Lidé se mohou rozhodovat sami i navzdory konfliktu

  • 02. prosince 2023
  • 9 minut čtení
  • Zdeňka Obalilová

Spor, konflikt, hádku zažil každý. Vypořádat se s touto situací nejen se ctí, ale hlavně efektivně a konstruktivně, to už je ale bezesporu kumšt. A přesně tím se zabývají v Mediačním a edukačním centru (MEDUC), které spadá pod brněnské Centrum sociálních služeb. Mediátoři a mediátorky pomáhají rodinám, které procházejí konfliktní situací. O tom, jak proces funguje, pro koho je služba nachystaná a co si vlastně pod pojmem mediace představit, jsme si povídali s vedoucí Martinou Cirbusovou.

Pojem mediace sice není neznámý, ale vysvětlila byste nám, o co přesně se jedná?

Mediace je v odborných i laických kruzích velice často spojována s dohodou – jako proces, ve kterém nestranná osoba pomáhá účastníkům se domluvit. U nás ji ale máme vymezenou jinak. Konflikt vnímáme jako krizi lidské interakce, proto to, s čím strany potřebují pomoct, je překonat tuto krizi. Mediace je tedy u nás primárně vymezená jako prostor pro rozhovor, ve kterém se mediátoři nezaměřují primárně na dohodu, ale na interakci stran. Věříme, že lidé jsou schopni dělat vlastní rozhodnutí, jenom se jim to teď nedaří. Ve chvíli, kdy krizi překonají, dveře k rozhodnutím a často dohodě se jim opět otevřou. Při naší práci ale uvažujeme jinak nejen o konfliktu, ale také o sebeurčení stran. Obecně lze říct, že jsme v naší společnosti hodně zvyklí spoléhat na autority, na to, že za nás dokáže rozhodnout lépe někdo jiný než my sami. V Mediačním a edukačním centru se naopak snažíme lidem umožnit dělat vlastní rozhodnutí nedirektivním způsobem. Klientům neradíme, neříkáme, co je či není dobře a nenabízíme jim vlastní vhledy ani perspektivy.

Kdo je tedy mediátor a jaká je jeho úloha?

Mediátor je z mého pohledu člověk, který vstupuje do rozhovoru dvou stran v momentě, kdy jejich dialog přestává fungovat, kdy se strany neslyší nebo slyší něco jiného, než druhá strana říká, v momentě, kdy se začnou ztrácet v množství témat, která řeší. Cílem mediátora je umožnit stranám říct, co je potřeba říct a slyšet, někdy i slyšet jinak sám sebe. Nadechnout se a zjistit, co to vlastně říkám, když jsem v emocích nebo v konfliktním rozhovoru. Odborník pomáhá stranám se zorientovat a dělat vlastní rozhodnutí.

Jakých situací se to týká nejčastěji?

My jsme rodinné mediační centrum, takže pracujeme s konflikty, které se odehrávají v rodinném kruhu, ať už je jakkoliv velký. To znamená, řešíme často partnerské nebo rodičovské konflikty, velmi často v době, kdy se rodina rozpadá a je potřeba nastavit vztahy nově. Čím dál častěji řešíme také případy, které jsou spojené se širší rodinou. Patří k nim mezigenerační spory. Bývají tady třeba prarodiče, kteří se chtějí domluvit s rodiči na kontaktu s vnoučaty a nedaří se jim to. Setkáváme se i se sourozeneckými vztahy a jejich spory. Měli jsme i případy s náhradní rodinou, kdy biologická matka potřebovala mluvit s tou náhradní. Pokud máte konfliktní situaci v rodině, jste u nás vítáni.

Jaké kvality by měla mít správná komunikace a dá se jí naučit?

Proč se lidem nedaří spolu vést konstruktivní nebo efektivní rozhovor, je často způsobeno tím, že se dostanou do tzv. destruktivní spirály. Z pohledu interakce jde o dva stavy: relativní slabost a relativní sebestřednost. V konfliktu často pochybujeme sami o sobě, o tom, jestli máme dost argumentů, jestli dokážeme situaci posunout požadovaným směrem, jestli odoláme pokusům druhého nás nějak zmanipulovat atd. Současně se začneme před druhou stranou, se kterou jsme v konfliktu, uzavírat, začínáme být podezíraví, neochotní naslouchat tomu druhému, stavíme si hradby – jsme sebestřední. U klientů se snažíme dosáhnout změny ze slabosti do pozice síly, kde jsme víc orientovaní a méně pochybujeme sami o sobě, a z pozice sebestřednosti do pozice otevřenosti, kdy jsme minimálně ochotní dát druhému prostor a vyslechnout ho. Když budeme schopni vést rozhovor z pozice relativní síly a otevřenosti, pomůže nám to dělat informovaná rozhodnutí. Vypůjčím si slova svého kolegy: „To, že spolu nesouhlasíme, není konec, to je teprve začátek – skutečný úkol je přijít na to, co bude náš další krok, i když spoustu věcí vidíme odlišně.“

Jak se člověk stane vaším klientem? A kdy spolupráce končí a jak vlastně?

