Koncert v Carnegie Hall je takové malé turné uvnitř turné

Vyprodaná Carnegie Hall a nadšené ovace publika v čele s Philipem Glassem. Únorové turné Filharmonie Brno po Spojených státech amerických začalo úspěšně. Pod vedením svého šéfdirigenta a uměleckého šéfa Dennise Russella Daviese pak filharmonici zahráli v dalších šesti městech po celých USA. Když jsme se telefonicky spojili s manažerem orchestru Pavlem Šindelářem, čekaly je ještě dva koncerty.

Kdy a jak se začala série amerických koncertů rodit?

Před čtyřmi lety přišel náš tehdy nový pan šéfdirigent Dennis Russell Davies s tím, že by rád vyvezl Filharmonii Brno do Spojených států. Měl kontakty na tamější agenturu, s níž pak začala jednat i naše paní ředitelka. Vstoupil nám do toho sice covid, ale všechno se posouvalo dobrým směrem. Přesný termín současného turné známe zhruba dva roky, kdy se na tom začalo pracovat intenzivně, a gradovalo to posledního půl roku.

Co to znamenalo pro vás jako manažera orchestru?

Jakmile pan šéfdirigent, paní ředitelka, náš dramaturg a američtí partneři v základních obrysech nastínili, co a kde by se mohlo hrát, bylo třeba zorganizovat praktické věci – na jak dlouho tam pojedeme, odkud kam pojedeme, jak povezeme nástroje, jaké letenky si pořídíme, jak zajistíme hotely a jak to vlastně celé bude vypadat. A to už je výhradně moje práce.

Dostat se do Carnegie Hall asi není tak jednoduché…

Pronajmout si sál v Carnegie Hall znamená zavázat se k tomu, že vymyslíte program, který osloví newyorské publikum zvyklé na neuvěřitelně širokou nabídku. Pak je třeba vše zpropagovat, prodat vstupenky a nakonec koncert realizovat. Je to vlastně takové malé turné uvnitř turné. Naše vystoupení tady mělo svůj vlastní rozpočet, vlastní režim fungování a příprav. Poslední měsíc už jenom na tomto koncertu pracovalo v USA intenzivně šest lidí a v Brně další čtyři. Nakonec to dopadlo tak dobře, že nás to skoro až zaskočilo.

Jak se přepravuje více než stočlenný orchestr a jeho nástroje za oceán?

Orchestr se přepravuje běžnými letadly, kdy oslovíme nějakou kancelář, která nám zajistí hromadné letenky za rozumnou cenu v rozumných časových horizontech. Nástroje – ty veliké, jako jsou bicí, kontrabasy, cella, ale i řada dechových nástrojů –, stejně tak fraky, boty, to všechno cestuje v cargu, tedy nákladní dopravou. Posílá se to vždycky pár dní dříve v jednom velkém nákladu v našich přepravních bednách. Na místě určení si to přebere přepravní společnost najatá tamní agenturou a už to potom vozí v kamionu, tentokrát po USA. Některé vzácnější housle nebo i dechové nástroje si hudebníci vozí s sebou v letadle. Je to trošku komplikace, protože nástroje ve futrálu jsou rozměrnější než palubní zavazadlo, ale vždycky všechno dopravíme.

Co se dělo po příletu, jak se hudebníci aklimatizovali a kolik na to měli času? A potřebují aklimatizaci i nástroje?

Nástroje aklimatizaci nepotřebují, jen nesmí být vystaveny žádným extrémním podmínkám – mrazu, teplu, vlhkosti –, což je vždycky zajištěno. Hudebníci mají v kolektivní smlouvě, že když překročíme víc než čtyři časová pásma, je nutné dodržet 24hodinovou aklimatizaci. To znamená 24 hodin mezi tím, kdy přijdou do hotelu a kdy ho opustí před první zkouškou. V té době mají právo odpočívat, nesmíme jim vymýšlet žádné aktivity, žádnou práci. Ale naši muzikanti jsou taky jenom lidi a chtějí toho hodně zažít a vidět, takže většinu toho času tráví někde na výletech a procházkách, prohlídkách pamětihodností a podobně. I to je aklimatizace.

Musíte se přepravovat po celých USA, máte nějakou metodiku na rychlé a bezpečné sbalení a přepravu lidí i nástrojů?

Tohle je věc, kterou máme secvičenou. A není moc rozdíl v tom, jestli přejíždíme v Brně mezi Besedním domem a třeba Janáčkovým divadlem nebo jestli se přepravujeme na velké vzdálenosti v Americe. Po každém koncertě jsou všichni schopni se do 15 minut sbalit, dát si nástroje do nástrojových beden, oblečení do sakových, boty do botových beden, nastoupit do autobusu a odjíždět. O nástroje a to ostatní se pak starají naši technici, kteří to naloží do kamionu a odvezou, kam je třeba. V Americe je to trochu složitější, protože tady máme několik vnitrostátních přeletů, což je pro nás nová zkušenost. V Evropě i v Asii přejíždíme často autobusy nebo třeba i rychlovlaky, ale v Americe je nejběžnější způsob přepravy na velkou vzdálenost letadlo.

