncerty?
Určitě baží, nicméně po covidu a dnes už i v souvislosti s inflací ne vždycky tolik utrácejí. Málokdo si totiž uvědomuje, jak funguje ekonomika klubu. Když pozvete umělce, aby u vás vystupoval, dáte mu nějaké procento ze vstupného a zbytek zůstává v klubu. Ukážu to na příkladu: když prodáte na koncert 200 vstupenek za 250 korun, což je taková obvyklá cena, utržíte 50 tisíc. Odečtete DPH, poplatek OSA, poplatek ticketingovce a zůstane vám 39 tisíc korun. Z toho vyplatíte umělcům honorář – například 70 procent – a zbyde vám 11 700 korun pro klub. Z toho platíte zvukaře, nočního manažera, který se stará o kapelu, většinou máte někoho na bráně, v šatně, ochranku, něco třeba potřebujete na pronájem techniky, na energie. Ve výsledku kulturu děláte za nula, a to mluvíme o vyprodaném koncertu. Jediné, zač se modlíte, je, aby lidi hodně vypili na baru, protože to jsou jediné peníze, které vám zůstanou. A taky hodně záleží na subkulturách. Vždycky říkáme, že „normoši“ jsou nejhorší. Když v klubu hrají komerčnější jména, tržby na baru jsou paradoxně vždycky slabší. Lidé přijdou, dají si věci do šatny, koupí si skleničku vína nebo jedno pivo, poslechnou si koncert a jdou domů. A my jsme reálně v minusu, ačkoli bylo vyprodáno. Ale pak máte třeba akci pro „metloše“, pět koncertů po třiceti minutách, mezi nimi čtyři pauzy, ve kterých si jdou všichni na bar pro další pivo – a pak to dává smysl. Jinými slovy, když to děláte dobře, jste v černé nule. Naštěstí díky penězům, kterými nás podporuje město Brno, případně ministerstvo kultury, se nemusíme soustředit jen na komerční akce a můžeme si dovolit odvážnější dramaturgii.
Jak je na tom brněnská klubová scéna ve srovnání s jinými městy?
V jiných městech vyjma Prahy jsou jednotky klubů. V Brně jich je jen v rámci asociace 14 a myslím, že to je na naše město docela dost. Víc by se asi neuživilo. Štěstím Brna je, že je to studentské město, takže noční život je poměrně bohatý a lidé do klubů chodí. Pro mladé jsou kluby zásadní místo, kde se baví, zažívají interakci mezi pódiem a obecenstvem. Jsou s tím spojeny velké emoce a všichni jsme na tom nějak vyrostli. Zároveň jsou to právě kluby, kde vzniká veškerá hudební subkultura. Právě tady začínají budoucí hudební hvězdy, které pak vyprodávají festivaly. Celý hudební byznys začíná v malých klubech.
Brněnská asociace clubové hudby (BACH)
V republikovém kontextu unikátní platforma sdružující kluby s živou hudbou. „Ani v Praze takovou nemají,“ ujišťuje její v pořadí druhý předseda Martin Kozumplík, který koncem roku 2022 vystřídal Víta Kalvodu. „Nedávno byla založena asociace celostátní, ale zatím toho moc neproběhlo,“ dodává.
V rámci asociace vznikla mobilní aplikace BACH, ve které uživatelé najdou přehled zajímavých hudebních akcí v Brně. Loni na podzim asociace uspořádala pilotní ročník festivalu BATCH, letos se zopakuje v termínu 5.–7. října. Jde o malý festival, spojený s mezinárodní hudební konferencí, jehož cílem je prezentovat mladé umělce. „Jde vlastně o show case festival („předváděčku“ – pozn. red.), kam přijíždějí hudební profesionálové z celé Evropy. Obdobné se dějí například ve Vídni, Tallinu, Praze a mnoha dalších evropských městech. Hrály tady jak lokální kapely, tak různé evropské hvězdičky, které mají potenciál udělat si jméno, a smyslem byla podpora Brna, brněnských umělců a logicky i brněnských klubů,“ vysvětluje Kozumplík.
Pustí si vůbec člověk, který už deset let pracuje v hudební branži, má klub, vydává hudební časopisy i alba začínajících umělců, ve volném čase muziku? „Jasně! Vlastně jsem tím úplně posedlý. Každý týden poslouchám všemožné novinky a v Brně mě to baví úplně maximálně, takže občas zavítám i do jiného klubu, abych se podíval na nějakou novou kapelu. Jeden kolega, který je v branži 25 let, mi říkal, že nejlepší hudba je ticho. Já to tak zatím nemám.“