Cest, jak se k nám lidé dostávají, je hned několik. Jsou to klienti, které nám posílá orgán sociálně-právní ochrany dětí – právě tam se totiž rodiče často obrací v momentě krize nejdříve. Dále nás doporučuje soud a čím dál častěji nám klienty posílají přímo advokáti. Často se shodnou, že by rodiče měli zkusit mediaci. A samozřejmě si nás lidé najdou i sami nebo na doporučení známých, kteří s námi měli dobrou zkušenost. Prvním krokem je vždy předmediační rozhovor. Ten vedeme s každou stranou zvlášť, aby zájemci měli možnost se doptat, co přesně nabízíme a jak bude vše probíhat. Vyjasníme si očekávání a naše možnosti a limity. Pak přichází samotná mediace. Ukončení spolupráce záleží vždy na klientech. Situace jsou různé – někdo si přichází vyřešit jednu konkrétní otázku, někdo potřebuje provést celým procesem rozvodu. Někdy se k nám klienti vrací pravidelně ve chvíli, kdy se jim nedaří vyřešit nějaký problém. Nemáme příliš mnoho omezení. Jedno sezení trvá dvě hodiny, ale vždy je možnost ho ukončit dřív – záleží na možnostech a silách klientů. Na nikoho netlačíme, už to, že k nám přijdou v tak náročné životní situaci, je samo o sobě důležité. Tvoříme bezpečné prostředí pro všechny zúčastněné – včetně dětí, které mají možnost se do mediace také zapojit.

Mediační a edukační centrum. Foto: CSS Brno

Máte v názvu centra i edukaci, co ta znamená?

Rozvod nebo rozpad rodiny patří mezi témata, na která nás nikdo moc nepřipraví. Nikde se nedozvíte, co se děje v momentě, kdy se vztah nepovede a jsou v tom děti. Tohle období je obrovskou zátěží a nedostatek informací tomu jenom přidává. Po právní stránce poradí advokáti. Psychologové a terapeuti zase mohou pomoci z jejich odbornosti. Současně zde ale chyběl zdroj, který by rodiče dokázal v tak náročné situaci, jakou je rozpad rodiny, zorientovat. Aby věděli, jaké jsou potřeby dítěte, jehož rodiče se rozvádějí nebo rozcházejí. Rodičům v rámci edukace nabízíme perspektivu, co udělat pro to, aby rozvod měl na děti co nejmenší dopad. Dále aby uvažovali, jak na děti konflikt působí a jak na něj reagují. Řešíme i budoucí uspořádání – partnerský život ukončit lze, ale rodičovský ne. Rodiče proto mají možnost absolvovat přednášku o těchto otázkách na Městském soudu v Brně a následně dostanou nabídku zpracování takzvaného rodičovského plánu – je to v podstatě série otázek o jejich budoucím uspořádání rodiny, na které mají možnost společně hledat odpovědi. Případně mohou edukaci využít k tomu, aby si uvědomili, jaká je v současné době nabídka pomoci, a měli možnost se obrátit na některou z dalších návazných služeb.

Když odhlédneme od rodinných sporů, kde všude mediace pomáhá?

Těch míst je čím dál víc. Zmíním komunitní a sousedské spory, řešení konfliktů ve školním prostředí a obchodní nebo zaměstnanecké spory ve firmách. V zahraničí fungují i komunitní mediační centra. V zásadě mediace dokáže pomoci v jakékoliv oblasti. Jediným limitem je počet účastníků. Ve chvíli, kdy je v místnosti deset lidí, lze o mediaci mluvit stěží. Tehdy přichází na scénu transformativní dialog a facilitace, které se orientují na větší skupiny v konfliktní situaci.

Jsou mediační centra, jako je to brněnské – tedy součást městských sociálních služeb –, v České republice standardem?

První z mediačních center, od kterého jsme se učili, bylo to olomoucké, které u nás začínalo s transformativní mediací úplně pilotně. Další centrum najdete také v Pardubicích a od letošního roku ve Frýdku-Místku. Postupně se nabídka v České republice rozšiřuje. Mediační a edukační centrum v Brně je ale unikátní v tom, jak obrovskou podporu ze strany města má – důkazem toho je i odborná konference, kterou jsme ve spolupráci s americkým Institute for the Study of Conflict Transformation uspořádali 2. a 3. listopadu.

