Jestli z tebe bude komediantka, tak to nepřežiju, říkala babička

Potvrdila loňský titul nejoblíbenější herečky Městského divadla Brno, kromě toho se na prknech, která znamenají svět, objevuje i v Praze a rodném Uherském Hradišti. Čerstvě třicetiletá Kristýna Daňhelová se s námi podělila o své sny spjaté s hereckou, ale překvapivě i politickou dráhou.

Spousta holčiček si představuje, že bude herečkou, ale vy jste se jí skutečně stala. Jaká k tomu vedla cesta?

Já jsem o herectví vlastně nikdy nesnila, spíš jsem inklinovala ke zpěvu. Ale moje ambice byly ještě úplně jinde. Byla jsem dlouho úplně posedlá politickým prostředím. Přišla jsem ze školy a zapla jsem si přímé přenosy z Poslanecké sněmovny nebo ze Senátu. Když jsme se tam pak jednou byli se školou podívat, dočista mě rozbrečelo, že tam jsem. Takže když se mě na jedné dětské pěvecké soutěži ptali, čím bych chtěla být, řekla jsem, že političkou. Viděla jsem se jako ministryně kultury. Ale že kdyby to teda nevyšlo, tak muzikálovou zpěvačkou.

Kde se zrodil tenhle plán B?

Když mi bylo asi 13, vzal mě táta na muzikál Golem do Prahy a to byl zlom, úplně jsem se do toho řemesla zamilovala. Svou roli hrálo i to, že v Uherském Hradišti, kde jsem vyrůstala, máme skvělé Slovácké divadlo, které jsem často navštěvovala a kde jsem měla – a pořád mám – spoustu přátel. Na gymplu se navíc ukázalo, že jsem v mnoha směrech nepoužitelná, že mě baví hlavně čeština nebo dějepis, proto jsem se pak rozhodla zkusit umělecké školy – a ono to klaplo. Vlastně tak nějak samo, aniž bych na to příliš tlačila.

Takže patříte k těm šťastným, kteří se na uměleckou školu dostali napoprvé.

Úplně hladké to ale taky nebylo. Měla jsem tehdy takové období vzdoru. Viděla jsem pár nepovedených muzikálů a řekla jsem si, že tak povrchní žánr dělat nechci. Přála jsem si studovat činohru, přišla mi tehdy tak nějak vznešenější. Jenže na DAMU ani na JAMU mě nepřijali, vyšlo mi právě jen to muzikálové herectví. Tak jsem si řekla, že to holt nějak vydržím. Brzy jsem naštěstí pochopila, že muzikál opravdu žádný povrchní žánr není a dá se dělat kvalitně i u nás, nejen v zahraničí. Všechno je, jak má být.

Jak to dnes vidíte s tou politickou dráhou?

To nechávám otevřené. Nic není nemožné, třeba se ještě dočkám.

Jak přijala vaši volbu povolání rodina? Nepředstavovali si pro vás něco stabilnějšího?

Moji rodiče mě vždycky ve všem ohromně podporovali, dodneška jezdí na každou mou premiéru nebo koncert, když to jde. Ale babička, ta byla dost nešťastná, když viděla, že ve škole nejsem žádný premiant. Já jsem byla vždycky spíš třídní šašek a dost jsem se vymykala celému systému. Babička říkávala: „Jestli ty budeš komediantka, tak to nepřežiju!“ Nakonec se toho opravdu nedožila a dnes už je to 13 let, co odešla. Občas přemýšlím, co by na můj pracovní kolotoč asi řekla.

A co by řekli třeba vaši učitelé nebo učitelky? Naznačila jste, že si s vámi asi docela užili. Přišli se někdy do hlediště podívat, co z vás vyrostlo?

Užili, chudák náš matikář po mně jednou hodil i klíče! Někteří pedagogové se ale dodnes zajímají o moji práci. Spousta z nich viděla Ježíše (Jesus Christ Superstar – pozn. red.) ve Slováckém divadle, nebo dokonce i něco v Praze a měli radost. Takže je to vlastně takový pocit zadostiučinění.

Máte zkušenosti z divadel z Brna, Uherského Hradiště a Prahy. V čem se liší?