Vystoupení v Carnegie Hall bylo stěžejní. Proč tento koncertní sál pro hudebníky pořád tolik znamená?

Já bych řekl, že je to záležitost statusu a pověsti toho sálu. On se nijak nevymyká, co se týče rozměrů nebo akustiky, ale má bohatou historii a tradici. New York je hlavní město světa, Carnegie Hall je nejdůležitější hudební sál tohoto města a z toho vyplývá její prestiž.

Předpokládám, že pro newyorské publikum byl velkým tahákem Philip Glass. Jak je to s díly českých skladatelů na programu? 

Jako stěžejní evropské, případně české autory vnímají Američané hlavně Dvořáka, do jisté míry i Martinů, možná Smetanu. U Janáčka je rozlišovací schopnost už trošku slabší. My jsme se ale rozhodli, že nebudeme hrát to, co se od nás jako od evropského orchestru standardně očekává, ale budeme prezentovat náš repertoár, který hrajeme, je pro nás zásadní a navíc brněnský. Tedy Janáčka i Martinů v brněnských souvislostech. A nakombinovali jsme to s poměrně originálním americkým programem, který jsme už také dřív připravili a odehráli. Tedy právě skladby Philipa Glasse, Laurie Anderson, nově jsme zařadili Bolcoma, což je autor, který žije v Ann Arboru, kde jsme jeho dílo prováděli. Hráli jsme tam i Janáčkovu Glagolskou mši a Sinfoniettu, což jsou díla, která vyžadují v případě Glagolské mše spolupráci s velkým sborem a v případě Sinfonietty s žesťovou sekcí, což je 13 hudebníků mimo orchestr. A k tomu jsme přizvali místní hudebníky a zpěváky. Bylo velmi náročné to v tak krátkém čase s minimem zkoušek nachystat. Zkoušelo se na místě při generálce a pan šéfdirigent tam byl s nimi zkoušet ještě pár dnů předtím. Glagolská mše v obsazení 120 zpěváků zazněla v Ann Arboru poprvé, bylo to naprosto jedinečné, odvážné a dobře to dopadlo.

Co říkal Philip Glass po newyorském koncertu v zákulisí?

Tam je klíčové, že náš šéfdirigent a Philip Glass jsou velmi blízcí přátelé lidsky i hudebně. Glass to vnímal tak, že Dennis Russell Davies mu koncertem představuje svůj domovský evropský orchestr, který on ještě neměl tu šanci slyšet naživo. I když jsme s ním už spolupracovali a byli s ním v kontaktu přes online přenosy. Jeho dílo jsme už předtím premiérově natočili a on nahrávku slyšel. A teď nás slyšel poprvé naživo. Přijal to velmi vřele a z provedení byl skutečně nadšený, protože konečně slyšel svou skladbu po pěti letech od jejího vzniku ve svém domácím prostředí. Poměrně dlouho pak s námi ještě pobyl a bavil se, vodil množství přátel a hostů a bylo to moc pěkné.

Už jste se dočkali i recenzí v tisku?

Dočkali jsme se jedné poměrně velké recenze v New York Classical Review. Čekáme na další, které by měly vyjít v nejrůznějších měsíčnících a čtrnáctidenících. Měli jsme tam akreditovaných 24 amerických žurnalistů. Očekáváme, že ještě vyjdou další recenze. Možná už vyšly, ale tady v tom shonu se to nedá úplně dobře sledovat. Ale těšíme se na ně a jsme zvědaví.

Jaká byla atmosféra na koncertech v dalších městech?

Koncerty jsou dobře navštívené a máme pozitivní reakce. Zatím všechny skončily potleskem ve stoje. Jak je vidět, není to jen brněnská specialita, máme na něj štěstí i v Americe. A je to opravdu překvapující. Lidé reagují vřele a navštěvují nás i po koncertě v šatnách. Je tady hodně lidí, kteří mají nějaký vztah k orchestru, často přes osobu pana šéfdirigenta, který má skoro na každém vystoupení nějaké členy rodiny, ale i velké množství přátel a kolegů, kteří velmi vřele reagují. Ale je tam vstřícná odezva i ze strany posluchačů, kteří nás dosud neznali a které neznáme my, ale oslovuje je náš program a jeho provedení, za což jsme velmi vděční.

Vychází zatím vše podle plánu nebo už jste museli něco měnit, v něčem improvizovat?