Mediační a edukační centrum. Foto: CSS Brno

Mohl se do problémů s řešením konfliktů promítnout i historický vývoj v naší zemi, který zapříčinil, že se až nyní znovu učíme rozhodovat sami o sobě?

Historie a naše spoléhání se na autority, které bylo takřka povinné, v nás určitě jistým způsobem zůstává. Časem se to však mění a vidíme to už na mladších lidech, kteří nás objevují a přicházejí sami od sebe, protože chtějí být těmi, kdo bude rozhodovat o vlastní budoucnosti – ne soudy, ne advokáti, ale oni sami. Zajímavá je ale také změna u klientů, kteří sice naše centrum navštíví, protože jim to autorita „důrazně doporučila,“ ale často v průběhu mediace přebírají zodpovědnost za svůj život a chtějí řešit problémy dál. O setkání si tak často říkají sami, aniž by jim to kdokoliv nařídil nebo to od nich někdo očekával. Změna v jejich motivaci přichází na základě zkušenosti z MEDUC. Přebírají zodpovědnost, jsou aktivní a hledají si dále cestu po svém bez doporučování od úřadů.

Vnímáte ve společnosti změnu pohledu na měkké dovednosti, k nimž jistě vedení rozhovoru a respekt k protistraně nebo „obyčejná“ empatie patří?

U laické veřejnosti se projevuje malé povědomí o tom, jak konflikt ovlivňuje lidskou interakci. Často na lidi, kteří se neumí domluvit, nahlížíme jako na ty, kteří si dělají naschvály, jsou hloupí nebo zlí. Přitom nic z toho nemusí být pravda, protože konflikt sám o sobě ovlivňuje naše chování zcela přirozeně, aniž by tam musel být ještě zlý úmysl. Další stránkou je, že odborníci často vstupují do této situace s tím, že je nutné rozhodovat za druhé. Naopak náš přístup se zakládá na důvěře v lidi a jejich schopnosti vyřešit spor vlastními silami. Jen je nutné jim pro to vytvořit vhodné podmínky. Lidé jsou potom často schopní obnovit svou schopnost vyjasňovat si rozdílnosti, konstruktivně spolu nesouhlasit, nebo se dokonce domlouvat a nalézat řešení. Transformativní přístup ke konfliktům obnovuje, co už máme a umíme.

Co by pomohlo zlepšit řešení běžných sporů každému?

Za mě to začíná nasloucháním. Existují dva druhy naslouchání. Často nasloucháme, abychom reagovali. Ocitáme se v situaci, kdy – zatímco nasloucháme – nás hrozně rychle napadají panské rady. Na všechno máme hned názor a vše víme, umíme „dobře poradit“. Mnohem častěji bychom přitom měli používat druhý typ naslouchání – abychom porozuměli. Vyslechnout často stačí i samo o sobě. A není nutné k tomu přidávat osobní doušku. Když se ještě budeme ptát, jak to ten druhý myslí, proč o tématu tak přemýšlí, začneme se aktivně zajímat, otevře se nám úplně jiný druh přemýšlení. Některé věci třeba nevyřešíme, ale minimálně pochopíme, proč druhá strana jedná takovým způsobem. A to nám pomáhá žít spolu navzdory rozdílnostem, které mezi námi mohou být.

Mediační a edukační centrum

Je součástí Centra sociálních služeb, které zřizuje město Brno. Vzniklo v roce 2018 díky evropskému projektu. Zpočátku se služba ustalovala a zjišťovaly se potřeby Brňanů a Brňanek v této oblasti.

Nyní centrum poskytuje mediaci, edukaci a koučink v oblasti rodinných sporů týkajících se dětí, ale také sporů mezi rodiči a dětmi nebo mezi různými členy rodiny. Nabízí pomoc při rozpadu rodin, při řešení otázek spojených s další podobou péče o děti, nastavení kontaktu s dětmi, ale působí také jako prevence v době, kdy se objeví zárodky krize. Ročně centrum uskuteční přes 300 mediací.

Nabídka se rozrostla i o edukaci rodin, přičemž edukátor provede rodinu nejdůležitějšími otázkami ohledně jejího rozpadu nebo krize z hlediska potřeb dětí. V koučinku se pak koučové věnují osobnímu růstu klienta v kontextu rodinného konfliktu.

Dočtete se v Metropolitanu

Nenechte si ujít