Když před 90 lety, 21. ledna 1933 o půl třetí ráno, zazněly ze Špilberku čtyři dělové výstřely doprovázené červenými světlicemi, většina Brňanů spala a tohoto celoměstského vojenského poplachu si ani nevšimla. Až ráno se dozvěděli, že posádka ve Svatoplukových kasárnách v Židenicích úspěšně potlačila pokus o fašistický puč.
Tzv. židenický puč zosnoval třicetiletý nadporučík ve výslužbě a funkcionář Národní obce fašistické Ladislav Kobsinek, jehož megalomanskou ambicí bylo pokračovat s ozbrojenými útočníky až do Prahy a nastolit tady totalitní stát po vzoru fašistické Itálie, k níž naši fašisté vzhlíželi.
Český fašismus se začal formovat od roku 1922 na Moravě. Po velkých městech jako Praha, Brno, Olomouc, České Budějovice se později – ve 30. letech – prosazoval především na venkově. Byl zaměřený proslovansky a současně silně protiněmecky. Jeho přívrženci se vymezovali také proti Židům, komunistům, tzv. židozednářské kulturní, vědecké a politické elitě a obecně proti prvorepublikové demokracii a jejím představitelům. Neštítili se ani násilí, jejich bojůvky například napadaly schůze komunistů i jiných politických konkurentů.
V roce 1926 pak vznikla sloučením různých fašistických skupin Národní obec fašistická, v jejímž čele o rok později stanul legionář a degradovaný generál Radola Gajda. A právě jeho spolupracovníkem, ba přímo pobočníkem se stal Ladislav Kobsinek. Tento bývalý voják frustrovaný nenaplněnými ambicemi se rozhodl vydobýt si ostruhy tím, že uskuteční fašistický převrat a předá vládu v zemi do Gajdových rukou.
Místo hospodské bitky dobytí vojenských kasáren
Jak psaly den po neúspěšném puči Lidové noviny, Kobsinek si jako zemský náčelník Gajdových úderných oddílů na Moravě zorganizoval zvláštní oddíl v Bučovicích. Ten byl složený z dělníků, řemeslníků a nezaměstnaných z Bučovicka, mezi nimi bylo možné zaznamenat i vojíny před týdnem propuštěné z aktivní vojenské služby, kterou vykonávali zrovna v židenických kasárnách.
Ostatně u zdejšího 43. pěšího pluku sloužil do roku 1929 také Kobsinek, takže toto prostředí i jeho zvyklosti dobře znal. Využil situace, kdy jeden ročník vojáků odešel do zálohy, další byli odveleni mimo kasárna, např. na lyžařský kurz, a ve službě tak zůstali nováčci, zčásti navíc Rusíni, Němci a Maďaři.
Ti tak momentálně tvořili osazenstvo židenických kasáren, tedy komplexu čtyř uzavřených traktů s hlavní bránou uprostřed, za nimiž se nacházelo šest rozsáhlých pomocných budov. To vše bylo obehnáno asi dvoumetrovým drátěným plotem a vzadu betonovou zdí doplněnými ostnatým drátem. Druhý, zadní vchod do kasáren představovala železná vrata uzamčená visacím zámkem a na rozdíl od hlavní brány, kde operovala stálá strážní služba, nehlídaná.
K tomuto cíli v sobotu 21. ledna o půl osmé večer vyrazily z Vícemilic u Bučovic dva autobusy s třiašedesáti „bijci“, kteří jeli do Brna podle původních instrukcí chránit fašistickou schůzi. Skutečný účel jejich cesty jim objasnil až sám Kobsinek, s nímž se zhruba kolem půlnoci sešli u Klajdovky, kam doputovali poté, co je autobusy vyklopily na křižovatce silnic ke Slatině a Líšni. Dostalo se jim ujištění, že s vojáky v kasárnách je vše domluveno a že jim nebudou klást odpor.
Utekl, ale nevyhrál
Útočníci vyzbrojení revolvery, noži a boxery se ke kasárnám dostali 22. ledna o půl jedné v noci a do areálu pronikli nestřeženým zadním vchodem a přes zeď. V nastalém zmatku se jim podařilo zpacifikovat strážného, který se marně snažil vyhlásit poplach, i ostatní členy stráže a obsadit strážnici u hlavní brány.