V Hradišti je menší soubor, i divadlo je menší, takže je to tam opravdu jedna rodina. I publikum je jiné, všichni se tam vesměs nějak známe. Tam se zkrátka cítím jako doma. V Praze je zase systém hodně založený na známých tvářích. Publikum si kromě jiného chodí pro ten zážitek „vidět svoji oblíbenou celebritu naživo“. Je pak o trochu náročnější si diváky získat. Pamatuji si, že třeba v začátcích Sherlocka Holmese (muzikál Legenda jménem Holmes hraný v Hudebním divadle Karlín – pozn. red.), kde se v titulní roli střídal Vojta Dyk a Lukáš Janota, bylo z hlediště cítit, když se na jevišti objevil „Nedyk“. V takové chvíli prostě vnímáte tlak, že je musíte dostat na svou stranu. Nutno říct, že se to Lukymu vždycky podařilo. Musím ale říct, že k nám, Brňákům, se tam chovají moc hezky, naší práce si váží, a já z toho mám radost za celé naše divadlo. Městské divadlo Brno hodně šlape a myslím, že jsme tady všichni dost kvalitně vycvičení. Muzikál stojí na třech složkách – zpěvu, herectví a tanci. Znám málo lidí, kteří ovládají všechny tři disciplíny dokonale. Je přirozené, že se každý cítí v něčem líp a v něčem naopak hůř. Ale když pozoruju svoje kolegy, mám pocit, že u nás je to tak nějak hezky vyrovnané a jako celek fungujeme skvěle.

Ve které z těch tří složek jste si nejistá vy?

V tanci. Na škole jsem ze zkoušek odcházela s brekem. Měla jsem obrovský taneční blok. Zlomilo se to až u role Stephanie Mangano, což je hlavní ženská taneční role v muzikálu Horečka sobotní noci. Neměla jsem na výběr. Zatla jsem se, makala, dřela, zvládla to a blok byl pryč. Žádné představení jsem neodehrála tak, že bych si to naplno užila, ale zlomil se ve mně ten strach a postupně jsem si tanec zamilovala. Ještě pořád neovládám svoje tělo úplně tak, jak bych chtěla, ale baví mě to.

Kdybyste si mohla zopakovat nějakou roli z už staženého představení, která by to byla?

Bez váhání, muzikál Představ si… To byl totiž taky jeden z mých životních milníků. Šlo o moji první větší práci s Petrem Gazdíkem, který jde opravdu do hloubky. Zkoušení mě hodně naučilo a to představení mě nikdy nepřestalo dojímat.

A naopak, bažíte do budoucna po nějaké roli?

Vysněné role vůbec nemám. Můj sen je pracovat s dobrým týmem, potkávat inspirativní režiséry a kolegy.

Lákala by vás i herecká práce před kamerou?

Mě láká vlastně všechno okolo našeho řemesla. Něco na sebe prásknu: lidé kolem mě ví, že moje guilty pleasure (něco, co nám dělá radost, ale navenek se tím moc nechlubíme – pozn. red.) jsou české seriály. Když mám volno, pustím si Ulici nebo Ordinaci nebo třeba Zoo. Takže všechna herecká dvířka nechávám pootevřená a čekám, co přijde.

Loni vám bylo třicet. Provázalo to nějaké bilanční období?

Já jsem se na třicítku chystala už rok. Bude mi třicet. Bude mi třicet. Teď je mi třicet už pár měsíců a některé věci se opravdu mění. Řekla jsem si, že budu víc poslouchat samu sebe, nesnažit se pořád vyhovět všem ostatním. Takže začínám třeba říkat ne. Nastavovat si hranice. S okolím to dělá docela divy, lidé na to ode mě nejsou zvyklí. Ale já paradoxně cítím větší klid, větší sílu bojovat sama za sebe. A pak samozřejmě tělo vyžaduje víc pozornosti. Začala jsem chodit na pravidelné tréninky do posilovny, snažím se hodně spát a v tom nabitém programu krást co nejvíc času na regeneraci.

Jak se vyrovnáváte s kritikou?

Už o něco líp. Vždycky jsem se dost podceňovala. Nevěřila jsem, že to, co dělám, dělám dostatečně dobře. S tím bojuju pořád, ale už jsem se naučila, že pokud se nezačnu přesvědčovat o opaku, brzy mě systém převálcuje. Tím neříkám, že nemáme mít pokoru. Když ji herec ztratí, může být sebelepší, ale nebaví mě. Pokora je pro mě v životě hrozně důležitá, ale ve správné míře. Stejně jako všechno ostatní, nic se nemá hnát do extrémů.

Diváci si vás zvolili za nejoblíbenější herečku. Překvapilo vás to?

Letos vlastně ano, protože jsem toho nazkoušela méně než loni. Ale moc mě to potěšilo. Vážím si všech cen, ale těch od diváků obzvlášť. Právě s nimi si totiž člověk každý večer vyměňuje energii.

Diváckou cenu získal i muzikál Devět křížů, ve kterém se objevujete v hlavní roli. Kdybyste hlasovala jako divačka vy, kterou hru ze současného repertoáru Městského divadla Brno byste volila za nejoblíbenější?

Asi bych se rozhodla stejně. Mám opravdu ráda všechny svoje role, na každé mě baví něco jiného. Ale fakt je, že u Devíti křížů mám pocit, že jsou trošku „moje“. Napsali to moji pedagogové a spolužák z JAMU, spousta mých spolužáků v tom hraje a já jsem na to dílo moc pyšná. Vlastně se jimi dost chlubím. Napsat takový kus, to trošku zavání genialitou. Jsem vděčná, že můžu být součástí.