Jak čelit odolnosti vůči antibiotikům? Vědkyně hledá cesty na Antarktidě

I běžná angína se stává nemocí, na niž přestávají zabírat dostupné léky. Jak s antibiotickou rezistencí bojovat, zjišťuje vědkyně Stanislava Bezdíček Králová, jež vidí cestu v mikroorganismech z Antarktidy. Svůj výzkum rozjela absolventka Masarykovy univerzity i díky stipendiu ze soutěže Brno Ph.D. Talent, jehož letošní držitelé budou známi v březnu.

Kdy se zrodil váš zájem o vědu?

Už na střední škole jsem věděla, že půjdu biologickým směrem, až mě to dostalo k mikrobiologii. Zprvu mě fascinovaly viry, ale během prvních let na vysoké škole jsem se začala specializovat právě na bakteriologii.

Bakterie bývají častým původcem dětských nemocí. Neovlivnily vaše zaměření i takové zážitky?

Kupodivu jsem žádnými opakovanými infekcemi netrpěla, což platí i teď v dospělosti. Možná je to proto, že jsme vyrůstali na vesnici a byli jsme ještě generace dětí, které na sebe prskaly, válely se v blátě a podobně. Zároveň jsme chovali psy, slepice nebo prase. Myslím si, že imunitní systém se tímto vším zoceluje. Můj zájem zažehla opravdu až střední škola, kde mě zprvu oslnily viry. Fascinovalo mě, jak třeba taková hemoragická horečka dokáže člověka v řádu několika dní zabít.

Proč jste u virů nezůstala?

Po přechodu na vysokou školu jsem zjistila, že je nikdy neuvidím, respektive pouze pomocí speciální elektronové mikroskopie, čímž nadšení značně opadlo. Rozhodla jsem se tak pro bakteriologii, která je méně abstraktní – bakterie okem vidíte, když je vypěstujete do větších kultur.

Zabýváte se antibiotickou rezistencí – hrozbou, že nynější antibiotika přestávají účinkovat a lidstvo musí hledat nová řešení. Co to obnáší?

Primárně se věnuji nálezům z Antarktidy, jež je zdrojem nových antimikrobiálních látek. Dívám se však i na to, jestli nemůžeme objevit také další užitečné látky. Ráda bych v rozumné době, ještě za svého života😊, potkala nějakého kandidáta, který by prošel až do preklinických testů a vzešla by z něj látka pro nové antibiotikum, případně antivirotikum.

Plánujete patentovat látky z vámi nalezených mikroorganismů. V jaké fázi to je?

Snažíme se, cesta je však stále dlouhá. Největším problémem je, že potřebujeme získat úplně čistou látku, aby se patent definoval. Je klíčové vědět, jak všechno funguje a jak konkrétní látka vypadá. Její získávání je strašně složité, takže jde o plán na celý tento rok. Letos ji tedy chceme mít v takovém množství a kvalitě, aby byly další analýzy maximálně přesné. Stále to je ovšem jeden z mnoha kroků ke zcela novému antibiotiku.

Absolvovala jste tříměsíční expedici na Antarktidě, jejíž mikroorganismy zkoumáte. Jaká byla?

Těžká i úchvatná. A pojedu opět, byť poprvé jsem se k cestě přemlouvala. Potřebovala jsem tam izolovat specifický typ kultur pro celý další výzkum. Když jsem poprvé vystoupila na ostrově Krále Jiřího, řekla jsem: Já to tady nepřežiju. Panovala tam tuhá zima, všude kolem opuštěná krajina, šeď, kameny… Asi jako na Marsu, akorát barevně jiné. Pak ale poznáte, že Antarktida je krásná. Ticho, žádní lidé a možnost nerušeně pracovat. Kromě dalších 15 vědců Masarykovy univerzity na ostrově Jamese Rosse nikdo není. Žádné e-maily ani hovory, mozek věnujete pouze práci. A ideálně tomu, abyste nezmrzli.

Co tam mimo práci děláte?

Nastávají dny, jimž pracovně říkáme saigon. Při nich nedovolují podmínky práci venku – typicky vítr o rychlosti 100 km/h či husté sněžení. Jakožto mikrobiolog v takové chvíli zpracovávám vzorky, píšu články nebo připravuji různé projekty. Elektroniku máme, akorát bez přístupu k online službám. Také si čtu – máme tam knihovničku s kopou literatury. Případně doprovázím jiné pracovníky, pokud to počasí dovoluje. Ven nikdy nemůže člověk sám – kdyby se mu něco stalo, v terénu ho už nikdo nenajde. Průchod terénem bývá fyzicky náročný, ale je to současně odpočinkové, protože vy osobně v tu chvíli vědu neřešíte.

Po návratu jste říkala, že vnímáte o to víc, jak je dnešní doba uspěchaná. Není i toto faktor, jenž zdraví lidstva značně oslabuje?

Rozhodně. Vnímám, že ve 21. století nežijeme úplně správně. Jsme přehlceni informacemi, spěcháme a máme dosahovat výkonů, které nejsou z mého hlediska reálné. Lidstvo technologicky brutálně pokročilo, jenže kapacita našeho mozku ani organismus celkově se tempu neumí přizpůsobit. Platí to i v našem oboru, kde vědec pracuje 16 hodin denně, 7 dní týdně, 365 dní ročně. Jako lidstvo se neumíme zastavit, správně se najíst či spát. Když si toto a mnohé další sečtete za celý život, nelze očekávat zdravé lidi. Děsivým tempem rostou i chronická onemocnění, z toho jsem zděšená.