Zatím turné běží velmi hladce. Vždycky říkám, že zájezdy samotné jsou na tom to nejjednodušší, naopak nejtěžší je příprava, všechno naplánovat, nachystat do posledního detailu. A když to se povede, zájezd už pak funguje jako dobře promazaný stroj, kdy už všichni vědí, co mají dělat, a jsou na to připravení. Jeden zásadní problém jsme měli, a to když se místní řidiči kamionu – černoch a jeho žena indiánka, kteří jezdili se všemi našimi nástroji a byli velmi přátelští a rádi se s námi bavili – ocitli v nemocnici, protože paní měla podezření na infarkt. Ale nakonec to byl covid, na který byli oba dva pozitivně testovaní. To nás zděsilo kvůli nim i kvůli ohrožení celého turné. Otestovali jsme všechny, kdo s nimi byli v kontaktu, a naštěstí všechny testy byly negativní. Dostali jsme náhradní pár řidičů, což jsou zase manželé, typičtí Američané. Pán vypadá jak z kapely ZZ Top. Všechno jede dál a my doufáme, že se naši původní řidiči brzo uzdraví.

Z Facebooku je zřejmé, že jste si našli čas i na relaxaci. Co jste si kromě koncertů zatím nejvíc užili?

Všichni si užívají vůbec tu přítomnost tady, protože Filharmonie Brno je tady vlastně po 50 letech. Většina členů orchestru je na turné v Americe poprvé a dvě třetiny z nich jsou v Americe úplně poprvé, takže je to pro ně úžasná zkušenost. Máme tady velké množství mladých lidí, často jsou tu na výpomoc, nejsou to stálí členové orchestru. Je to z toho důvodu, že k vycestování do USA potřebujete očkování a náš orchestr zdaleka není úplně proočkovaný. Už se to neřešilo, ale problém se vrátil s americkým turné. Museli jsme oslovit ty, s nimiž běžně spolupracujeme, ale v některých skupinách se nedostávalo hráčů, a tak jsme museli kontaktovat i lidi z širokého okolí. Ti mladí hrají s obrovským nadšením. Sotva vyšli ze školy a už se s Filharmonií Brno dostali do USA. Je na nich vidět, jak je to pro ně obrovský dar a jak si toho váží a pilně tady pracují. Jeden z našich hudebníků zažil už to turné před 50 lety a byl tehdy v podobné situaci, taky dvacetiletý, čerstvě vyšlý ze školy. A teď se sem vrátil ve svých 70 letech a velice intenzivně to vnímá. Naši mladí kolegové možná budou za 50 let v podobném postavení. Všichni věříme, že sem budeme jezdit pravidelně, protože se nám tady líbí a koncerty mají úspěch.

Máte tedy v plánu se do Carnegie Hall vrátit dřív než za dalších 50 let?

Určitě máme a začneme na tom pracovat v podstatě hned po posledním koncertu. Sejdeme se s agenturou, se kterou jsme spolupracovali, a předběžně a nezávazně se domluvíme na dalších termínech. Myslím, že naše agentura je spokojená s průběhem celého turné, vidí, že jsme schopni oslovit americké posluchače, že náš brand je originální a zároveň rezonuje. Doufám, že na to navážeme a že budeme v koncertování pro americké publikum pokračovat – určitě dřív než za 50 let.

Filharmonie Brno našla s Američany společnou hudební řeč

Sérii sedmi koncertů zahájil orchestr 8. února v newyorské Carnegie Hall, nejvyšší metě, k níž vzhlíží většina světových hudebníků. Orchestr na turné vedl jeho šéfdirigent a umělecký ředitel Dennis Russell Davies, který pochází z Ohia a vracel se prakticky domů.

Ve slavné koncertní síni tak mohl svému příteli Philipu Glassovi, jenž se koncertu zúčastnil, zahrát v newyorské premiéře jeho Symfonii č. 12 Lodger (viz foto na straně 40). Glass ji zkomponoval na texty písní Davida Bowieho se sólovým partem pro pětinásobnou držitelku Grammy Angélique Kidjo, která společně s jedním z nejžádanějších varhaníků současnosti Christianem Schmittem na koncertě vystoupila. Newyorské publikum bylo nadšené a ovace ve stoje sklidila Glassova skladba i díla Martinů a Janáčka rovněž zařazená na program.

Také na dalších koncertech zněla kombinace české a americké hudby. V Ann Arboru se hrála Humoreska Williama Bolcoma, Janáčkovu Sinfoniettu a Glagolskou mši pak Brňané provedli ve spolupráci s místními sólisty, sborem a žesťovou sekcí. Následovaly tři koncerty v kalifornských městech Palm Desert, Santa Barbara a Northridge, společné vystoupení s Laurie Anderson v Kansas City a vše se uzavřelo 20. února v texaském Lubbocku.