V té chvíli byli ještě ve výhodě, a i když se dozorčímu důstojníkovi kasáren praporčíku Josefu Janouškovi podařilo utéct na ubikace technické roty a vyhlásit tam poplach, spící vojáci nestihli zareagovat, útočníci jim znemožnili odpor, a dokonce se ve skladišti zmocnili pušek a nábojů.
Opět podle Lidových novin prý při tom na vyděšené vojáky pokřikovali, aby se nebáli, že je převrat, že je nová vláda, že budou mít lepší žold, pět korun denně, a aby se k nim připojili. Byl s nimi snad i sám Kobsinek, i když jiné zprávy říkaly, že utekl ještě před samotným útokem na kasárna.
Ve všeobecném chaosu na ubikacích pak jeden z fašistů vystřelil a těžce zranil vojína technické roty Jindřicha Kindermanna – první oběť útoku –, který byl později s průstřelem břicha převezen do zábrdovické divizní nemocnice.
Mezitím se osvobodili a běželi pro pomoc vojáci ze strážnice a unikl i praporčík Janoušek, dostal se do poddůstojnické školy v protějším traktu a nechal troubit na poplach. Zburcovaní vojáci se tak kobsinkovcům postavili na odpor, vypukla přestřelka, a když byl jeden z útočníků zabit, ostatní ztratili odvahu a celá akce se zhroutila. A údajně v této době byl prvním, kdo utekl a zanechal ostatní svému osudu, „chrabrý“ velitel akce Kobsinek.
To už zasáhla také policie, kterou upozornil jeden z vojáků vracející se do kasáren ze zábavy, a velení v kasárnách se ujali důstojníci, kteří dorazili ze svých bytů ve městě. Kasárna byla osvětlena a na základě předešlé dohody začala jejich prostor čistit armáda, zatímco policie kontrolovala okolí a přilehlé ulice. Část útočníků prchala, ale jiní se snažili schovat se na „místě činu“ – zalezli do sklepa, nebo dokonce jen pod postele. Přímo v kasárnách jich byla zajištěna asi třetina. Ve dvě hodiny ráno tak bylo po všem.
Shovívavost k útočníkům nebyla na místě
Klid však nenastal. Ministerstvo národní obrany nařídilo vybraným posádkám po celé republice zvýšenou ostražitost, protože panovaly obavy z dalších podobných útoků na celém území republiky.
Že šlo o sólovou akci, se ukázalo až během jejího objasňování. Ještě 22. ledna bylo zahájeno vyšetřování v režii policejních ředitelství v Brně a Praze, byly prováděny domovní prohlídky a nastalo zatýkání. V soudní vazbě se brzo ocitlo přes 50 zatčených a později ještě přibyli další, jen strůjci a vůdci přepadení Ladislavu Kobsinkovi se povedlo přes Vídeň utéct do Jugoslávie.
Do vazby se dostal také vůdce fašistů Radola Gajda, který zpočátku jakékoliv spojení s pučem odmítal. Později připustil, že o přípravách útoku na židenická kasárna věděl, ale že svého přítele Kobsinka od akce zrazoval. Byl však obviněn, že Kobsinka kryl. Toho nakonec Jugoslávie vypověděla do Rumunska a tamní úřady ho předaly Československu.
Soudní přelíčení s pučisty se nejprve odehrávalo před Státním soudem v Brně, který 26. června 1933 vynesl poměrně mírný rozsudek – Kobsinek dostal šest let, další účastníci přepadení několik měsíců vězení. Radola Gajda a s ním dalších deset osob bylo osvobozeno. Zřejmě i pod tlakem státních orgánů, jejichž cílem bylo dát fašistům tvrdou lekci, pak začal v únoru 1934 celý případ projednávat Nejvyšší soud v Praze a 28. března rozdal podstatně přísnější tresty – Kobsinek si odnesl dvanáct let, další aktéři několikaleté tresty vězení, Gajda šest měsíců. A degradace, finančních postihů nebo převelení se dočkali také někteří Gajdovi sympatizanti z řad příslušníků československé armády.
Že mají Kobsinek a jemu podobní bohužel stále své „následovníky“, nám připomněl útok na Kapitol Spojených států amerických v lednu 2021 nebo odhalený pokus o státní převrat v Německu v prosinci loňského roku.
Ladislav Kobsinek byl podmínečně propuštěn v roce 1939. Na konci války přijal německé občanství a vstoupil do wehrmachtu. Po válce byl za kolaboraci odsouzen k 12 letům vězení. V roce 1955 byl odsunut do Německa, kde zemřel roku 1988 jako slušný středostavovský občan ve věku 85 let.