Vaše výzkumná dráha začala v Brně. Čím vás zaujalo?

Brno mělo nejlepší mikrobiologii ze všech škol, o nichž jsem uvažovala. Dala jsem si přihlášky ještě do Prahy a Bratislavy, ale když jsem zjistila, že přijímačky do Brna vyšly, měla jsem rovnou jasno.

Jak na studentská léta vzpomínáte?

Brno je nejlepší studentské město, klidně bych celou vysokou prožila znovu! Nebylo to tolik stresující jako reálný pracovní proces a bylo to ještě takové milé. Každému bych doporučila studovat v Brně, protože tam načerpá informace, na kterých vystaví kvalitní výzkum i kariéru. Navíc jsme utvořili super mikrobiologickou skupinu o 15–16 lidech. Už během studia jsme začali organizovat pravidelné „mikrodýchánky“, při kterých se většina z nás potkává dodnes.

Klasický vysokoškolský život jste tedy stíhala i při nelehkém oboru?

Přesně! Jsem energický člověk, takže jsem zvládala přednášky i párty, ale také turistiku. Miluji outdoorové sporty, k tomu jsem prostopovala skoro celou Evropu. Mám ráda život a nemyslím si, že je pouze o práci. Nakombinovat se to dozajista dá.

V roce 2014 jste obdržela stipendium pro nadané studenty z projektu Brno Ph.D. Talent. Nakolik to bylo zlomové?

Bylo to naprosto excelentní. Nyní působím na Vídeňské univerzitě, kde jsou Ph.D. studenti placenými zaměstnanci, což u nás standardem není. Tehdy jsem byla odkázána i na nějaké vedlejší práce, přičemž už samotné doktorské studium je jakožto plný úvazek velmi časově náročné. Stipendium se tak stalo tím nejlepším, co mě mohlo potkat, protože jsem díky němu nebyla první tři roky Ph.D. finančně ohrožená. Jakmile však podpora skončila, musela jsem zbývající dva roky zvládnout se třemi pracemi naráz. Až jednou budu mít vlastní skupinu studentů, chci, aby se jich přesně toto netýkalo, protože doktorské studium už je samo o sobě prací, za niž by měli být adekvátně ohodnoceni.

Lze tyto limity nějak řešit?

Myslím si, že by se mělo dávat více šancí mladým vědcům. Mladí často vnímají jako atraktivní jiné části vědy než jejich předchůdci, což se v zahraničí oceňuje, a dostávají prostor budovat svůj výzkum. Pomohlo by, kdyby se vědecké týmy postupně proměňovaly a zohledňovalo se, kdo je v nich aktivní. Západní univerzity kromě toho dělají stále více výzkumy tak, aby jejich výsledky nacházely průsečíky s praxí a nezůstávaly jen za zdmi školy. Propojuje se tak akademické prostředí s firmami, což přináší prospěch celé společnosti.

Na obdobné spojení se zaměřuje i soutěž Falling Walls, jejíž české kolo jste vyhrála v roce 2022 a postoupila jste do světového finále. Co vám to dalo?

K přihlášce mě přemluvil manžel, za což mu patří velké poděkování. Už během českého kola mě šokovalo, co za skvělé výzkumy se u nás dělá. Následné světové finále mě pak přimělo přemýšlet o vědě trochu jinak – více směrem k firmám a reálnému dopadu, k čemuž nejsme jako vědci standardně vychováváni, ale je to nutnost. Finálové setkání v Berlíně bylo obřím networkingem, kde jsem se poznala i se zástupci jedné české univerzity, kam mohu v budoucnu přenést svůj současný výzkum z Vídně. Bylo něčím absolutně nečekaným, že se člověk pozná s budoucím zaměstnavatelem zrovna touto trochu bláznivou cestou.

Jak vaše práce ve Vídni vypadá?

Dělám si měsíční plány a následně se každý týden chystám podle toho, co se děje. Spojuje se tu výzkum v laboratoři, učení studentů, e-maily, různé spolupráce a podobně. Dále vyhodnocuji data a publikuji. Je to žonglování s 50 kuličkami, při němž doufáte, že žádnou nerozbijete. To ovšem neznamená, že mě to nebaví. Miluji vědu a akademické prostředí, nicméně množství práce je pro jednoho člověka skutečně dost.

Co za další ambice máte?

Chci více informovat veřejnost o antimikrobiální rezistenci. Už dnes mají antibiotika nižší úspěšnost proti běžným onemocněním, jako je například angína. Lidstvo má problém, ale jsme odhodláni ho řešit. Zajímám se i o samotnou Antarktidu, kde se chemie vyvinula úplně jinak a nachází se tam nové účinné látky. Málokdo si uvědomuje, že o ně kvůli globálnímu oteplování přijdeme mezi prvními. Ještě jsme je ani neprozkoumali, a budou pryč, než se k nim vůbec dostaneme. Čím více globální oteplování ignorujeme, tím více se o unikátní zdroje ochuzujeme.